KOMENTÁŘ | 55 let od smlouvy o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk. Z okupantů se stali mírotvůrci pouze na papíře

Přítomnost sovětských vojáků byla ve smlouvě zdůvodněna studenoválečnými i ideologickými argumenty. Neměla pouze „posílit mír a bezpečnost v Evropě a na celém světě“ a zajistit bezpečnost „zemí socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami“ údajného západoněmeckého militarismu. Preambule smlouvy explicitně hovořila o „ochraně vymožeností socialismu“. Stojí za to doplnit, že tak daleko nešel ani text Varšavské smlouvy z roku 1955, která se politického zřízení svých signatářů nikterak nedotýkala. 

Naopak, podobně jako základní dokument varšavského paktu i smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk ujišťovala, že nikterak nenaruší suverenitu signatářů, v tomto případě Československa. Kontingent se také podle dokumentu neměl nikterak vměšovat do vnitřních záležitostí země. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se sovětské jednotky na československé teritorium dostaly, šlo o prázdná slova.

Nejednalo se jen o skutečnost, že sovětské jednotky do Československa přišly jako faktická okupační síla, která měla zastavit z pohledu Moskvy a části jejích spojenců nežádoucí vývoj v zemi. Historické výzkumy přesvědčivě potvrdily, že i v prvních několika letech zde aktivně pomáhaly usměrňovat politickou a společenskou situaci k představám kremelského vedení. Především na lokální úrovni byly nezanedbatelným faktorem při etablování takzvaného normalizačního režimu.

Normalizační vedení KSČ naopak poskytovalo sovětským posádkám velkorysou podporu. Při tom fakticky rezignovalo na vymáhání ustanovení smlouvy z října 1968, a to i v případech, kdy ze strany „bratrů ve zbrani“ docházelo k jejich bezostyšnému ignorování, například při černé výstavbě objektů či záborech pozemků. Dodejme, že tyto aktivity nezřídka zhoršovaly kvalitu života domácího obyvatelstva.

Je pravdou, že sovětští vojáci po roce 1970 již do československé politiky přímo nezasahovali. Přesto jejich přítomnost plnila z pohledu Kremlu nejen bezpečnostní roli, když zdánlivě posilovala šance úspěchu operací Varšavské smlouvy v případě vypuknutí válečného konfliktu v Evropě. Spolu s tím měla totiž zamezit přílišnému ideologickému působení Západu na československou společnost. 

Tento faktor platil i pro další země regionu, kde se nacházely sovětské jednotky. Jejich dislokace ve tak plnila funkci pomyslného ideologického četníka. Za situace, kdy v sedmdesátých letech docházelo k uvolňování studenoválečného napětí mezi Východem a Západem, vysílala signál, že Kreml má k dispozici nástroj, kterým může podobně jako v srpnu 1968 zastavit případné nežádoucí liberalizační tendence. Dobře se to ukázalo během krize v Polsku na počátku osmdesátých let.

Je dobře známo, že smlouva sice hovořila o dočasném pobytu vojsk, ale tato dočasnost nebyla blíže definována. V praxi to znamenalo, že Sovětský svaz si v Československu zřídil trvalé vojenské základny pro přibližně 75 tisíc vojáků a příslušnou techniku. Československé vedení příznačně nemělo až do roku 1990 žádné konkrétnější informace o tom, co se za jejich ploty odehrává, ani kolik zahraničního personálu se v zemi nachází.

Není proto překvapivé, že československá veřejnost nevnímala sovětské vojáky pozitivně. Projevovaly se nejen okolnosti jejich příchodu, ale také různé stereotypy a nezřídka i pocit civilizační nadřazenosti. Krom oficiální „družby“ tak obě skupiny žily víceméně odděleně, v důsledku přirozeně daných i záměrně vytvořených hranic. Neměnil na tom příliš ani černý obchod, který bujel v okolí sovětských základen, či několik případů, kdy méně formální kontakty vyústily v manželský sňatek.

Ve světle toho je pochopitelné, že po pádu diktatury v roce 1989 se do veřejného prostoru rychle dostávala dlouho nepřípustná kritika sovětské vojenské přítomnosti v zemi a vrátil se narativ o okupantech. Sovětská strana jej sice vehementně odmítala a snažila se své vojáky prezentovat jako spřátelenou spojeneckou sílu, avšak bez větších výsledků. Nová politická nekomunistická vládnoucí garnitura z jejich odsunu učinila jednu ze svých priorit. Využila toho, že o takovém kroku už delší dobu uvažoval i tehdejší reformně orientovaný sovětský vůdce Michail Gorbačov.

Sovětský svaz i jeho hlavní nástupnický stát, Ruská federace, se ústy svých vrcholných představitelů – ať už zmíněného Gorbačova, Borise Jelcina či Vladimira Putina – za invazi do Československa, která do země sovětské vojáky před 55 lety přivedla, několikrát omluvily. I posledně jmenovaný nedávno veřejně zopakoval, že vyslání vojsk do Československa, ale také do Maďarska v roce 1956 bylo chybou. 

Tato slova ovšem těžko mohou rezonovat pozitivně, pronesl-li je autoritář snažící se prosazovat svou vůli v sousedních zemích stejným způsobem, tedy hrubou vojenskou silou, jako jeho předchůdci v Kremlu, kteří o operacích Vichr a Dunaj rozhodli. Nezbývá než doufat, že jednou se nejvyšší představitel Ruska omluví za Putinovo současné vojenské dobrodružství na Ukrajině, které je co do zmařených životů o poznání tragičtější. Takový moment ale naneštěstí nelze očekávat v dohledné budoucnosti.       

Autor je historik.