Mika Ronos se chystá do Itálie

Skupina Elán uvedla, že hudba se dělá „pre baby a chlast". Přiznávám, že dívky se okouzlují spíš kytarou, proč jste zvolil zrovna bicí?

Pocházím z muzikantské rodiny – otec hraje na saxofon a matka zpívá. K bicím jsem usedl poprvé v šesti letech, ale měly konkurenta, hrál jsem fotbal. Jenže jsem měl problém s koleny, brzo mi odešla, nějaká růstová vada. Takže jsem se začal věnovat víc bicím a to tak, že jsem trénoval až pět šest hodin denně. A vydrželo mi to dodnes.

Hra na bicí je dost velký fyzický zápřah, tam už ta kolena nevadila?

Postupem času ty problémy ustaly, také jsem začal hodně plavat a jezdit na kole, nohy jsem hodně posiloval, takže mi to při hraní nevadí. Ale bolí mě zase sem tam třeba lokty, takže on to vlastně je sport.

Zmínil jste až šest hodin cvičení denně, dáváte přednost jen technickým etudám nebo volíte raději hru s nějakým hudebním podkladem?

Snažím se být univerzálním bubeníkem a zahrát cokoli, třeba od jazzu po metal, ale nejvíc mě baví filmová muzika. Ale jsou určité věci, kterým člověk neuteče, což obnáší rozehrání rukou a nohou do maximální rychlosti, kam to jde, to za pomoci metronomu. A když se dopracuju k rychlosti, která mi stačí pro běžné hraní– v mém případě to představuje asi 250 bpm (úderů za minutu) – a cítím se rozhýbaný a uvolněný, tak až pak se věnuju hudbě, v mém případě té filmové, která mě hodně baví.

Máte i autorské ambice?

Něco chystáme s kamarády, já sám bych filmovou muziku neskládal, ale něco jiného, tam by ty ambice byly.

Existují skladatelé, kteří píší hudbu „od kláves" nebo „od kytary". Kam byste se zařadil vy?

Musím to trošku upřesnit. Já sám přímo skládat nechci, chtěl bych, aby mi to napsal kamarád, jeden z nejlepších bubeníků u nás, píše hudební muziku, protože jeho otec je filmový režisér. Ale je to zajímavá otázka, tak se na to možná zeptám jeho, jak to vnímá .

Jste uváděn jako firemní hráč značek Sonor či Istanbul Agop. Zkoušel jste někdy jiné značky?

Jistě, hrál jsem na spousty bubnů a jako malý kluk jsem měl třeba různé čínské soupravy, ale teď už je to jen Sonor.

Přiznávám, že ve značkách takový přehled nemám, něco mi říkají Slingerland, Rogers nebo činely Paiste či Zildjan...

Zildjan je opravdu špička, jen je velice drahou záležitostí, tam se ty činely pohybují někde úplně jinde. Ono také záleží, s kým hrajete – já jsem teď vyhrál konkurs do Itálie k Biagio Antonaccimu, pro Italy je to jasný interpret srovnatelný s Ramazzotim, a v listopadu jedeme velkou šňůru 30 koncertů. Takže když se to všechno povede, tak o Zildjanech budu přemýšlet.

Ne každý asi důvěrně zná pozadí soutěže Big Drum Bonanza, můžete ji čtenářům přiblížit?

Big Drum Bonanza vymyslel jeden z nejznámějších bubeníků na světě, neskutečný borec Thomas Lang. Účastnil jsem se jí potřetí, letos tam byl na 300 videoklipů z různých koutů světa, a jsem hrozně rád, že se to povedlo. Soutěž funguje tak, že je předem dána písnička o délce cca 5 minut, vy si ji můžete udělat, jak chcete, video dáte na YouTube a porota deseti špičkových bubeníků a sponzorů vybere deset nejlepších verzí a z těch pak vzejde vítěz.

Docela na závěr – měl jste nějaký bubenický vzor?

Určitě. Dennis Chambers, Vinnie Colaiuta, Dave Weckl, Thomas Lang, Tony Royster. U nás mi hodně pomohl Martin Vajgl, který teď hraje u Olympicu, Klauda Kryšpín od Výběru, je jich zkrátka hodně, třeba i Benny Greb, Jojo Mayer...

A co někteří jazzrockoví borci, jako třeba Billy Cobham?

Jasně, tam ta kvalita je, ale třeba z Cobhama už vychází dnes velice uznávaný již zmíněný Vinnie Colaiuta, který interpretuje Cobhamovy prvky.

Děkujeme vám za rozhovor a ať vám vyjdou nejen ty nejbližší projekty.