KOMENTÁŘ | Vnitro na plakátech bojuje s dezinformacemi. Ale co v realitě?

Samotné MVČR coby důvod pro vznik nejen tohoto webu, ale i další navazující kampaně uvádí, že skoro 50 % lidí v průzkumu, který si nechalo vypracovat uvedlo, že o aktuálních tématech i službách státu nemají dostatek informací a pro 40 % je obtížné získat dostatečné informace o současné mezinárodní situaci a válce na Ukrajině. Průzkum Nadačního fondu na podporu nezávislé žurnalistiky a agentury Media z roku 2021 navíc zjistil, že přibližně 37 % lidí nesleduje téměř vůbec zpravodajská média, což znamená, že se k nim aktuální a nezávislé informace dostávají jen velmi obtížně. 

Což, mezi námi, je pravda. Nicméně je nutno dodat, že prostým vhazováním dalších informačních zdrojů do vířícího informačního chaosu neustále se měnících událostí v pěně dnů, nespočtu zdrojů a dalšího do nekonečné kakofonie navzájem se překřikujících hlasů, efektu tenhle projekt asi nedosáhne. Ne tímhle způsobem a ne tak, jak asi zamýšlí. 

Proč o tom ale vlastně píšu. Pozvali mě do studia na Primě, abych tuhle snahu státu a Ministerstva vnitra hodnotil. V diskuzi jsme nakousli a nedořekli spoustu témat, tak jsem si říkal, že by bylo fajn to uzavřít trochu víc do smysluplnějších vět. Takže:

1) Ano, stát by měl smysluplně, věcně a fakticky informovat, o tom není sporu. Jenomže, stejně jako u jiných kampaní, i tady platí jednoduchá zásada showbyznysu. Potřebujete scénu, skvělé herce a perfektní scénář. Když jedna z těch věcí z rovnice vypadne, jste namydlení. Spustit web bez výrazné aktivity tváří s dosahem, bez obsahu, který obstojí sám o sobě, a bez plánu dalších kroků, pravděpodobně spěje k tomu, že se prostě všechno prošumí. Ale i tak palec nahoru za snahu.

2) Stát by se měl pokoušet podněcovat schopnosti mediální gramotnosti a je dobře, že se o to pokouší. Klopotně – jak jinak ve státní správě – ale přece. Třeba takovými věcmi, jako jsou do škol rozesílané dokumenty typu 10 pravidel bezpečného chování v onlinu. Nicméně opět tam chybí herci, a obávám se i scénář. Prostě rozeslat ty informace na XY adres a doufat, že se něco stane, je prostě mimo. A přitom by stačilo domluvit si spolupráci s platformami, které tu už jsou, propojit se s nimi, zapojit je. Ale kdo já jsem, abych radil úředníkům, žejo. 

3) V diskuzi s panem Robejškem padla otázka, zda a vůbec má stát bojovat proti dezinformacím. To je takové obvyklé téma, kterým se otevírá diskuze odvěkého sporu mezi mírou svobody a mírou regulace. Musel jsem s lítostí konstatovat, že bohužel tato vláda vzdala snahu i o pouhé definování a zanesení pojmu dezinformací do české legislativy, a to přestože na nebezpečí z nich plynoucí setrvale upozorňují české tajné služby, například. Ale k té svobodě. Zažitý pocit, alespoň v některých kruzích, o tom, že boj s dezinformacemi se rovná automaticky omezování svobody slova, je zcela mylný. Zaprvé, ne každý blábol, hoax nebo přesvědčení je třeba vůbec řešit. Jde o škálování, míru rizika, to, kolik škody můžou napáchat. S nesmysly typu plochá země, vraždící mikrovlnky nebo neexistence České republiky nemá smysl ztrácet čas. Formy politického paternalismu mohou být různé. Od tvrdého, kdy je dodržování právních norem vyžadováno pod hrozbou trestů nebo pokut, až po tzv. „měkké“, pod které spadá například emoční manipulace drastickými obrázky na krabičkách cigaret. Stát touto formou říká jen to, že stejně tak jako rodiče udržují své děti mimo dosah nebezpečných předmětů a snaží se je nevystavovat škodlivým informacím, i on by měl mít právo zasahovat do svobod jednotlivce pro jeho vlastní dobro. Eticky je to jistě zpochybnitelné, prakticky se to ale děje dnes a denně. Je trestáno nezapnutí bezpečnostních pásů v autě, klamavá reklama, šířeních poplašných zpráv, obcházení registrace léčiv a tak podobně. Není jediný důvod, aby to s dezinfem bylo jinak. 

4) Konstatoval jsem, že by bylo fajn, aby se konečně povedlo přenést stávající právo i do online prostoru. A aby se efektivně dařilo postihovat skutečná nebezpečí a skutečnou nelegalitu, jako třeba § 181 Poškození cizích práv, § 184 Pomluvu, § 345 Křivé obvinění, § 355 Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, § 356 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, § 357 Šíření poplašné zprávy, § 365 Schvalování trestného činu, § 364 Podněcování k trestnému činu, nebo § 404 projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. To by pro začátek stačilo -  prostá vymahatelnost stávajících paragrafů. Vím, že se tahle situace zlepšuje, pomalu, ale jistě. Nicméně mám dojem, že stát je jako vždy o krok až dva pozadu za vývojem věcí. 

Suma sumárum.

Přestože by bylo v zájmu nás všech, aby se stát rozhodl konat v regulaci dezinformací, omezovat dosah veřejně dostupných a nepravdivých informací, na jejichž základě se lidé rozhodují v důležitých otázkách, skutek jaksi utek, protože chybí politická odvaha. Tyhle pokusy, jako třeba teď kampaň MV, je fajn krok, ale zjevně bůhvíčí vinou tak nějak bez efektu. 

Z toho vyplývá jedno. Náš stát, ve stávající podobě, ztrácí schopnost bránit sám sebe v informačním prostoru. A my se můžeme jen modlit, aby se v socio-ekonomické oblasti něco mohutně nepodělalo, protože teprve pak bychom čelili skutečně destruktivním populistům a naše polistopadová demokracie by mohla vzít celkem rychle za své. Tak co třeba bez ohledu na volební průzkumy zkusit dělat taková rozhodnutí, která nám zachovají možnost svobodné volby i v budoucnu?