Vládě se nelíbí rozhodnutí soudu, který poslal Pavla do Ankary. Chce vyřadit Šámala z jednání o kompetenční žalobě

Předmětem sporu se stalo nařízení Ústavního soudu, které vládě uložilo povinnost zařadit prezidenta do oficiální české delegace na summitu NATO v Ankaře. Vláda s účastí hlavy státu původně nepočítala, což vede k ostré právní i politické přetřelce. Pavel se na soud obrátil s tím, že mu postup kabinetu bránil ve výkonu ústavních pravomocí při zastupování státu navenek, a po vydání předběžného opatření nakonec do Turecka odcestoval.

Ministr spravedlnosti Tejc zdůrazňuje, že při vydání tohoto předběžného opatření došlo k zásadnímu porušení práva na spravedlivý proces. Kabinet podle něj nedostal možnost se k prezidentově žalobě předem vyjádřit a byl tak zbaven práva být slyšen. Ústavní soud navíc podle vládního vyjádření vůbec nedisponoval pravomocí takové opatření v rámci kompetenční žaloby vydat.

Kvůli tomuto postupu vláda oficiálně navrhla odmítnutí či zamítnutí samotné žaloby a požaduje odvolání soudce zpravodaje Šámala z dalšího řízení o meritu věci. Tejc označil kroky Ústavního soudu za bezprecedentní projev soudního aktivismu, který zasáhl do ústavního postavení vlády. Kabinet proto trvá na tom, že soudce je z dalšího rozhodování vyloučen pro podjatost či nesprávný procesní postup.

Ve svém argumentačním základě se ministr spravedlnosti opírá o ústavní dělení moci, podle něhož určuje a utváří zahraniční politiku státu výhradně vláda. Článek 63 Ústavy, ze kterého prezident při podání žaloby vycházel, staví podle Tejce hlavu státu do reprezentativní role, neopravňuje ji však k samostatnému tvorbě zahraničněpolitického směřování země.

Celý spor tak vyhrotil vztahy mezi Strakovou akademií a Pražským hradem a přenesl klíčovou otázku výkladu ústavních pravomocí přímo před Ústavní soud. Rozhodnutí o případném vyloučení soudce Šámala i o samotné kompetenční žalobě určuje další rámec fungování české diplomacie a dělby moci mezi vládou a prezidentem.