Lékaři v koncích: Porucha sluchu, kdy jste schopni vraždit. Týká se i vás?

U lidí s misofonií (z řečtiny misein - nenávidět, foné - zvuk) některé zvuky vyvolávají tak silnou stresovou reakci, že může dokonce dojít i na násilí. Nejčastěji jde o zvuky při jídle (žvýkání, křoupání, srkání, mlaskání, olizování rtů a polykání). Zde je nutno podotknout, že nejde o nevychované stolování, máme na mysli běžné zvuky, když člověk jí či pije. Druhou skupinou nepříjemných zvuků jsou ty při bubnování tužkou/prsty, při psaní na klávesnici, cinkání, hučení, škrábání apod.

Učitelka Meredith Rosolová (25) vypráví: „Bez špuntů v uších jsem s rodiči nejedla už přes deset let, jak jsem přecitlivělá na určité zvuky. Před dvěma roky mi byla diagnostikována misofonie." A vzpomíná dál: „Začalo to, když mi bylo šest. Nemohla jsem vystát, jak moji rodiče žvýkají sousta. Postupně se seznam nepříjemných zvuků rozšiřoval. Vadilo mi hluboké dýchání, cinkání příborů, ale i posunování a míchání jídla na talíři. Škrtila bych. Pak se přidaly protivné zvuky ve škole – skřípání křídy o tabuli a hukot radiátorů. Vždy se mi rozbušilo srdce, cítila jsem napětí ve svalech a chtěla jsem uletět."

Lékaři se neshodnou

Termín „misofonie" se objevil v roce 2000 a znamená odpor k určitým zvukům či patologickou přecitlivělost na vybrané zvuky. Něco jiného je „fonofobie", kdy má člověk ze zvuků strach. V roce 2013 pak nizozemští psychiatři sestavili kritéria pro „misofonii" a prosazují, aby byla porucha oficiálně klasifikovaná jako nemoc.

Doktorka Miren Edelsteinová z kalifornské univerzity v San Diegu, která misofonii léta studuje, má ale jiný názor: „Nemyslím si, že jde o zvuk samotný, který člověka rozčiluje, ale o kontext, při kterém je zvuk vydáván. Laicky řečeno – nevadí nám, že rodič/partner hlasitě polyká, vádí nám rodič/partner sám o sobě." Lékařka provedla výzkum na lidech, kteří sami sobě diagnostikovali misofonii a zjistila, že jim nevadí zvuky, které vyluzují děti či zvířata. Výše zmíněná učitelka například přiznala, že ji vůbec neiritují zvuky ve školní jídelně.

Americký audiolog Natan Bauman se domnívá, že „misofonie" je pouze naučenou reakcí: „Někdy v minulosti jsme si spojili určitý zvuk s něčím negativním a to nám pak zůstává i v dalším životě."

O vysvětlení se pokusil i americký neurolog Josef Rauschecker. Zvukový impuls rozvibruje kůstky ve středním uchu, které ho tak předají sluchovému nervu, který vede do mozkové části zvané thalamus. Z thalamu pak zvuk může putovat dvěma cestami. Ta kratší vede z thalamu přímo do tzv. amygdaly, mozkového centra, které je zodpovědné za základní emoce jako je strach/hněv. Tuto cestu impulz volí, aby nás co nejrychlejí upozonil na nebezpečí (např. výbuch).

Delší trasa pak vede z thalamu přes čelní lalok do amygdaly. Čelní lalok je evolučně nejmladší část mozku a u člověka slouží k analyzování problému či dění kolem nás. „U pacientů s misofonií pravděpodobně dochází k tomu, že určitý zvuk putuje po té kratší cestě rovnou do amygdaly, což v nás vyvolá silnou emoční reakci," říká Rauschecker a dodává, že misofonie by mohla být subtypem tzv. tinnitu, který se u pacienta projevuje šelestem, zvoněním, hučením nebo pískáním v uchu či v uších, které slyší pouze pacient a není tedy vnímáno okolím.

Dle odhadů se s tinnitem alespoň jednou za život setkalo zhruba 50% populace a zhruba 10% pak trpí chronickým tinnitem (u asi 1% pacientů jde o závažný tinnitus, který velmi ovlivňuje kvalitu jejich života). Mezi staršími lidmi je výskyt o něco větší. V České republice se počet odhaduje na zhruba 600 - 700 tisíc osob trpících tinnitem (v Německu 6 - 7 milionů, v USA 30 - 35 milionů), informuje tinnitus.cz.

Možnosti léčby?

Bez ohledu na to, co misofonii způsobuje, jde o velmi nepříjemnou záležitost. Účinný lék sice neexistuje, nicméně projevy poruchy lze zmírnit. Nejextremnějším řešením je „zašít se" do svého pokoje/bytu a vyhýbat se společnosti. To ovšem není zrovna praktické. Audiolog Bauman kombinuje psychoterapii se zařízením, které se nosí v uchu a které odráží tzv. bílé šumy z okolí.

Učitelka Rosolová si pomohla sama. Vedle přístoje proti šumům nosí do fitka či MHD sluchátka. Stále s sebou také má špunty do uší. Ty nasazuje okamžitě, jakmile u stolu začne někdo mlaskat. Také se snaží nesedět hled vedle rodičů. „Má to ale nevýhody. Protože neslyším konverzaci a věnuji se pouze svému talíři, mám snědeno jako první. Odejdu do kuchyně, kde po sobě umyju nádobí a pak dlouho čekám sama v jiné místnosti, než ostatní přijdou," přiznává.