ROZHOVOR | Před 30 lety odešel silák Kocourek. Dobrák se širokým srdcem, jemuž komunisté ztrpčovali život, říká Donutil

Byl nesmírně populární a jeho slávu připomene pomník v Řečkovicích, kterou mu v pátek jeho obdivovatelé odhalí. V Brně nebylo člověka, aby Frantu Kocourka neznal, anebo aby o něm něco neslyšel. A to v době, kdy neexistovaly sociální sítě a internet. Herec Miroslav Donutil až do jeho pohřbu žil v mylné představě, že byl jeho nejlepším přítelem. „Až na posledním rozloučení se ukázalo, že měl asi tisíc nejlepších kamarádů. Lidi uměl zaujmout a dokázal se bavit se všemi zaměstnaneckými i společenskými vrstvami,“ konstatuje. Bývalý člen činohry Národní divadla v Praze, kde exceloval v inscenaci Sluha dvou pánů, vyvrací chiméru, že silák by byl prostého intelektu s hrubými výrazy. „Jednou jsem se jej při zájezdu na hotelovém pokoji ptal, proč si pěstuje pověst hlupáka a on mně odpověděl, že lidé mají blbce radši. Franta byl ale velice inteligentní, sečtělý a ovládal několik jazyků. Často svou vzdělaností a přehledem společnost překvapil. Byl skutečně talentovaným jedincem. Vždyť v hantecu napsal i některé naše klíčové dějiny.“

Představitel komunistického majora Šebka v oblíbených Pelíškách i poručíka Troníka v Černých baronech tvrdí, že Franta Kocourek svým humorem bojoval proti normalizačnímu režimu. „Komunisty nesnášel. Dělali mu s vystupováním problémy a komplikace. Ztrpčovali mu srdce. Na západní šňůru ho pustili jen jednou. Pak se soudruzi doslechli, jak Franta v zahraničí líčil, co se u nás děje, že nejsou tady dodržovaná lidská práva, a to mocipánům nevyhovovalo, a tak jej už na další turné nepustili. Režim z jeho okolí neměl nikdo rád. Říkali jsme si, že jsme pobíhající jednotka na nepřátelském území.“ Umělec, který se proslavil v Baladě pro banditu, v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz vzpomíná, jak Kocourek udělal pěveckou hvězdu ze sto šedesátikilového Rudy Kovandy, který měl nižší intelekt a málem vyhrál anketu o Zlatého slavíka. „Franta Rudymu prodloužil život, utvrdil ho, že je velkým zpěvákem, a musím říci, že pod jeho vedením se neuvěřitelně zlepšoval. Udělal ho šťastným,“ je přesvědčený Miroslav Donutil.

NEJLEPŠÍ KAMARÁD? POHŘEB UKÁZAL, ŽE JICH MĚL TISÍCE

Pane Donutile, dnes si připomínáme třicet let od úmrtí siláka, herce a baviče Franty Kocourka, s nímž jste se velice přátelil. Čím byl podle vás tak výjimečný, že když někdo dříve řekl, že je z Brna, tak si jihomoravskou metropoli každý spojil s jeho osobou?

Franta byl schopen se bavit opravdu úplně s každým, a tak byl známý ve všech zaměstnaneckých i společenských vrstvách. Jednalo se o dobráka, který měl široké srdce. Jak je ve městě populární, jsem si uvědomil až na jeho pohřbu v brněnském krematoriu. Do smuteční síně tehdy přišlo tisíce jeho přátel.

Ano, vy jste v dokumentu Král železa a smíchu Franta Kocourek, který režíroval Jiří Vondrák, uvedl, jak jste si před posledním rozloučením myslel, že jste byli největšími kamarády. Ale v krematoriu jste zjistil, že nejlepších přátel měl tisíce. Měl v sobě nějaké fluidum, které vyřazovalo jeho lidskost či dobrosrdečnost?

Především si myslím, že oplýval darem zjištěným. Jakmile poznal, že se baví s automechanikem, tak náplní jejich hovoru byla auta, když měl za společníka herce, tak komunikovali o divadle či filmu a natáčení. A tak bych postupem času mohl vyjmenovat všechny profese. Proto automechanici říkají, že byl expertem na vozy, herci zase tvrdí, že rozuměl filmům a malíři o něm rozhlašovali, že se vyznal v obrazech. Uměl si lidi díky svému všeobecnému přehledu získat a zaujmout. Navíc byl velice přátelský.

Téměř každý má Frantu Kocourka spojeného se silákem, gladiátorem, který v zubech tahal železniční vagóny, trhal telefonní seznamy, nechal na sobě rozbíjet kámen, či jej přejíždělo auto. Ne každý si jej ale ihned spojí s herectvím. Představil se například v legendární Baladě o banditovi, slavná byla jeho Capitana v Commedii dell’arte. Jaký byl z vašeho pohledu umělec?

