Když jsme se viděli se studenty po karanténě, pohltila nás euforie. Distanční výuka byla vyčerpávající, říká pedagožka

Do lavic však v pondělí ani v úterý studenti nezamířili. Většina středoškoláků trávila první dny po rozvolnění v přírodě. Ve školách totiž probíhaly písemné maturitní testy čtvrtých ročníků, a tak mladší studenti jim museli uvolnit třídy. Do nich poprvé přišli až dnes. „Návrat žáků do škol ve chvíli, kdy čtvrťáci psali maturitní testy, byl původně hodně kritizován, ale nakonec jsme se přesvědčili, že šlo o dobrý tah. Studenti se během dvou dnů takzvaně restartovali a vypovídali se z dlouhotrvající karantény, a tak se nyní mohou lépe koncentrovat. Pozvolná obnova je lepší, než kdybychom rovnou začali s výukou ve třídách,“ má jasno třídní učitelka druháků Monika Wagnerová působící na uznávané Masarykově střední školy chemické v pražské Křemencově ulici.

Úterý se svými studenty strávila v průhonické dendrologické zahradě, která se specializuje na dřeviny, zatímco v pondělí se žáci zúčastnili v Ďáblickém háji akce s názvem Ochrana člověka za mimořádných událostí. „Stavěli jsme improvizované kryty v přírodě, ale rovněž se po tak dlouhé výluce poznávali. Tipovali jsme třeba, jaké záliby má určitý student. Myslím si, že se žáci stmelili. „Všechny nás pohltila euforie, že jsme zase spolu. Vždyť naposledy jsme se viděli před Vánocemi. Ani nám nevadilo, že jsme venku po oba dny téměř zmrzli, počasí nám nepřálo.“ Bývalá závodnice ve společenských tancích přesto přiznává, že někteří svěřenci naříkali, proč nemohou být ještě doma, ale většina pobyt v přírodě podle ní  uvítala. „V tramvaji jsem slyšela, jak si mnozí pochvalovali, že už nemusí být zavřeni mezi čtyřmi stěnami. Jednalo se o příjemnou změnu,“ říká učitelka, na níž je vidět, jak pookřála i ona.

Monika Wagnerová na sobě kvůli distanční výuce pociťuje vyčerpanost. „Museli jsme se ze dne na den přizpůsobit úplně jinému pracovnímu stylu. Náročná byla komunikace s některými žáky. Téměř vše se muselo vyřizovat písemně do chatu, zatímco při prezenční výuce si klíčové věci vysvětlíme ústně.“ Klid s kolegy neměla ani po oficiálním konci vyučování. „Studenti mně do naší speciální skupiny kladli různé dotazy, na které jsem jim chtěla hned odpovědět. Nebylo výjimkou, že se mně žáci na něco dotazovali i pozdě večer, a do toho jsem musela dělat přípravu na další den. Ráda přejdu na prezenční výuku,“ těší se.

Optimisticky naladěná učitelka dává k dobru několik humorných momentů, které se studenty během distanční výuky zažila. „Někteří žáci snad soutěžili o mistra ve výmluvách. Například, když jsem chtěla přes obrazovku od nějakého studenta znát odpověď, tak mně tvrdil, že jsem se mu sekla, a začal tvrdit, že mě nevidí a neslyší. Často se svěřenci vymlouvali na techniku, například, že jim nefunguje mikrofon,“ bere kantorka pokusy o ulití s nadhledem. Studenti museli často úkol odeslat na konkrétní čas, a pokud tak neučinili, dostávali mínusové body. „Mnozí to na mě zkoušeli tak, že mně tvrdili, jak byli přesvědčeni, že úlohu odeslali a teď právě zjistili, že ji zapomněli odeslat a abych jim nedávala záporné body. Ale nejvíce za vše mohla technika. Mám doma sepsané nejčastější výmluvy a za pár let je budu dávat ve společnosti k dobru,“ plánuje si.

