ANALÝZA | Rusko prostřednictvím odporných zvěrstev udělalo z migrace zbraň proti Evropské unii

Ruský vliv v Africe v posledních letech výrazně sílí – a to nejen diplomaticky, ale především vojensky a ekonomicky. Moskva cíleně posiluje vazby s autoritářskými režimy v nestabilních státech jako Mali, Burkina Faso, Středoafrická republika či Libye, a zároveň využívá chaosu k prosazování vlastních geopolitických zájmů. Podle evropských zpravodajských služeb a několika odborných institucí, včetně Hoover Institution či think tanku The Security Distillery, Kreml využívá výsledné destabilizace k vyvolávání migračních vln, které slouží jako nástroj tlaku na Evropskou unii.

Klíčovou roli v této strategii dlouhodobě sehrávala Wagnerova skupina – ruská žoldnéřská organizace napojená na Kreml, která působila v řadě afrických zemí jako bezpečnostní garant vládnoucích elit výměnou za přístup k přírodním zdrojům.

Wagnerovci se aktivně zapojovali do bojů, chránili doly se zlatem, diamanty či ropou a zároveň sloužili jako prostředek politického nátlaku. Jejich přítomnost často vedla k vyostření vnitřních konfliktů, například v Mali přispěla k odchodu francouzských sil, což jen prohloubilo bezpečnostní vakuum.

Na začátku června 2025 oznámila sama Wagnerova skupina, že končí svou tříapůl­letou misi v Mali, jak napsal server Moscow Times. Přesun bojovníků ale neznamenal odliv ruského vlivu – naopak; téměř 70-80 % bývalých Wagnerovců přešlo do nově vytvořeného Africa Corps, paramilitární jednotky přímo řízené ruským ministerstvem obrany a GRU. Tato síla formálně pokračuje v operacích v Mali, Středoafrické republice, Libyi, Burkina Faso i Nigeru, informovala agentura Reuters.

Tato přímá destabilizace ale není jediným nástrojem. Podle italského ministerstva obrany se Wagnerovci (či Africa Corps) v Libyi přímo podílejí na organizaci pašování migrantů přes Středozemní moře, a to ve spolupráci se zločineckými sítěmi. Takové aktivity činí z migrace nejen důsledek ozbrojených konfliktů, ale i vědomě řízenou složku hybridní války vůči Západu. Evropská unie se tak ocitá v obtížné situaci, kdy migrační tlak z jihu a východu nelze vnímat výlučně jako humanitární krizi, ale stále častěji i jako bezpečnostní hrozbu.

Humanitární dopady wagnerovské intervence jsou zdokumentovány v řadě zpráv OSN i nezávislých organizací. V zemích jako Středoafrická republika či Mali dochází k systematickému porušování lidských práv, jako například arbitrární zadržování, mučení, hromadné popravy civilistů. Tato brutalita nejenže přináší utrpení místním obyvatelům, ale zároveň posiluje frustraci, radikalizaci a v neposlední řadě i masovou migraci. Právě násilí páchané ruskými žoldnéři může vytvářet ideální podmínky pro nábor nových členů do islamistických milic, což dále prohlubuje nestabilitu.

Po smrti Jevgenije Prigožina v srpnu 2023 převzalo operace Wagnerovy skupiny v Africe přímo ruské ministerstvo obrany a zpravodajské služby. I přes formální reorganizaci zůstává strategie nezměněná: udržovat oslabené státy v závislosti na ruské pomoci, těžit z chaosu a zároveň přesouvat důsledky tohoto stavu – včetně migrace – na Evropu. Podle některých zpráv dochází dokonce k cílenému přesunu afrických migrantů přes Libyi a Tunisko na sever, s vědomím, že masový příliv uprchlíků může uvnitř EU prohloubit spory mezi členskými státy.

Z právního hlediska je činnost Wagnerovců obtížně postihnutelná – nejsou oficiálně součástí ruské armády, jejich struktura je netransparentní a v zemích jejich působení často neexistují funkční právní mechanismy. Autoritářské režimy, s nimiž spolupracují, nemají jinou alternativu pro zajištění bezpečnosti, a proto se jejich loajalita k Moskvě prohlubuje.

