ROZHOVOR | Covid není chřipečka, přijďte se podívat k nám na plicní, říká vrchní sestra

S jakými pacienty přicházíte na vašem oddělení do styku?

Jsme standardní covidová lůžková jednotka a přicházíme do styku s převážně staršími pacienty, kteří mají další přidružená onemocnění. Jsme plicní oddělení, takže běžná skladba našich pacientů jsou lidé s plicními diagnózami, jako je CHOPN, nebo astmatici, kterým tato covidová infekce zhorší jejich respirační onemocnění. Často jde o obraz covidové pneumonie, takže u starších pacientů, kde hrozí riziko dehydratace, je průběh těžší. Pokud mají vysoké horečky, je to pro ně vyčerpávající, tělo se rychleji dehydratuje, a je potřeba infuzní terapie, pacienti jsou také dušní, takže potřebují kyslíkovou terapii a antibiotika, tedy tu základní léčbu pneumonií.

Zhoršuje vám situaci fakt, že covid je nejen respirační, ale i cévní onemocnění?

Ano. Setkáváme se s komplikacemi v podobě cévních onemocnění, jsou to často embolie, takže pacientům staršího věku, nebo obecně pacientům s horším průběhem dáváme preventivně léky na ředění krve, abychom zabránili kardiovaskulárním komplikacím, především tedy embolizacím.

Máte představu, kolik covidových pacientů už jste měli na oddělení?

Desítky určitě. Jsme jedno z menších oddělení, točíme pacienty na šestnácti lůžkách, ale záleží na tom, v jaké kondici pacienti jsou. Někteří jsou tady krátkou dobu, ale pokud mají více dalších přidružených onemocnění, které jsou ve vyšším věku normální, tak to hospitalizaci prodlužuje. Ale je to nesrovnatelné s jarní vlnou, kdy jsme byli nachystaní na hrůzu v podobě Itálie, a měli jsme z toho strašný strach. Tehdy se to České republiky nedotklo v takové míře, jako tato vlna. To je nesrovnatelné.

Dosáhli jste po personální stránce kapacitního limitu?

Na hranici personálních kapacit bylo naše oddělení asi měsíc zpátky, kdy se covid významně dotkl i nás. Když vám vypadnou více než dva lidé ze služeb, máte problém ty služby obsadit, a děvčata odpadávala ze dne na den, takže to bylo náročné.

A po stránce psychické?

To na nás dopadá možná až teď, kdy na sobě pozorujeme, že už to trvá strašně dlouho a konec je v nedohlednu. Všichni se bojíme, co udělá rozvolňování, takže máme trochu strach, a podle toho, co slyším ze svého okolí, tedy v polovině ledna máme třetí vlnu.

Je pravda, že pohotovosti ve stylu traumaplánu nebo chřipkové epidemie mají většinou relativně krátké trvání…

Ano, v období chřipek víme, že budeme mít více příjmů, bude to pro nás náročnější, budeme kapacitně za hranicí, ale také víme, že to je dočasné, že to potrvá měsíc, dva, a pak to pomine. Ale tohle trvá dlouho a je to psychicky náročné. Nedokážeme se ani naladit na Vánoce, i když bychom chtěli, ale nejde to.

Jaká panuje na oddělení atmosféra?

Mám skvělý kolektiv sestřiček a sanitářek. Tím, že jsme malé oddělení, tak samozřejmě nemám tolik personálu a mám u sebe sestřičky i z jiných oddělení, ale myslím si, že si kolegyně sedly. Že se jim dobře spolupracuje. Takže ta atmosféra je tady navzdory nedohlednému konci perfektní.

Jak jsou pacienti ochotni spolupracovat?

Každý je individuální, vždy se najde někdo, s kým je lepší spolupráce, a někdo, s kým horší. Ale myslím si, že pacienti jsou za tu péči vděční a spolupracují. Jsou to starší lidé, takže někteří přichází dehydrovaní a jsou zmatení, ale to je přirozené. Jsme zdravotníci, jsme profesionálové, takže víme, že je to vlivem momentálního stavu, v němž se pacient nachází, že.

Setkali jste s tím, že by vám tady ležel pacient věřící v dezinformace a tvrdil například, že covid neexistuje?

Tady jsme se s tím nesetkali, spíše v soukromém životě. Jsou lidé, kteří to bagatelizují, ale víme, že to není „chřipečka“, jak někteří říkají. Prošla si tím spousta mých kolegyň a spolupracovnic a některé z nich tady byly hospitalizované, takže víme, že se komplikace mohou objevit i u mladého člověka a že to opravdu není sranda.

A reakce u členů rodiny nebo u přátel?

Lidé kolem mě si to uvědomují a nezažila jsem, že by nad tím někdo mávnul rukou s tím, že děláme drama a že čísla v médiích jsou vymyšlená. Vždycky říkám: Tak se přijďte podívat sem k nám nebo na ARIM. Bylo období, kdy byla ta hranice zlomu mezi standardními pacienty a pacienty, kteří potřebují intenzivní péči a plicní ventilaci, velmi křehká.

