ROZHOVOR | Lucie Bílá promluvila o tom, čím měla být

Povíte nám něco o vašich začátcích, byla to klasická LŠU?

Nejdřív jsem si myslela, že je chyba, že nemám konzervatoř, ale celou kariéru, když ji tak shrnu, jsem vděčná za to, že mě nevzali, protože mě nezkroutili do šišata. Dostala jsem lehounký základ v Lidové škole umění (LŠU) od paní učitelky Šrutové – měla velký plán udělat ze mě operní pěvkyni. Ale to se jí nepovedlo, protože jsem hned v patnácti utekla k bigbítu. Jsem ráda, asi to tak má být. Moje vysoká škola a konzervatoř, to jsou tancovačky, a to je těch 150 koncertů ročně, co vlastně pořád, celou svojí kariéru, dělám.

Fotogalerie: OBRAZEM: Která Lucie Bílá je ta pravá? A jak vypadá její podpis?  

Váš hlas je označen jako mezzosoprán. Zajímal vás někdy váš skutečný rozsah?

Myslím, že to není důležité. Tak, jako lidi pořád melou o lásce a nedá se definovat. Já jsem navíc přesvědčena, že se mi ten rejstřík posunuje podle toho, jaký žánr zrovna zpívám; příští rok mě třeba čeká 33. výročí s Arakainem, máme Kristova léta, takže mě čeká pětadvacet velkých koncertů a v tomhle případě si myslím, že budu opravu mezzosoprán, ale zvládám dobře, a i mě to baví, i sopránové party, a nebojím se toho. Zpívám si tak, jak mi „zobák narost", a takovou hudbu, kterou zrovna dostanu, podle svého a není zrovna potřeba to dávat do nějaké škatulky.

Zmínila jste se o snaze udělat z vás operní pěvkyni. Zkusila byste si někdy něco podobného?

Několik klasických věcí jsem už udělala, ale asi ne. Nevím, jestli by mě to bavilo, ale zařadit si do repertoáru nějakou klasickou árii, to není k zahození. Na Pražském jaru jsem měla vážnou věc – Requiem za zemřelé muzikanty od Ladislava Simona (1929-2011) – zpívala jsem to v roce 1998, a byl to velký zážitek, ale jsem ráda, že jsem komerční zpěvačka, která může blbnout a dávat si třeba svoje oblíbené tóniny, což zpěvačky, zpívající klasiku, nemají možnost, musí to zazpívat, jak je to napsané, a to jim nezávidím, já mám větší svobodu.

V jednu dobu byly ve světě, ale i u nás velice populární takzvané dívčí skupiny (Go-Go's, Clout, The Bangles, Schoolgirls...). Nelákala vás někdy myšlenka zkusit mít podobnou záležitost, nekoketovala jste s tím?

Už když jsem zpívala ve sboru na základní škole, tak jsem vždycky snažila o to, abych byla nejvíc slyšet. Narodila jsem se jako sólistka, takže paní učitelce nezbylo nic jiného, než mě šoupnout dopředu a to sólo mi nechat. Asi by mě to nelákalo, ani nebavilo, takhle se schovávat do nějaké partičky, podřizovat se kolegyním – nejsem na to zvyklá. Ráda se podřizuju sama sobě a svým emocím, ale že bych chtěla zpívat v nějaké partičce holek, to ne.

A sólistka s dívčí doprovodnou kapelou?

Upřímně, mě motivují spíš chlapi. Je pravda, že na mých koncertech je mnoho žen, a většinou je jich víc než mužů, což jsem ráda, protože holky mi důvěřují, ale kdyby tam nepřišel ani jeden mužskej... a za sebou mám ráda spíš ty chlapy, mám báječnou kapelu, nedám na ni dopustit, a kdybych měla svého bubeníka vyměnit za nějakou blondýnku, nebo kdyby Mika Ronos měl být nahrazen ženou, to by mě nebavilo. Asi bych u toho tolik neječela.

Při svých aktivitách, ať jsou to koncerty nebo charitativní činnost asi nemáte moc času. Zbývá vám nějaký na vaše záliby, konkrétně třeba sběratelství?

Já jsem přece vášnivý sběratel všeho, jak mám od něčeho tři kousky, tak to začnu sbírat. Mám obrovskou sbírku českých šperků s národními motivy, stříbrné šperky s hymnou, kněžnou Libuší, Přemyslem Oráčem... Pak mám sbírku koní, slonů, dále třeba mincí s českými osobnostmi, sbírku knoflíků, kde je neskutečný můj nevětší poklad, 600 let starý obrovský kovový knoflík, to je tedy zabiják. Jinak pořád něco sbírám, třeba mám za celých 40 let všechny Čtyřlístky, chybí mi asi jenom dva díly. A těch první šest dílů mám dokonce podepsaných od pana Němečka, na to jsem pyšná. Vždycky jsem si přála být jako Fifinka, a pan Němeček ji pro mě namaloval. Ona má tři chlapy doma, nikdo to nekomentuje, prochází to, kluci se domluví... a ještě jim šéfuje.

Kdyby se objevil kouzelný dědeček, nebo spíš hudební čaroděj a umožnil vám zazpívat si cokoli s kýmkoli bez ohledu na žánr a čas. Dokázala byste si vybrat?

Já takovéhle ambice nemám. Přemýšlela jsem nad tím, a použila bych jednu zkušenost. Když byli poprvé v Praze Pink Floyd, tak jsem byla jednou z těch asi patnácti lidí, kteří měli možnost si s nimi podat ruku. A já jsem na nich viděla, že jsme jim strašně na háku. Neberte to jako výtku jim – pochopila jsem, že co se já jim pletu do šatny, když se chtějí soustředit na koncert, tehdy jsem si uvědomila, že je můžu milovat, ale nebudu jim zasahovat do jejich teritoria. Takže – miluju Madonnu, podat si s ní ruku – krásný, zpívat s ní nemám až tak úplně potřebu, ale jsem šťastná, že je, protože ji mám opravdu ráda. Kdybych si opravdu mohla vybrat, tak by to nebylo zpívání, skutečně moc bych si přála obejmout pana Menšíka. Já ho prostě miluju, je to tak moje krevní skupina, normální krásnej člověk s tím obyčejným lidským srdcem, strašně bych mu to chtěla říci a obejmout ho. Takže žádná písnička, ale obejmutí a jedna velká pusa panu Menšíkovi.

Myslím, že hezčí zakončení rozhovoru jsme si nemohli přát – děkuji.