Bombardování Prahy: Modlili jsme se, abychom přežili. Stále slyším exploze bomb, říká pamětník

Ležel s horečkou v posteli, měl angínu a potil se. Když se rozezvučely sirény, chystal se tehdy osmiletý Emil Skřivánek vstát z lůžka, ale maminka mu řekla, ať zůstane klidně dál ležet. „Během války jsme totiž zažili řadu planých poplachů, a tak stejně jako ostatní jsme vůči nim už byli imunní. A tak jsem se zase zachumlal.“ Nikdo před 76 lety netušil, jaká pohroma, po níž zbude 701 obětí, se na město z oblohy řítí.

Po chvíli bylo jasné, jaké drama se venku odehrává. Proto malý pacient pod peřinou nevydržel dlouho. Z nebeských výšin začalo půl hodiny po poledni na metropoli Protektorátu Čechy a Moravy doslova pršet několik tun pum. „Jejich detonace měla obrovskou sílu a náš byt se začal třást. Okamžitě jsme proto s matkou prchli ze třetího patra do sklepa. Nestačil jsem si vzít ani pantofle, byl jsem naboso a jen v pyžamu,“ vybavuje si pro EuroZprávy.cz rodák z Prahy 2.

Právě  městskou část, v níž s rodiči žil, letouny B-17 Flying Fortress náležejících do sestavy 398. a 91. bombardovací skupiny, které byly součástí 1. bombardovací divize 8. letecké armády amerického armádního letectva, nejvíce poničily. Hustá oblačnost, silný vítr a porucha palubního radiolokátoru hlavního navigátora, kapitána Harolda L. Browna, letícího ve stroji podplukovníka Lewise P. Ensigna, velitele 398. bombardovací skupiny, jenž vedl celé 1. bombardovací křídlo, způsobily tragický omyl. Svaz čítající mezi padesáti až šedesáti stroji přezdívaných Létající pevnost se odchýlil od původního kurzu na Drážďany, kam původně směřoval z anglického Nuthampsteadu. „Všichni jsme byli vyděšeni, neboť Praha do té doby zažila atak jen jedním letounem, který se v listopadu 1944 zaměřil na holešovickou elektrárnu. Tak masivní nálet město předtím nezažilo, proto se všichni potýkali se šokem,“ vysvětluje obrovský strach.

Záhy obyvatelé domu V Tůních uslyšeli, jak v krátké době bomby zasáhly dva domy v blízké Ječné ulici. „Když se krátce po sobě ozvaly dvě exploze, všichni jsme se začali ve sklepě spontánně modlit, abychom nálet přežili. I když jsem byl malým klukem, poprvé jsem si jasně uvědomil, jak je smrt na blízku a že lidé jsou snadno zranitelní,“ říká vyučený mechanik. Přestože od apokalypsy dnes uplynulo 76 let, detailně si vybavuje atmosféru, jaká panovala v krytu. „Spolubydlící mlčeli, my děti, které jsme jindy všechny zlobily, jsme seděly nehnutě na dřevěných lavicích a plakaly. Občas nás dospělí chlácholili. Jelikož jsem byl jen v pyžamu, někdo mně půjčil deku, abych se v zimě zachumlal.“

Přestože podle historiků bombardování Prahy trvalo na Popeleční středu kolem devíti minut, Skřivánkovi připadalo, že ve sklepě strávil věčnost. „Hlavně jsem myslel na tatínka, který v té době byl v zaměstnání, tehdy pracoval jako úředník v pojišťovně. Měl jsem o něj strach. Říkal jsem si, Bože, ať se mu nic nestane a je v pořádku. Moc jsem si přál ho spatřit a obejmout,“ vzpomíná. Exploze náhle utichly a poté se ozvaly sirény na znamení, že peklo skončilo. „Sirény signalizující nebezpečí, měly jiný tón zvuku než ty, které zvěstovaly, že lidé už mohou opustit své ukryty,“ konstatuje.

