Rozčílených Čechů přibývá: Chceme práci, i když je zbytečná

Zhruba tři pětiny populace považují určitou míru nezaměstnanosti za pozitivní jev, který stimuluje lidi k větší odpovědnosti a úctě k práci. Stejný podíl lidí si zároveň nemyslí, že by většina dnešních nezaměstnaných byli lidé bez zájmu o práci.Od roku 1993 ubylo lidí, kteří považují určitou míru nezaměstnanosti za pozitivní. Před 20 lety tento názor sdílelo 80 procent občanů, postupně s nárůstem nezaměstnanosti jich ale ubývalo, upozornili autoři průzkumu.

Názor, že stát by měl každému zájemci zajistit práci a že je třeba bojovat proti nezaměstnanosti i za cenu zachování zbytečných míst, mají zejména lidé s nižším vzděláním. Se zvyšující se úrovní vzdělání mezi lidmi sílí názor, že určitá nezaměstnanost je pozitivní a lidé si díky ní váží práce. Totéž si častěji myslí zaměstnanci, naopak nejméně často důchodci.

Změny, které se udály v roce 1989 nám přinesly mnohé, co je jednoznačně vnímáno jako pozitivní. Objevily se však také jevy, které byly předchozímu společenskému systému neznámé a s kterými se lidé jen těžko smiřují. Jednou z nejcitlivějších je problematika zaměstnanosti respektive nezaměstnanosti. V dnešní společnosti se každý může svobodně rozhodnout, zda-li pracovat chce nebo zda-li pracovat nechce a stane se tak dobrovolně nezaměstnaným.

Právo na práci

Právo na práci je v českém právní prostředí zakotveno v Listině základních práv a svobod. Listina říká, že každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje.

Tradiční pojetí práva na práci, které je obsahem mnoha mezinárodních dokumentů, chápe právo na práci jako jednotu tří složek, jež tvoří právo práci získat, právo práci si udržet (toto právo je specifikováno v zákoníku práce, zejména stanovením přísných pravidel pro skončení pracovního poměru) a právo na ekonomické zabezpečení v případě, že z nějakých státem uznaných důvodů (jde například o nemoc) člověk pracovat nemůže.

Právo na zaměstnání

Právo na zaměstnání je definováno v zákoně č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti a to v §1. Právem na zaměstnání se rozumí právo občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o práci se skutečně ucházejí, na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání, na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění, na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání. Právo na zaměstnání se tedy skládá ze tří uvedených složek, píše server e-pravo.cz.

Zaměstnání, které je občanovi zprostředkováno, by mělo být pro něj vhodné, což znamená, že takové zaměstnání musí odpovídat jeho zdravotnímu stavu a také je nutno přihlédnout i k věku občana. Dalším významným kritériem k posuzování vhodnosti zaměstnání je kvalifikace občana. Zaměstnání, jež je občanovi nabízeno, by mělo odpovídat jeho kvalifikaci a schopnostem, protože lze považovat za ekonomicky škodlivé, když vysokoškolsky vzdělaní lidé vykonávají zaměstnání, k jejichž kvalitnímu výkonu postačuje mnohem nižší vzdělání.