On byl typem přírodního herce, který se uměl roli velmi rychle přizpůsobit. Je nutné vzpomenout, že my vystudování herci na svou příležitost teprve čekali a Franta už účinkoval. Nehrál jen v Divadle Husa na provázku. Objevil se například i v Mahenově činohře jako sluha Petr v Shakespearově tragédii Romeo a Julie. Bezesporu se jako herec uplatnil, i když se zvláštním projevem, čímž ale jeho kvality absolutně nesnižuji.

Kdy jste se poprvé potkali?

Přesné datum si nepamatuji, protože kdo žil tehdy v Brně, tak o existenci Franty Kocourka dobře věděl. Byl velmi známý. Pochopitelně jsme se blíže poznali v Divadle Husa na provázku, na zájezdech, večírcích. Chodil jsem na jeho představení ohledně siláckých kousků. Brzy jsme zjistili, že si rozumíme.

Proč si liboval v pověsti, že je prostým chlápkem s někdy až hrubými výrazy? Například pamětník a muzikolog Miloš Štědroň tvrdil, že se jednalo o velmi inteligentního a komunikativního muže, což potvrdili všichni, kteří s ním přišli do osobního kontaktu.

Jednou jsme se na zmíněné téma bavili při jednom divadelním zájezdu na hotelovém pokoji. A on mně říká, že schválně ze sebe dělá hlupáka, protože lidé mají blbce radši, a dodal, že každý nemusí hned vědět, co ten druhý má v hlavě. Musím skutečně potvrdit, že Franta byl velice inteligentní, sečtělý a ovládal několik jazyků. Často svou vzdělaností a přehledem společnost překvapil. Byl skutečně talentovaným jedincem.

Jak se vyrovnával s normalizačním komunistickým režimem? Byl jeho humor jakýmsi vzdorem vůči totalitě?

Určitě, protože Franta komunisty nesnášel. Dělali mu problémy i komplikace. Ztrpčovali mu život. Aby mohl vystupovat, musel se nechat zaměstnat pod hlavičkou cirkusů a často jej komise zvali na takzvané přehrávací zkoušky. Musím ale říci, že z našeho okolí nikdy se systémem nesympatizoval. Říkali jsme si, že jsme pobíhající jednotka na nepřátelském území. Režim věděl, že jsme se s ním neidentifikovali a občas nám život dělal složitým.

Jak je ale možné, že mohl vystupovat jako gladiátor na Západě, když se vymezoval proti tehdejší vládnoucí garnituře?

Musím zdůraznit, že na západní šňůru vyjel jen jednou. Soudruzi se totiž doslechli, jak Franta v zahraničí líčil, co se u nás děje, že nejsou tady dodržována lidská práva, a to mocipánům nevyhovovalo, a tak jej už na další turné nepustili.

Když jsme zmínili jeho účinkování v takzvané tehdejší kapitalistické cizině, prý měl na plakátech napsáno, že jej odkojila lední medvědice v ledovém oceánu. Jedná se o pravdu?

Často tvrdil, že na plakátech je skutečně tento text, ale já se domnívám, že na nich nic takového napsané neměl. Pro Frantu byl takový typ humoru charakteristický.

KOVANDOVI PRODLOUŽIL ŽIVOT, MÁLEM VYHRÁL SLAVÍKA

K Frantu Kocourkovi neodmyslitelně patří zpěvák Rudy Kovanda. Blonďák se sto šedesáti kily měl nižší intelekt, a měl jej objevit na akci s názvem Hledáme zpěváka pro Brno, kde hrála populární kapela Synkopy 61. Když tehdy dozpíval, všichni byli v šoku a „Kocór“ vykřikl: „To je on!“ Nevyčítal mu někdo, že si dělá legraci s člověka, který je od pohledu prostý, že jej zesměšňuje?

Jestli někdo takový názor měl, anebo má, tak ať s ním žije dál. Naopak, Franta Rudymu prodloužil život, utvrdil ho, že je velkým zpěvákem, a musím říci, že pod jeho vedením se neuvěřitelně zlepšoval. Dělal mu manažera, stal se členem skupiny Los Brňos. Nešlo o žádné zesměšňování, vždyť se o něj i staral. Bral ho do naší společnosti, aby dával najevo, že Rudy žádný handicap nemá, dělal ho šťastným. Nevynechal jedinou příležitost, aby mu udělal radost. Například v roce 1978 na dožínkách jej Franta na Zelňáku nechal vystoupit na střeše autobusu, nakonec přišla tisícovka lidí, která skandovala: „Ať žije Rudy Kovanda!“ Jenže přihlížející příslušníci Veřejné bezpečnosti slyšeli: „Ať žijí Rudá komanda“, a tak povolali posily. Když Rudy v říjnu 1989 zemřel při dopravní nehodě, byl zdrcen, nemohl se s jeho ztrátou vyrovnat. Bral ho jako rovnocenného, nikdy jej nezesměšňoval. Choval se k němu úžasně.

