Před 30 lety zemřel silák Franta Kocourek, oblíbená postava historek Miroslava Donutila

Franta Kocourek, jedna z nejpopulárnějších a nejsvéráznějších postav města Brna. Pro celou republiku byl znám především jako silák, gladiátor a tvůrce brněnské hantýrky. Byl mužem mnoha povolání. Živil se jako uhlíř, písmomalíř a natěrač, hrál v divadle Husa na provázku, účinkoval v televizi i na Barrandově, založil skupinu Los Brňos s proslulým Rudym Kovandou, psal verše i povídky a především byl velkým mystifikátorem. Díky historkám, které o něm často vyprávěl jeho velký kamarád Miroslav Donutil, je dokonce pro mnohé považován za fiktivní postavu.

Se zápasem začal ve třinácti letech po vzoru svého otce. Po čase se seznámil s Františkem Česalem. Tehdy již zestárlý 75letý silák, který se kdysi sám tituloval jako “nejsilnější muž dnešní doby, mistr Č.S.R. a moravský Král železa“ se jej prý zeptal: „Franto, a co bys chtěl lámat? Slané tyčinky?”

Ale údajně existuje ještě jedna verze, kdy Kocourek Česala vyhledal, zazvonil, vešel a řekl: „Tož povídejte, chcete-li vůbec cokoliv vyjevit!” Česal ho plácnul po bedrech a když se kluk nezhroutil, s dovolením se mu podíval na chrup. „Říkáš, že jsi Kocourkův? Proč táta nepřišel s tebou? Aha, rozumím…” Když odpověděl, že není od černého řemesla ani od řezníků, jenom malířem písma, Král železa ve výslužbě před něj postavil mísu koláčů a chtěl mu tak naznačit, aby se na to raději vykašlal. Jenže již tehdy byl Franta tvrdošíjný a nevzdal to.

Sám doma od té doby trénoval a v roce 1962 se přihlásil do zápasnického oddílu Zbrojovky Brno, trénoval ho sám Bedřich Pavliňák. Kocourek se skutečně vypracoval. Později díky svým slavným gladiátorským kouskům byl  jako silák obsazován nejen do řady filmů, ale stal se i vyhledávaným „železným mužem, králem“ zahraničních turné. Dokázal přetrhnout balíček karet, překousnout pětikorunu, ze železné tyče vytvarovat kolibříka či nechat se přejet autem, rozbít na sobě obrovský kus kamenného kvádru.

V roce 1971 ho režisér Jiří Štědroň obsadil do role siláka v Romeovi a Jůlii tehdejší činohry Mahenova divadla v Brně. Svou první roli si tady tehdy zahrála i mladičká Libuše Šafránková. Jak vzpomínal kdysi originálně ve svém pořadu Miroslav Donutil: „Zatímco my, co jsme vystudovali herectví, jsme tam měli jen štěky. Franta, který neměl s herctvím až tak společného, už tam měl roli, v Shakespearově tragédii Romeo a Julie. Měl tam roli Petra, sluhy chůvy Jůliiny. Měl v tom Shakespearovi dokonce dvě věty. Ta jedna zněla: Bacha Kapuleti dó. A ta druhá: Ešiva na tebe někdo sáhne, tak mu dám takovou do glosňy, že se z toho nikdy nevzpamatuje.“

Ve stejném roce se Franta Kocourek také oženil. Na svatbě nechyběl tehdejší „brněnský umělecký svět“ – mimo jiné Petr Ulrich, Bob Frídl, Petr Novák, ale i tehdejší student JAMU Jiří Bartoška. Manželství se ale po třech letech rozpadlo.

Když začal učinkovat v Divadle na provázku, byl už brněnskou, ale i českou legendou. Poprvé se na prknech divadla objevil v roce 1974, v komedii Profesionální žena, kterou napsal Milan Uhde. Od té doby se Franta Kocourek stal neodmyslitelnou součástí této slavné brněnské scény.  Kolega a kamarád Boleslav Polívka uvedl: „Franta si strašně rád hrál. Hrál si nejenom na to, že by chtěl předvádět svou sílu a co dokáže trénink, vůle a síla. On prostě pořád zůstal klukem. Klukem obaleným tím silákem.“ A to potvrzoval Franta Kocourek spolu se svým kamarádem legendárním Rudym Kovandou a jejich „kapelou“ Los Brňos, kde jejich kreace, vystupování opravdu připomínalo dva malé kluky, kteří si neskutečně nádherně hrají.

Ovšem v roce 1978 přišla tragédie. Zřejmě kvůli selhání brzd uhlířského vozu, který Kocourek řídil a sám málem v autě uhořel, došlo k autohavárii se zraněnými. I přes nevyjasněné okolnosti vzniku havárie následoval krutý trest – dva a půl roku nepodmíněně. Tato vypjatá situace mu navíc způsobila první srdeční infarkt.

Po sametové revoluci dál vystupoval v televizi, často i v zahraničí, ale zároveň se pro něj život hodně změnil. Opustila ho řada přátel. Nejbolestněji jej ale zasáhla smrt Rudyho Kovandy při tragické nehodě.

„Byl krásný letní den a Franta Kocourek s několika nejbližšími přáteli a manželkami seděli v oblíbené hospodě Hrdá Ves. Seděli u stolu a Franta šprýmoval s hosty, kteří stáli u hracího automatu. Po nějaké chvíli se obrátil s nastaveným půllitrem ke svému dlouholetému kamarádovi Frantu Kocmanovi, který seděl po jeho pravici a řekl: Frankie, zdar! A položil hlavu na rameno svého kamaráda, jako by si chtěl krátce odpočinout. Smrt přišla neohlášeně.“ Tak vzpomíná na 7. červenec roku 1991 vzpomíná Miroslav Donutil v dokumentu Jiřího Vondráka Král železa a smíchu Franta Kocourek.