Když jsme zmínili chřipku, určitě i během těchto epidemií máte nějaké ochranné standardy, ale asi ne takové, jako dnes při koronaviru?

Běžně se používají ústenky a rukavice, ale teď jsme se ve velké míře naučili používat kompletní ochranné pomůcky, čili respirátory, tyveky, ochranu očí, protože koronavirus se přenáší i přes sliznice, takže ta celková ochrana je nezbytná.

Znesnadňují vám ty celotělové ochranné obleky, tedy tyveky, práci?

Je to limitující, ten kontakt s pacientem není takový, na jaký jsme zvyklí. A ani pacienti na něj nejsou z domu nebo ze seniorských center zvyklí, nevidí do tváře tomu, kdo se o ně stará, což může působit trochu depresivně. Pacientům to chybí, stejně jako personálu. Děvčata navíc musí plánovat každý vstup na pokoj, naplánovat si vícero úkonů najednou, takže je tam i menší frekvence kontaktu.

Odkud k vám chodí nakažení pacienti?

Jednak z urgentního příjmu, kdy jsou například doma v karanténě s potvrzeným covidem a dojde ke zhoršení jejich zdravotního stavu, a potom z různých oddělení v nemocnici, například z kardiologie nebo i od nás z plicního.

Co se stane, když se zhorší jejich stav?

Svolá se konsilium a pacient se po domluvě překládá k další léčbě na ARIM.

Jak často se toto děje, v porovnání s jinými nemocemi?

Rozhodně je to častější než za běžného provozu, kdy nedochází k takovým zhoršením zdravotních stavů a k tak častým překladům na intenzivní pracoviště. Jak jsem říkala, ta hranice je velmi křehká a záleží na tom, jak pacient zareaguje na léčbu a jaká má další přidružená onemocnění.

Může se stát, že je zhoršení zdravotního stavu covidového pacienta tak rychlé, že se ani nestihne přeložit?

Stát se to může. Pro každého pacienta se samozřejmě udělá maximum, volá se resuscitační tým, ale někdy je ten rozvoj stavu velmi rychlý a nepodaří se ho zachránit. Stává se to, a nejen při covidu.

Vybavíte si nějakého pacienta, který Vám utkvěl v paměti?

Vybavím, ale nemá to šťastný konec. Přijali jsme manželský pár, oba měli přes 90 let a potvrzenou nákazu covidem. Leželi spolu na jednom pokoji, pán byl v horším stavu než jeho manželka, která se o něj starala, a on nakonec zemřel. Stalo se to nedávno, tak mi to utkvělo v paměti. Ale vybavím si i případ se šťastným koncem, přijali jsme na běžné plicní lůžkové oddělení pacienta staršího věku, následně se zhoršil a skončil na HI-Flow, vysokoprůtokové kyslíkové terapii, což je takové mezidobí před umělou plicní ventilací. Byl na něm velmi dlouho a už jsme byli i skeptičtí vůči tomu, jak to dopadne, ale pán to úžasně zvládl a nakonec šel domů. To byl moment, kdy jsme si řekly, že to má smysl.

Co se Vám honí hlavou, když to pacient nezvládne a zemře?

Je to nepříjemné a je nám to moc líto. Kolikrát pacient přijde po svých a už odsud neodejde, ale ke zdravotnictví umírání patří a musíme se naučit se s ním smířit. Přece jenom k některým pacientům máte blíž, například si s nimi popovídáte, takže je vám to potom nesmírně líto. Musíme to vnímat tak, že smrt je součást života, jinak bychom tuhle práci nemohli dělat.

Když přijdete z práce domů, vracíte se myšlenkově k pacientům, nebo se naopak snažíte vyčistit si hlavu?

Vzhledem k tomu, že jsem vedoucí pracovník, tak nejsem v tak úzkém každodenním kontaktu s pacienty, jako moje sestřičky, které by Vám na to odpověděly lépe. Musím, ale zajistit vše, tak aby pracoviště bezproblémově fungovala. Nicméně je to náročné, člověk si práci nosí domů. Je spousta úkonů kolem, které se musí zajistit, mám navíc na starosti i covidová odběrová místa, kde se pacienti testují, takže mám na starosti hodně organizační práce. V tuto chvíli to není takové, že bych přišla domů a dokázala vypnout, většinou vezmu počítač a pracuji dál. Ta práce mě baví a naplňuje, ale je to nejnáročnější období, které jsem za svou dvacetiletou praxi zažila.

Co říkáte na ten trend, kdy někteří provozovatelé navzdory opatřením otevírali restaurace?

Viděla jsem to v médiích, ale ačkoliv se rozvolňují pravidla, tak ani sama zatím nemám potřebu teď restaurace navštěvovat. Podporuji je pravidelně tím, že si jídlo objednávám domů, a vím, že to nemají jednoduché, ale radši je podpořím takto, než abych si tam šla sednout s partou lidí. Chápu, že republika nemůže být zavřená, jsou Vánoce, lidé se chtějí potkat, je to pro všechny dlouhé, pro seniory v domovech, pro děti, ale my zdravotníci z toho máme obavy a bojíme se třetí vlny.