KOMENTÁŘ | Opravdové „hvězdné války“. Reagan je zahájil před 40 lety, odhalily zaostalost Sovětů

Reaganův projev přišel v době eskalace napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, které bývá historiky označováno jako „druhá studená válka“. Vypukla na přelomu 70. a 80. let, kdy na pozadí sporů o rozmisťování raket středního dosahu v Evropě, sovětských vojenských intervencí ve Třetím světě a částečně též nedodržování závazků Helsinského aktu v otázce lidských práv zeměmi východního bloku zkrachovalo détente, neboli uvolňovaní tensí mezi studenoválečnými bloky, které určovalo tón mezinárodní politiky v předchozím desetiletí.

„Druhou studenou válku“ charakterizovaly nárůst nedůvěry mezi supervelmocemi a jejich spojenci, další kolo masivního zbrojení, celkový nárůst konfrontace a návrat úvah o možném vypuknutí nové globální války. Pravděpodobnost takového scénáře snižoval koncept vzájemně zaručeného zničení – Spojené státy a Sovětský svaz disponovaly rozsáhlými jadernými arzenály zaručujícími, že i v případě nečekaného devastujícího úderu zbyde napadené zemi dostatek prostředků, které v okamžité odvetě vymažou agresora z povrchu. Ač Reagan sám neměl na rozpoutání takové války zájem, netajil se tím, že tento koncept udržování míru považuje za nebezpečný, doslova sebevražedný hazard.

Jádrem Reaganem iniciovaného programu bylo rozmístění technologicky sofistikovaného protiraketového systému ve vesmíru. Laserové a plazmové zbraně měly učinit z obávaných mezikontinentálních balistických střel překonané bojové prostředky. Projekt měl jednoznačně protisovětský osten, navíc byl oznámen jen dva týdny poté, co americký prezident vyhrotil svou rétoriku a Sovětský svaz veřejně označil za říši zla. Na domácí půdě šéf Bílého domu obhajoval nákladnou iniciativu jako nástroj, který může Moskvu přivést k jednání o jaderném odzbrojení za amerických podmínek. Do značné míry se tak nakonec stalo, byť zůstává nezodpovězenou otázkou, zda by Reagan dosáhl stejného úspěchu za jiné personální konstelace v Kremlu. 

„Hvězdné války“ se velmi rychle zařadily mezi klíčové spory mezi studenoválečnými supervelmocemi. Byly významným tématem prakticky všech sovětsko-amerických jednání až do konce Reaganova prezidentství. Proč vlastně sovětští představitelé přikládali SDI takový význam a v boji proti němu výrazně angažovali i své spojence, Československo nevyjímaje? Na první pohled šlo o to, že navrhovaná forma protiraketové obrany mohla potenciálně eliminovat existující jaderný potenciál Sovětského svazu, a východní supervelmoc tak učinit zranitelnější vůči překvapivému americkému úderu, jelikož bořila koncept vzájemně zaručeného zničení a snižovala riziko odvety pro případného agresora. Problém byl ovšem složitější.

Důležité bylo načasování projektu. Zahájen byl v době, kdy sovětské vojenské analytiky stále více znepokojovalo posilování amerického jaderného arzenálu, především zavádění nové generace mnohem přesnějších nosičů. Po nástupu Jurije Andropova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS na sklonku roku 1982 navíc Kreml definitivně zjistil, že výkon sovětské centrálně plánované ekonomiky nedokáže držet krok v dalším kole zbrojení. Někdejší předseda KGB věděl, že Sovětský svaz zkrátka nemůže soupeřit se Západem na poli nejmodernějších, technologicky stále sofistikovanějších a úměrně tomu dražších zbraní. Studenoválečná logika, která do té velela oběma supervelmocem nedopustit výrazné zaostávání za protistranou v jakékoliv zbrojní kategorii, na pozadí SDI otevírala dveře k rozsáhlé a pochopitelně velmi nákladné militarizaci vesmíru. 

Navzdory zažité představě Moskva SDI za bezprostřední hrozbu pro rovnováhu vojenských sil nepovažovala. Panel sovětských vědců vedený fyzikem Jevgenijem Velichovem dospěl k závěru, že projekt nevyžaduje okamžitou protireakci. Ta navíc nemusela spočívat přímo v masivních investicích do nových technologií, jejichž vývoj navíc závisel na zvýšení úrovně sovětské výpočetní techniky, která výrazně zaostávala za tou západní. Nabízela se i technicky méně náročná alternativa, asymetrické opatření v podobě radikálního navýšení sovětských jaderných zbraní na počty, které by americký systém nikdy nedokázal souběžně sestřelit.

Bylo jasné, že takový krok by vedl k další eskalaci studené války, kterou se Sovětský svaz – pod tíhou svých kupících se problémů – snažil naopak utlumit. V důsledku tohoto tlaku, který projekt SDI dále stupňoval, začala Moskva ještě před nástupem Michaila Gorbačova předkládat o poznání konstruktivnější mezinárodní iniciativy. Na jednáních o redukci konvenčních sil v Evropě dokonce připustila dříve kategoricky vylučovanou možnost asymetrického snížení stavů armád Varšavské smlouvy, které by částečně snížilo její kvantitativní převahu. Reaganova administrativa však neměla v dané konstelaci sebemenší důvod ustupovat a přistoupit na dohodu, z níž by profitovala i protistrana. 

Odzbrojovací dohody na dlouhou dobu uvázly na mrtvém bodě, Washington záměrně předkládal návrhy, které omezovaly výhradně takové typy zbraní, v nichž měla Moskva převahu. Američané neignorovali jen výzvy, aby byl projekt „hvězdných válek“ zastaven - navzdory dialogu, který po roce 1985 Reagan navázal s novým sovětským vůdcem Gorbačovem, nikdy nepřistoupili ani na apely, aby vývoj SDI nepřekročil práh laboratoří. 

Hluboká defenziva, ve které se Sovětský svaz díky svým problémům v jednáních se Spojenými státy ocital, se projevila ve změně jeho rigidního postoje. Gorbačov po roce 1986 začal v interních diskuzích prezentovat názor, že SDI má Sovětskému svazu především nahnat strach a ekonomicky, vojensky i politicky jej vyčerpat; varoval před „nedozírnými následky“ přistoupení na tuto psychologickou hru. Moskva se tak pod Gorbačovovým vedením rozhodla zaměřit na radikální redukci jaderných arzenálů s perspektivou jejich celkové likvidace. Jednalo se o jeden z prvních klíčových ústupků Gorbačova, který umožnil ukončení studené války. 

I díky tomu SDI zůstala především symbolem americké neústupnosti a ekonomické i technologické převahy. Ve skutečnosti se jednalo o natolik ambiciózní projekt, že byl po roce 1987 na základě objektivních vědeckých problémů spojených s jeho realizací zásadně přehodnocen. Přestože čtyři desetiletí poté, co byl představen veřejnosti, již víme, že nebyl zásadním dílkem pomyslné skládačky, která zajistila západní vítězství ve studené válce (jak se v devadesátých letech hojně spekulovalo), výrazným způsobem se zapsal do nedávné historie a spoluvytvořil prostor pro přehodnocení sovětské politiky, jež o několik let později ukončilo čtyři desetiletí trvající bipolární rozdělení světa.