V roce 1975 si Franta Kocourek usmyslel, že udělá z Rudyho Kocourka Zlatého slavíka. Proto skupoval všechna brněnská vydání časopisu Mladý svět, kde byly hlasovací kupóny. Co bylo impulsem zmíněné recese?

Frantovi, stejně jako všem lidem z jeho okolí, vadilo, že se jedná o pofiderní anketu, v níž uspějí i někteří jedinci jen proto, že mají silný fan club. Rovněž řada manažerů zpěváků získávala lidi, aby posílali jejich favoritovi hlasy. Vyhrát, anebo se umístit na předních místech Zlatého slavíka tehdy znamenalo velké možnosti v kariéře zpěváků. A tak Franta všechny pobláznil myšlenkou, že tentokráte se Zlatým slavíkem stane Rudy Kovanda. Všichni i část studentů vystřihovala kupóny a posílali je do redakce Mladého světa. Pochopitelně jsem se do akce zapojil i já a pilně jsem hlasoval. Jenže v Mladém světě se asi pět dní před vyhlášením nepozdávalo, že s drtivým náskokem vede nějaký neznámý Rudy Kovanda. A tak začali pátrat, až zjistili, o co se jedná a všechny hlasy pro Rudyho anulovali. Kdyby se ale na recesi nepřišlo, Rudy Kovanda by porazil Karla Gotta. Cílem ale bylo ukázat, že jde pochybnou soutěž.

Co jej zaujalo tolik na brněnském hantecu, že svérázně popsal Bitvu na Bílé hoře jako Mlata na Bílendě 16 kilo 20, anebo o Janu Žižkovi napsal povídku Jak Žanek Žižkové z Trocnovýho šeredně vybóchal křížatý?

Zjevně se mu líbila jeho libozvučnost. A pak v Brně dříve žilo hodně lidí německé národnosti a právě hantec trochu vychází z němčiny. Používali ho už jeho strýcové při vyprávění, což ho jako malého dost inspirovalo, a tak ho začal užívat. Právě v napsaných dílech, které jste zmínil, Franta ukázal svoji inteligenci a přehled. Navíc psal v cizím jazyce. Je obdivuhodné, jak vše dokázal formulovat. Vše vypadá humorně, ale jedná se o velmi složité práce.

Proč tolik inklinoval k Řekům?

Líbil se mu jejich životní styl a kvůli politické situaci na přelomu padesátých let bylo u nás i v Brně dost řeckých migrantů. Franta se s nimi přátelil, chtěl se naučit jejich řeč. S oblibou zpíval jejich písně, učil se jejich tancům jako my všichni. Vše ještě bylo umocněno skutečností, že jsem v té době chodil se zpěvačkou Tenou Elefteriadu. Bylo nám všem v jejich společnosti moc dobře a Franta byl mezi nimi šťastný. Pořád říkal, že se jednou musí do Řecka podívat, že je to jeho sen. I když už padla železná opona, Franta si svůj cíl už nestihl splnit. Bohužel.

Vy jste s ním zažil řadu historek, které jste vyprávěl v cyklu Furt ve střehu. Který z příběhů vás dodnes spolehlivě pobaví, když máte nějaký splín? Jedná se například o zmínku, jak se Chroustal ztratil v karvinském dole 1. máje, anebo jak se ve tmě podnapilého seniora tiše z příkopu zeptal: Jak se ti šlape? či jak se ve Florencii na zájezdu s divadlem schoval náměstkovi ředitele, který se ztratil a proměnil se v bezbranné dítě, ačkoli doma lidem škodil? Nezapomenutelná je i příhoda, kterak vám jako řidič uhlířského vozu nechal před sídlištní vchod navézt hromadu uhlí a domovnici řekl, že tak učinil proto, že si ji neustále stěžujete, jak málo topí…

Vidíte, v otázce jste vyjmenoval čtyři příběhy a po mě chcete, abych jen ihned vyzdvihl jedinou. To je prostě nemožné. Prožil jsem s ním moc poutavých zážitků. Ale pokud mám vybrat z těch, co jste zmínil, pak mám oblíbeného ztraceného Chroustala v dole a podnapilého cyklistu, protože mají dramatický nádech a každý až do úplného konce bedlivě poslouchá.

Vybavíte si situaci, kdy se na váš účet pobavil, kdy jste mu takzvaně naletěl?