Pro Evropskou unii to znamená nutnost redefinovat přístup k bezpečnostní politice vůči Africe i Rusku. Místo reaktivní obrany musí EU posílit svoji přítomnost v oblasti lidských práv, podporovat občanskou společnost a nezávislé novináře v regionu, ale zároveň zintenzivnit tlak na aktéry zapojené do hybridních operací. Bez toho hrozí, že se migrace stane nejen trvalým humanitárním problémem, ale i efektivní geopolitickou zbraní v rukou autoritářských režimů.

Brutalitou k pohánění migrace

Působení ruské žoldnéřské skupiny Wagner v Mali patří k nejkrvavějším kapitolám moderního působení zahraničních sil na africkém kontinentu. Podle reportáže deníku The Washington Post jen v roce 2024 zanechaly operace této skupiny více než 925 mrtvých civilistů, což je víc než počet obětí způsobených islamistickými skupinami ve stejném období. Masakry, mučení, sexuální násilí a rabování se staly běžnou součástí její přítomnosti, která místo slibované bezpečnosti přinesla strach, chaos a masivní vysídlování obyvatelstva.

Wagnerovci v Mali působí jako represivní nástroj vládních sil. Civilisté popisují útoky maskovaných ozbrojenců, často označovaných jako „bílí muži“, kteří vtrhli do jejich vesnic, mučili obyvatele a bez rozdílu stříleli. Mnozí uprchlíci z centrálního a severního Mali svědčí o brutálních praktikách, které zahrnovaly usekávání hlav, veřejné popravy a znásilňování. V očích místního obyvatelstva nepředstavují Wagnerovci obránce proti islamistům, ale novou vlnu útlaku – jen tentokrát s mezinárodním krytím a beztrestností.

Masivní vlna násilí měla přímé důsledky na migrační dynamiku v regionu. Počet vnitřně vysídlených osob narostl dramaticky, přičemž do tábora Mbera v sousední Mauritánii uteklo na 149 tisíc lidí. Pro mnohé z nich není cesta do Evropy primárním cílem, ale posledním útočištěm před jistou smrtí. Zdroje z nevládních organizací a OSN upozorňují, že útoky Wagneru často cílí na vesnice podezřelé z podpory opozice nebo jednoduše na komunity, které se nacházejí v oblastech se strategickým významem – ať už jde o doly, obchodní trasy nebo politická ložiska odporu. Informoval o tom server VOA Africa.

Brutalita žoldnéřů má i psychologický rozměr. Kromě přímého násilí se Wagnerova skupina snaží o systematické zastrašování obyvatel. Vesnice jsou vypalovány, jejich obyvatelé donuceni sledovat veřejné popravy, ženy zneužívány jako forma kolektivního trestu. O tomto chování informovala také lidskoprávní organizace Human Rights Watch.

Tato strategie teroru vede k úplnému rozkladu důvěry v centrální vládu i jakékoli formy bezpečnostní přítomnosti. Místo stabilizace přináší přítomnost Wagnerovců radikalizaci. Nejenže likvidují lokální samosprávy, ale vytvářejí podmínky, v nichž mohou islamistické skupiny snáze verbovat nové členy.

Zatímco původně byla jejich činnost koncentrována zejména ve středním Mali, postupně expandovali i do severních oblastí – a to i přesto, že podle serveru Al-Džazíra oznámili obchod z oblasti. Tím se rozšiřuje i zóna humanitární krize. Lidé prchající z Timbuktu, Gao a dalších oblastí se stále častěji snaží dostat k pobřeží a odtud pokračovat dál – často za pomoci pašeráků, s nimiž Wagnerovci podle některých zpravodajských zdrojů spolupracují.

Bitva o vliv s překvapivým aktérem

Středoafrická republika (CAR) se stává dějištěm nového geopolitického soupeření, tentokrát nikoliv mezi Západem a Východem, ale mezi dvěma autoritativními partnery – Ruskem a Rwandou. Obě země upevňují svůj vliv v zemi, která se připravuje na volby, v nichž hodlá prezident Faustin-Archange Touadéra usilovat o třetí funkční období.

Ten si cestu k dalšímu mandátu otevřel ústavním referendem, které zrušilo omezení počtu prezidentských funkčních období – a zároveň potvrdilo, že CAR se vzdaluje od demokratických principů směrem k personalizovanému režimu moci.

Klíčovým pilířem Touadérovy politické strategie je zahraniční podpora. Od roku 2018 operují v zemi dvě výrazné zahraniční síly: ruská Wagnerova skupina a rwandští vojáci. Obě mise původně působily odděleně, s určitou mírou konkurence a nedorozumění, ale postupně si vymezily vlastní role.