Praha se proměnila v ruiny. Kromě Vinohrad, kde se vinou náletu sesunulo k zemi jednadvacet domů, beznaděj a tíseň zavládla v Radlicích, Vršovicích, Nuslích, na Pankráci i na Karlově náměstí. Tady všude během několika vteřin zmizela lidem obydlí a v nich blízcí. Také rodina Skřivánků málem přišla o příbuznou. „Teta Božka, jak jsme jí říkali, měla obrovské štěstí, že se kolem poledního zdržela doma, protože déle uklízela. Kolem půl jedné odpoledne si totiž měla vyzvednout vyčištěný kožich na Palackého náměstí, kde nyní sídlí ministerstvo zdravotnictví. Právě tam spadla bomba. Nikdy se nezpozdila, vždy byla na minutu přesná, ale tehdy ji zdržení zachránilo život,“ praví vzrušeným hlasem senior, jehož teta bydlela v Lidické ulici na Smíchově.

Otec je živ, tak mu syn skočil kolem krku

Obrovská tragédie se odehrála kousek od Skřivánkova bydliště, a to na Karlově náměstí. „Lidé se běželi schovat do takzvaného lehkého krytu, ale bohužel byl bombou zasažen a všichni byli mrtví.“ Tehdy malý kluk se o neštěstí doslechl téměř okamžitě, protože zpráva se šířila po domě. „A já si zase vzpomněl na tátu, o němž jsme s maminkou ani po skončení náletu nic nevěděli. I když mně bylo zle a mamka mně řekla, ať zkusím usnout, nemohl jsem ležet. Pořad jsem chodil k hlavním dveřím a vyhlížel otce.“ Během odpoledne se Emil konečně dočkal, náhle zarachotily klíče v zámku: „Ahoj, tatínku, jsi v pořádku? Měli jsme o tebe velký strach.“ Když tatínek řekl, že se mu nic nestalo, synek mu skočil kolem krku.

Za několik dní se z angíny zotavil, a tak vyšel ven. „Všude kolem nás byly trosky, v sutinách leželi ještě i mrtví, jejichž těla se do kostelů, které se proměnily v márnice, nestačila odvézt.“ Opatrně si prošel Ječnou ulici, aby viděl, co napáchaly dvě exploze, které slyšel ve sklepě během náletu. „Hned jsem viděl, jak je poškozen dům, v němž je dnes obchod Guma. Zničený byl barák, kde se nyní dole u Karlova náměstí nachází optika.“ Na smutné vycházce si všiml zajímavého úkazu. „Kuriózní bylo, že některé domy stály, ačkoli měly uštípnutý kus přízemí. Jak totiž foukal při bombardování silný vítr, tak bomby nepadaly svisle, ale šikmo,“ tvrdí. Tenkrát ještě netušil, že atakem utrpěl i dům jeho budoucí paní. „Žena bydlela s rodiči v Římské ulici číslo popisné 41 a bomba jim usekla balkon. Rovněž měli obrovské štěstí.“

Muž, který velkou část života pracoval jako elektrikář, nelezl jako ostatní kluci do proluk domů. „Jednalo se o velké riziko, neboť se tam mohla nacházet nevybuchnutá munice. Sice mně průzkum lákal, ale rodiče mně dobrodružné prolejzání zakázali. Tehdy jsem se na ně zlobil, ale s odstupem času jsem jim dal za pravdu.“ Dodnes si vybavuje obrázek zdevastovaného křídla nemocnice na Karlově náměstí, rozbitý Faustův dům i Emauzský klášter, u něhož vyhasl život talentované klavíristky Evy Ladové, dcery malíře Josefa Lady. Bylo jí pouhých šestnáct let.

Popeleční středa z února 1945, která ohlašuje čtyřicetidenní půst před Velikonocemi, zanechal v panu Skřivánkovi psychické následky. „Dodnes nerad chodím do jakéhokoli sklepa. Okamžitě se mě zmocní tíseň a najednou zase slyším exploze bomb jako tenkrát.“ S rodiči během války musel do krytu ještě jednou. A to 25. března 1945, kdy Američané na Květnou neděli už úmyslně bombardovali strategické cíle ve Vysočanech a Libni, kde se nacházela největší koncentrace zbrojního průmyslu v hlavním městě.