Pedagožka vyučující český jazyk a občanskou nauku, v níž se zaměřuje i na protikomunistký odboj, nesdílí názor některých odborníků, že roční výluka se projeví na nevzdělanosti současné generace. „Rozhodně bych nebagatelizovala, že všichni budou mít v budoucnosti problémy. Vše je o člověku a o tom, jak máte nastavenou osobní zodpovědnost. Řada studentů je pečlivá a uspěje, protože se přizpůsobila. Chtěla se totiž vzdělávat i doma ve ztížených podmínkách. Pak samozřejmě existují slečny a mladí pánové, kteří nebyli aktivní a po celou dobu se flákali. Ti budou mít problémy už v následujícím školním roce,“ nabízí svůj pohled.

Učitelka, která má aprobaci českého jazyka a pedagogiky, si všimla, jak dospívající trávili během karantény velké množství volného času. „A udělala jsem si určitý obrázek o přístupu k jejich životu. Někteří cvičili, učili se nový jazyk, běhali, chodili na procházky, pokud mohli, ale jiní nevyšli několik měsíců z domu a hráli jen počítačové hry, anebo se váleli na pohovkách. A tak skutečně nelze říci, že generace, která rok nechodila do školy, bude nevzdělaná.“

 Školní metodička prevence se obává, že k distanční výuce se studenti příští školní rok mohou vrátit. „Netušíme, zda se přes léto neobjeví mutace koronaviru, na které třeba nebude zabírat současná vakcinace. Ani epidemiologové nedokáží predikovat, jaká situace bude na podzim. V nejhorším případě opět najedeme na distanční výuku,“ tvrdí paní učitelka, která se smířila s tím, že nikdo pedagogům z veřejných míst za práci během krize nepoděkoval. „Cítíme se jako kantoři takoví  pozapomenutí. Neustále se hovoří, jak pandemie postihla živnostníky, což je pravda, ale naše enormní úsilí v době epidemie nikdo nezmínil,“ tvrdí pro EuroZprávy.cz.

Už si zvykla, že populace nemá k učitelům dostatečný respekt. „Většina veřejnosti žije v domnění, že máme jen samé prázdniny a ve dvanáct hodin jdeme ze školy domů. Když ale kantořinu berete jako poslání, moc vás tyto nesmyslné názory netrápí.“ Proto ji potěšilo, že práci pedagogů z Masarykovy střední školy chemické v pražské Křemencově ulici ocenila Česká školní inspekce. „Měli jsme ji na distanční výuku, na kterou se připojila, a byla s naší prací spokojena. Za uznáním stojí i servis vedení školy, které nám učitelům vytváří dobré podmínky,“ praví žena, které ve volném čase maluje a umělecky tvoří.

Dnes po pěti měsících poprvé předstoupila před žáky, kteří díky chemické specializaci začali ústav navštěvovat začátkem měsíce kvůli laboratorní praxi. „Měla jsem trému, zda jsem za tak dlouhou dobu nezapomněla prezenčně učit. Přece jenom se jedná o rozdíl, ale snad si zvyknu, když jsem se na živou výuku tolik těšila.“ Fanynka fotbalové Slavie studenty upozorňuje, že od středy už nemohou počítat se shovívavostí. „Jsou určité věci, které jsme distančně dělat nemohli jako například testy z povinné četby. Pokud se epidemiologická situace nezmění, musíme využít každou minutu, kterou do konce roku máme k dispozici.“

V jaké formě se studenti vrátí do lavic, se neopováží predikovat. „Při vzdělávání přes počítač totiž mohli mít řadu věcí někde napsaných a já nemohla tušit, zda podvádějí či nikoli. Realitu uvidím v následujících dnech. Ale kdo byl poctivý a pracoval na sobě i v karanténě, nemusí mít obavy.

Koho ale už přímo neuvidí, jsou studenti čtvrtých ročníků. Musela se s nimi rozloučit přes počítač. „Když si najednou všichni zapnuli kameru a na monitoru mně vyskákaly jejich tváře, byla jsem dojatá a naměkko. Uvědomila jsem si, že je už na živo všechny najednou neuvidím a bude se mně po nich stýskat, i když jsem nebyla jejich třídní. A také člověku dojde, jak ten čas letí. Vždyť to není tak dlouho, co je člověk na chodbách školy potkával jako prváky a teď jsou z nich dospělí lidé. Snad v životě obstojí a budou šťastní,“ přeje si Monika Wagnerová, na níž je vidět a znát, že kantořina je pro ni posláním.