Wagnerovci poskytují Touadérovi osobní ochranu, vedou vojenské operace proti rebelům a kontrolují části těžebního sektoru, zejména zlato a diamanty. Rwanďané naopak působí v klidnějších regionech, zaměřují se na výcvik místních sil, udržování pořádku v hlavním městě Bangui a šíření vlastního modelu stability a ekonomické spolupráce.

Obě síly se tak doplňují – zatímco Rusko zajišťuje tvrdou moc a přímý vliv na bezpečnostní aparát, Rwanda sází na měkkou sílu a pozitivní PR. Rwandská přítomnost je v ulicích Bangui viditelná, vojáci dohlížejí na pořádek, podílejí se na kulturních akcích, staví podniky a získávají si přízeň obyvatel. Za tímto obrazem stability ale stojí i pragmatické zájmy Kigali, kdy rwandští investoři prostřednictvím společnosti Crystal Ventures expandují do důlního sektoru a dalších odvětví.

Rusko naproti tomu působí skrytěji, ale strategičtěji. Přes Wagnerovu skupinu a její nástupnické struktury si udržuje přímý přístup k prezidentovi, ovládá důležité bezpečnostní a zpravodajské kanály a těží z přímé kontroly nad surovinami. Podle pozorovatelů je role Moskvy v CAR méně viditelná pro běžné obyvatele, ale klíčová pro samotné udržení Touadéry u moci.

V tomto kontextu mizí prostor pro opozici. Kandidáti, kteří se chtějí postavit stávajícímu prezidentovi, čelí politickému a soudnímu tlaku. Bývalý premiér Henri-Marie Dondra, jeden z mála vážnějších rivalů, čelí osobní perzekuci a jeho bratři byli dokonce zatčeni kvůli obvinění z údajného spiknutí s cílem otrávit prezidenta. Volební prostředí tak není ani svobodné, ani spravedlivé – a podpora zahraničních aktérů pouze legitimizuje represivní praxi.

List The Guardian upozornil, že volby se mohou stát jen formálním potvrzením pokračujícího prezidentství, s předpokládanou účastí blížící se 99 %. Skutečné rozhodování o moci se však odehrává jinde, a to mezi Kigali a Moskvou, v zákulisí dohod o bezpečnosti, těžbě a vojenském vlivu.

Zatímco rwandští vojáci působí v Bangui jako spíše stabilizační síla, jejich vliv nezasahuje do periferních oblastí, kde je situace mnohem chaotičtější. Nespokojenost s politickým systémem, obavy z represí a ekonomická bezvýchodnost ženou tisíce lidí na sever – směrem k Súdánu, Čadu nebo Libyi.

Odtud pak mnozí pokračují dál, přes Saharu a Středozemní moře, do Evropy. Přestože CAR sama o sobě není hlavní zemí původu africké migrace do EU, její destabilizace přispívá k celkové nestabilitě regionu a k šíření migračního impulzu v širším prostoru Sahelu a Střední Afriky.

Dlouhodobá nečinnost nebo pasivita Evropské unie v těchto krizových oblastech se může rychle obrátit proti ní samotné. Zatímco Rusko a Rwanda si v CAR upevňují své pozice, EU zde zůstává spíše v roli pozorovatele bez zásadní politické či ekonomické váhy. Tento přístup ale naráží na tvrdou realitu; destabilizace takových států má přímé dopady na evropské zájmy, a to nejen v podobě uprchlických vln, ale i narušení regionální bezpečnosti a vzestupu extremistických hnutí.

V prostředí, kde je civilní obyvatelstvo vystaveno násilí bez naděje na spravedlnost a kde se opozice potýká s represemi, se stává migrace nejen poslední možností záchrany, ale také důsledkem širšího geopolitického soupeření. Rusko tuto realitu dobře chápe a cíleně ji využívá.

Pokud Unie neprojeví schopnost aktivně ovlivňovat vývoj v takovýchto klíčových státech a nenabídne alternativu k autoritářskému modelu, ztrácí důvěryhodnost nejen jako globální aktér, ale i jako garant stability ve vlastním sousedství. To znamená nejen posílení humanitárních a rozvojových programů, ale i diplomatickou aktivitu a jasnou strategii vůči aktérům, kteří zneužívají nestabilitu k prosazování svých mocenských cílů.