V 85 letech zemřela signatářka Charty 77 Jiřina Šiklová

Šiklová za normalizace pomáhala dostávat zakázanou československou literaturu z republiky do zahraničí a exilovou literaturu do Československa. Kvůli tomu strávila v roce 1981 rok ve vazbě. Po roce 1989 založila na Karlově univerzitě katedru sociální práce. V plánech přednášek na společenskovědních fakultách v celé ČR prosadila téma problematiky genderu, tedy vztahu mezi oběma pohlavími.

Šiková je autorkou několika knih, publikovala v desítkách odborných časopisů. V roce 1995 získala cenu Žena Evropy, která je v Bruselu udílena ženám, jež přispěly k integraci Evropy. O čtyři roky později obdržela medaili T. G. Masaryka I. stupně za zásluhy o republiku.

Šiklová byla všudypřítomnou osobností české intelektuální společnosti, za svou prvořadou povinnost vždy považovala společenské angažmá. Za komunistického režimu organizovala převoz exilové literatury, po jeho pádu stála u vzniku katedry sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a také založila Gender Studies Centrum - mezinárodně uznávanou organizaci a knihovnu. Společensky aktivní byla Šiklová, která zemřela ve věku 85 let, až do konce života. Šiklové úmrtí dnes oznámil její syn.

"Nikdy jsem nechtěla být pasivním pasažérem či obětí, ale aktérem vlastního života," tvrdila Jiřina Šiklová. "Když je někdo v 'průseru' a já na to mám kapacitu, tak něco zorganizuju," svěřila se také tato doktorka filozofie a signatářka Charty 77, ale i někdejší uklízečka a vězeňkyně. Na Filozofické fakultě UK, kam se vrátila po vynucené pauze po listopadu 1989, deset let vedla katedru sociální práce. V plánech přednášek na společenskovědních fakultách v celé ČR prosadila téma problematiky genderu, tedy vztahu mezi oběma pohlavími.

Dcera pražského očního lékaře a učitelky, absolventka dívčího gymnázia Minerva, se narodila 17. června 1935, její maminka byla spolužačkou Milady Horákové. Vystudovala historii a filozofii na pražské filozofické fakultě, kde v roce 1965 pomohla otevřít sociologickou katedru. Ještě na škole vstoupila do komunistické strany, bylo jí tehdy 21 let. "Jestliže se člověk chce podílet na určitých změnách, musí se pro to angažovat," vysvětlila svou motivaci k tomuto kroku Šiklová, po sovětské okupaci vyloučená. Později byla hrdá na to, že byla vyhozena hned v roce 1969, v "dobré společnosti" filozofa Jana Patočky a dalších osobností.

Po vyhazovu z fakulty ji nakonec přijali v Klementinu. Ráno uklízela a potom studovala a psala své materiály. Pozdější angažmá sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice také využívala k transportu materiálů. "Je to velmi statečná žena. Ona byla opravdu hlavní poštou. Musím říct, že jsem ji dost obdivoval," řekl o ní prezident Václav Havel. Za normalizace se Jiřina Šiklová totiž také starala o dovoz literatury ze Západu. Spolupracovala s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury Viléma Prečana v německém Scheinfeldu, a podílela se na transportu knih a časopisů.

Pašerácký kanál, který z Londýna organizoval pozdější český sociálnědemokratický ministr zahraničí Jan Kavan, fungoval dvě dekády. V roce 1981 však policie jeden z mnoha desítek kamionů s literaturou zadržela a Jiřina Šiklová a spolu s ní dalších osm lidí šlo na rok do vězení. Pod tlakem mezinárodních protestů byli ale nakonec propuštěni a souzeni na svobodě. I ve vězení Šiklová uplatnila svůj organizační talent, pro vězeňkyně uspořádala kurzy angličtiny a němčiny, zavedla ranní rozcvičky. Sama tento pobyt Šiklová později nazvala "zajímavým zúčastněným pozorováním".

V roce 1995 získala Šiklová cenu Žena Evropy, o čtyři roky později od Havla medaili Za zásluhy. Publikovala v desítkách odborných časopisů, byla autorkou několika knih. Například titulu Vyhoštěná smrt - úvahy o umírání a smrti z roku 2013 nebo knihy Omlouvám se za svou nepřítomnost: dopisy z Ruzyně 1981 - 1982, kterou v roce 2015 vydalo nakladatelství Kalich. Šiklová si vyzkoušela i angažmá v politice, několikrát kandidovala na Stranu zelených. "Mám dobré děti, se kterými mám dobré vztahy. Nikdy jsem neprostituovala ve smyslu společenském a politickém. Jsem ráda, že se mi to podařilo. Můj život se mi líbí," prohlásila jednou.