„Jakmile se tehdy ozvaly sirény, už nikdo neváhal a prchal okamžitě do sklepa. Zážitek z února byl ještě v živé paměti. Tentokráte jsme byli ve sklepě i s otcem, protože byla neděle,“ vybavuje si. Všichni obyvatelé domu V Tůních už při březnovém útoku moc dobře věděli, že jejich blok je propojen malým průchodem s domem v Ječné ulici, který patřil rodině Korolků. „Malý prostor byl mezi oběma bloky vybudován proto, kdyby jeden dům při bombardování zavalil sklep, tak aby lidé ze zavaleného úkrytu mohli vyjít ven druhým barákem,“ přibližuje tehdejší bezpečnostní opatření.

Vzpomínky na únorové bombardování před šestasedmdesáti lety u bystrého seniora ožily na počátku sedmdesátých let minulého století. Předpůl stoletím se ve druhém sklepení domu na Vinohradské třídě číslo popisné 1254/61 našly pozůstatky 23 osob, které se ze sutin nepodařilo za války záchranářům vyprostit. „Jednalo se o dům na Vinohradské třídě vedle Bia Illusion, kde sídlila známá firma uzenáře Emanuela Macešky. Při hloubení metra na ostatky narazili stavaři. Podle historiků měli údajně nálet přežít, ale jak zůstali zavaleni v troskách, tak zemřeli hladem a žízní. Někdy si říkám, kolik je asi v Praze ještě míst, kde mohou ještě ležet kostry obětí z únorového bombardování,“ zamýšlí se pětaosmdesátiletý důchodce.

14. února neslavte jen Valentýna, vzpomeňte i na oběti

Minulý víkend Emila Skřivánka rozzlobila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, která uvedla, že ani druhá světová válka nezpůsobila tolik škod, co covid-19. „Paní ministryni omlouvá jen její mládí, naivita a nezkušenost. Kdyby zažila válku, postihl její rodinu holocaust, nikdy by takový nesmysl nemohla z úst vypustit. I když mně bylo necelých devět let, pamatuji si, jak jsem měl často hlad, byla mně zima a bál jsem se cokoli říci, aby nás někdo neudal Němcům. Moji někteří kamarádi válečný konflikt bohužel nepřežili. Paní ministryně o historii moc neví, když je schopna prohlásit s prominutím takovou hloupost,“ zvýší hlas jinak mírumilovný člověk.

Vášnivému cyklistovi rovněž vadí, že 14. únor se připomíná jen jako Den svátku svatého Valentýna. „Nemám nic proti lásce. Naopak, ale mladí by si měli také uvědomit, jaká tragédie se v tento den v Praze odehrála. Vždyť zahynulo přes sedm set lidí, většina z nich byla také zamilovaná a v náruči svých protějšků už nikdy neskončila, protože zemřela při bombardování.“ Jako hrdý rodák Prahy 2 ale oceňuje práci tamní městské části i starostky Jany Černochové. „Líbí se mně, jak si tým kolem paní starostky Černochové pravidelně výročí připomíná, i když není kulaté. V minulosti pořádala expozice a radnice vydala i brožurku Popel na Popeleční středu, kterou jako pamětník velice oceňuji. Kvituji, že někdo ještě zcela upřímně vzdává hold obětem tragického náletu.“

Občas, když si příznivec fotbalové Slavie uvaří kávu, tak v klidu přemýšlí, zda se Američané skutečně dopustili omylu. „Je třeba si uvědomit, že v Praze byla vysoká koncentrace zbrojního průmyslu wehrmachtu. Ale na druhou stranu žádné dokumenty o úmyslu se nikdy nenašly, a to ani materiály o tom, že by metropole byla náhradním cílem. Po chvíli přemítání vždy dojdu k závěru, že za zkázou může opravdu špatné počasí, silný vítr a porucha radaru.“

Bývalý vrcholový plavec a kanoista se těší, až skončí koronavirová pandemie. „I když už léta bydlím jinde než na Praze 2, občas do její části rád vyrazím na procházku anebo se svezu tramvají. Vždy si vybavím místa, která byla vybombardovaná, a srovnám je se současností. Zastavím se i u Tančícího domu, kde před jeho postavením byla poslední oficiální proluka z únorového bombardování. Metropole sice utrpěla náletem ve své duši obrovskou jizvu, ale nyní je z Prahy zase noblesní a šaramantní dáma ve vynikající kondici,“ těší Emila Skřivánka, který na rodné město a Prahu 2 nedá dopustit. „Večer za všechny oběti zapálím svíčku,“ dodá a rozloučí se.