Pozor na mýtus o bezdomovcích. Zbytečně umírají lidé, říká charita

Vyhledání zdravotní péče je jedním z problémů, které bezdomovci musejí překonávat. "I když člověka bez střechy nad hlavou nemocnice přijme, je to pouze na nezbytně nutné ošetření a potom ho pustí zpět na ulici," uvedla vedoucí denního centra brněnské charity Kateřina Zoufalá.

"Zažila jsem, že klient volal do nemocnice kvůli nemocnému známému, který několik dnů nevstal a nejedl. V nemocnici ale muže po telefonu odbyli, že si má kamarád přijít sám. Pracovnice byla ochotnější až poté, co pohrozil oznámením případu na policii," popsala Zoufalá. Podle ní sanitka odvezla nemocného do nemocnice a za pár dnů zemřel.

Během zimních měsíců zaznamenala Zoufalá i další případ. Jeden z klientů centra charity upadl před vstupem a přestal komunikovat. "Nejspíš to bylo kvůli alkoholu, ale zavolali jsme sanitku," uvedla Zoufalá. Záchranáři se rozhodli muže převést na záchytnou stanici. "Lékař mi vyčinil, že je zdržujeme od práce a kvůli jednomu opilci nejsou někde, kde je člověk skutečně potřebuje. Jako postup pro příště mi poradil, ať ho nechám vyspat se na zemi. Bylo přitom okolo minus pěti stupňů. I když byl výjezd nejspíš zbytečný, rada nevšímat si člověka ležícího na chodníku mě zarazila," řekla Zoufalá.

Zdravotníci péči v nutných případech odmítnout nesmějí. "V žádném případě nehrozí, že bychom někomu nepomohli. Akutní, neodkladná a život zachraňující péče musí být v České republice poskytnuta vždy a třeba i bez souhlasu pacienta," zdůraznila mluvčí Fakultní nemocnice Brno Anna Mrázová.

Lepší je být mimo systém

"Přesné statistiky neexistují. Byly tu ale pokusy o sčítání bezdomovců. V roce 2004 v Praze se na něm podílely neziskové organizace, zapojili jsme se i my. Metod je několik. Tehdy byl vybrán časový snímek. Počítali se lidé, kteří byli během jedné hodiny ve všech azylových domech a denních centrech. Skupina dobrovolníků zároveň chodila po lokalitách, kde se lidé bez domova scházejí. Měli za úkol počítat lidi podle vzhledu. Kdo měl ošuntělý kabát a v ruce igelitku, byl počítán za bezdomovce. Je to hrozně diskutabilní. Dokonalá metoda neexistuje. Tehdy vyšlo, že v Praze je okolo čtyř tisíc bezdomovců. Pár let potom si dělala sčítání městská policie. A ejhle. Dopočítali se k počtu 1500 lidí. Celkový počet bezdomovců v Česku se dnes odhaduje až na sto tisíc. Když Nový prostor před patnácti lety začínal, mluvilo se o třiceti pěti tisících. Nejvíc nás dnes ale děsí, jak klesá věková hranice," řekla pro server Penize.cz Dagmar Kocmánková, spoluzakladatelka Nového prostoru – časopisu prodávaného lidmi bez domova nebo na okraji společnosti.

"Nový prostor je v celé České republice už docela známý. Každý ví, že je to časopis „pro bezdomovce". Ačkoli není pro bezdomovce, ale pro veřejnost, lidé bez domova ho jen prodávají. Ale myslím si, že se podařilo, třeba i díky rozhovorům s prodejci v časopise, ukázat, že ne každý skončil na ulici vlastní vinnou. Což je přetrvávající mýtus – že když je někdo bezdomovec, nechce pracovat, chce se jen někde válet a pít krabicové víno. Ale není to tak. Může se to stát každému z nás. Stane se vám úraz, přijdete o práci, nebudete schopná platit byt... Když nemáte rodinu a žádnou záchrannou síť, můžete na ulici skončit taky. Stát se to může každému," vysvětluje Kocmánková.

A pokračuje: "Na začátku devadesátých let se ještě lidé nepotýkali s předlužeností. Někdy mi to připadá naprosto mimo kulturní společnost – třeba černé jízdy. Současná kapacita lůžek pro lidi bez domova v Praze je patnáct set. Podle odhadů je však bezdomovců víc než dvakrát tolik. Spousta z nich se nemá kam dostat, i kdyby chtěli. Tak v zimě jezdí po tramvajích. A dostávají pokuty od dopravního podniku... Pokuta je v řádech stokorun. Dluh v řádech desetitisíců, kvůli nákladům na soudní řízení a exekuce. U mnohých z nich už to dneska dělá dvě stě, tři sta tisíc. Pak reagují tak, že je pro ně jednodušší zahodit občanku a být mimo systém."