GLOSA | Události Petra Nutila: Prezidentská horákyně, zločinec Putin a hledání spravedlnosti v absurdním světě

Manažeři britské pobočky zkrachovalé Sillicon Valley Bank (SVB) si vyplatili bonusy ve výši 15 milionů liber jen několik dní poté, co banku za symbolickou jednu libru za dohledu britské národní Bank of England převzala banka HSBC.

Ve Spojených státech propustili muže, který byl neprávem odsouzen za ozbrojenou loupež. Sidney Holmes opustí zdi vězení po třiceti čtyřech letech. V době odsouzení mu bylo 22 let a jeho dcera byla na světě sedm měsíců, sama má dnes už pět dětí.

Mezinárodní trestní soud v Haagu vydal na Putina zatykač za válečné zločiny, konkrétně kvůli únosům ukrajinských dětí z okupovaných ukrajinských území do Ruska. Psal jsem o tom obšírněji tady, takže to shrnu jen stručně. Pravděpodobnost, že Putin skončí před soudem, je dost malá. Naopak pravděpodobnost, že shoří v pekle, je dost vysoká, posuzujete-li svět z hlediska víry v boží soud. Nicméně v reálu je pro nás tady podstatná jen jedna věc: Je třeba jednou provždy přestat dopřávat pozornost těm, kdo tu už léta přes veškeré doklady o totalitárnosti, utlačovatelství a nelidskosti ruského režimu tomuhle zlu nadbíhali, podbízeli se mu či jej otevřeně podporovali. A ti, kteří tak činí dnes, si zaslouží jen to nejvyšší opovržení.

Nově inaugurovaný prezident Petr Pavel se při dilematu, zda podepsat či nepodepsat snížení valorizace důchodů ukázal jako perspektivně velmi schopný politik, protože tenhle krok pojal jako ukázkový příklad rozhodnutí chytré horákyně, která dokáže uspokojit všechny strany sporu naráz. Totiž sice se rozhodl novelu podepsat, ale hned druhým dechem dodal, že je podle něj nezbytné, aby ji přezkoumal Ústavní soud a řekl, že pokud by se opozice nakonec na soud neobrátila, učinil by tak on sám. 

Tabloidové weby zešílely nad zprávou, že do Česka zafouká prach ze Sahary (čti budete mít trochu špinavé auto) a nad slovy Donalda Trumpa, který věští svoje brzké zatčení (čili něco, co se vás vůbec netýká, tedy kromě toho, že čtením té zprávy zabijete dvě minuty z vám vyměřených průměrných 41 469 840 minut, po jejichž uplynutí zemřete), z toho že se chystá odveta v MMA mezi Vémolou a Véghem či na zcela opomíjenou novinkou z cyklu „vědci zjistili“, které tentokrát zjistila něco užitečného – totiž že těstoviny jsou mnohem zdravější, než se dosud myslelo.

Asi se ptáte, co z toho všeho vyplývá? 

Hlavně to, že tenhle svět je víc než cokoli dokonale absurdním místem, ve kterém je možné prosedět půlku života za nic v kriminále, stát se milionářem za to, že jste přivedli firmu ke krachu, umýt si do čista ruce nad svým vlastním rozhodnutím a ještě si za to nechat zatleskat, nebo se stát válečným zločincem, kterého nikdy nebude nikdo za nic stíhat, případně půl života žít v přesvědčení, že těstoviny jsou nezdravé jen proto, abyste v té druhé zjistili, že to tak není. 

Hledat v tomhle divném světě a jeho všemožných podobách cosi jako dokonalou pravdu nebo nedejbože spravedlnost je fakt těžké. Vlastně nemožné. A je to nekončící boj o interpretaci, často jen v symbolické rovině, v nevyhnutelném mlýnku času, kterému říkáme život, uprostřed chaosu a chatrných konstrukcí, kterým říkáme morálka, spravedlnost, boží mlýny, věda a tak. Realita je o dost děsivější. Žádná reálná a trvalá spravedlnost, stejně jako žádná trvalá pravda neexistuje. A já vám řeknu tajemství. 

Nikdo, ač si třeba říká prezident, neví ve finále, kdo je, kde se tu vzal, co tu dělá a proč, co je dobře a co není, co svět je a co není, ale dokáže hrát pravidla hry na kdyby a to stačí.  Soudní systém spravedlnosti je iluze, která klidně odsoudí nevinného na půlku života a jiného klidně nechá krást peníze, nebo třeba vraždit a unášet děti a to stačí, protože to je symbol, který zbytek světa potřebuje. Svět je plný pokřivených zrcadel, která vám ukážou tu zpotvořeninu, kterou zrovna chcete vidět, a to jen proto, abyste ještě chvilku věřili, že to všechno má nějaký smysl.

Hledat smysl v těchto otázkách je zhruba tak stejně hodnotná činnost jako hledat nesmrtelnost mezi různými značkami corn-flaků, rozhodováním mezi sójovým či mandlovým mlékem, ale o to tady nejde.  

Nakonec jediné, co se k takovým věcem dá říct je zopakovat jeden proslulý výrok z cimrmanovské hry Hospoda na mýtince, který zcela shodou náhod v tomhle kontextu zní jako cynická ironie, jistě jen náhodou: „Byl jste vždycky poctivý člověk? Byl. Odseděl jste si poctivě dvacet let? Odseděl. Vidíte. Poctivost se nakonec vždycky vyplácí.“ 

Ale nechme planého filosofování a pojďme k tomu podstatnému, tedy pointě.

Nechcete-li se zbláznit z toho našeho světa, ani prožít život v depresích, zbývá jediné. Důsledně si ze všeho a všech dělat srandu, nebrat se tak vážně. Neboť, jak nás poučil už Voltaire, „pro člověka cítícího se svět jeví jako tragédie, pro myslícího je to komedie.“ A jinak to nebude.