Vychutnal si mě několikrát, ale nikdy nezapomenu, jak jsme jednou seděli v hospodě a on mně říká: „Miro, já mám v jedné z rolí hrát opilce, ale nejsem si jistý, zda můj výkon bude odpovídající. Můžeš mě inspirovat, jsi zkušený, ukaž, jak to mám sehrát.“ A já jsem samozřejmě souhlasil a začal jsem dělat úplně opilého. V tom Franta na lokál zakřičel, ať už takovému ožralovi vůbec nenalévají a aby personál něco se mnou udělal. A tak přišli dva svalnatí hoši, chytli mě a vyhodili mě na ulici. Franta uměl překvapit, a to ve chvílích, kdy jste to vůbec nečekali. Nešlo se ale na něj zlobit. Nakonec se i dotyčný jeho fóru musel zasmát.

Nezatrnulo vám někdy při jeho siláckých vystoupení? Občas se zranil, při rozbíjení kamene na jeho těle jej kus trefil do brady a ta začala krvácet, anebo jednomu dobrovolníkovi se svezla sekera, a tak místo špalku na hlavě trefil jeho čelo, které mu rozsekl a všude byla krev.

Franta k jednotlivým rizikovým číslu vždy přistupoval tak, že se něco může stát. Byl zkrátka připraven, že trik nemusí vyjít. A tím, že jej člověk znal, byl v jeho prostředí, tak možné nebezpečí rovněž bral na vědomí.

Mezi jeho vlastnosti ale patřila cílevědomost?

Předně tak. Zarputilost prokázal už ve čtrnácti letech, kdy šokoval kamarády na koupališti Dobrák, jak má najednou statnou a vyrýsovanou postavu. Celou zimu totiž poctivě cvičil, protože se mu každý smál, jak je drobný a slabý. Nesmířil se s tím, a tak už jako mladý na sobě pracoval.

PŘÁTELÉ MU ODHALÍ POMNÍK A OPEČOU JEHNĚ

Když před třiceti lety skonal ve svých čtyřiačtyřiceti letech na selhání srdce, mnozí si mysleli, že se jedná o jeho další šprým. Tehdy 7. července 1991 si ve vírské hospodě na Hrdé Vsi na Žďárecku položil hlavu na rameno svého asistenta i velkého kamaráda Františka Kocmana a řekl mu: „Frankie, zdarec,“ a už se nikdy neozval. Co jste si myslel vy, když jste se dozvěděl, že zemřel?

Nechtěl jsem tragické zprávě uvěřit, i já jsem si myslel, že zase žertuje či vede nějakou svoji křivou válku. Byl jsem přesvědčený, že se náhle vedle mě opět objeví. Bohužel se tak nestalo a my se spolu už nikdy nezasmáli. Dokonce ani na jeho pohřbu, kde jsem měl smuteční řeč, mně stále nedocházelo, že Franta už nežije. Stále jsem si myslel, že jde o fantasmagorii.

Jste v kontaktu s jeho druhou ženou paní Ludmilou?

Ano, a právě v pátek ji uvidím. V Brně-Řečkovicích, kde se Franta narodil, mu chystáme odhalit pomník. Vše zorganizoval jeho bývalý asistent a velký kamarád František Kocman. Těším se, jak se všichni sejdeme, zavzpomínáme na Frantu a zase nás jeho příběhy rozesmějí. On nám prostě nedovolí plakat. Miloval humor, a tak budeme i při jeho výročí odchodu veselí. Posedíme na zahradě u pana Kocmana a při vyprávění budeme opékat chleba i jehněčí. Právě tuto kombinaci měl Franta moc rád.

Vy jste v dokumentu Král železa a smíchu Franta Kocourek zmínil, že nedělal rozdíly, s kým se baví. Komunikoval s doktory, stejně jako s dělníky, bezdomovci, neměl předsudky k homosexuálům. Jsou právě tyto věci tím, čím vás Franta Kocourek inspiroval, tedy být ke každému pokorný?

Určitě jeho lidskost a dobrosrdečnost je motivující. Vydal se cestou, kterou obdivuji. Také se snažím vyjít každému vstříc, ale přiznám, že je to někdy obtížné a ne vždy se mně můj cíl povede. Na Frantovi bylo úžasné, že on za každé situace zůstal přátelský a vlídný. S každým uměl vyjít.

Co si myslíte, že by řekl současnému světu, líbilo by se mu v něm?

Nedokáži přesně odpovědět, co by cítil, ale jeho osoba ve světě, který se neustále mění, zpřísňuje se, je komplikovanější, chybí desetinásobně. Zase by se skvěle zorientoval a byl by tím skvělým rytířem, který pobaví společnost, ale zároveň by se nebál vyčinit někomu, kdo by mu byl nesympatický. Franta nám moc chybí a věřím, že by svým pohledem dokázal řadě lidí otevřít oči, aby pochopili, čemu špatnému třeba věří. Pořád mám pocit, že i třicet let po jeho smrti, je tady s námi.