Kouzelník (nezávislého) amerického filmu Steven Soderbergh. Jaká je poetika svébytného cinefila?

Steven Soderbergh na karlovarském festivalu uvede své dva filmy, promítané v rámci sekce Touha stát se Indiánem: Kafka a film, u příležitosti 100 let od spisovatelova úmrtí. Prvním titulem je Kafka z roku 1991 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Soderberghův teprve druhý film kariéry. K filmu se teď po letech vrátil a přestříhal jej do jiné podoby s názvem Mr. Kneff, což je druhý uváděný snímek. Revize materiálu přinesla nové významy, důraz na kafkovské odosobnění a vzniklo tak samostatně funkční a odlišné dílo. Soderbergova návštěva vybízí k tomu, abychom se ohlédli za jeho oslnivou a pozoruhodnou kariérou. Tvůrce je totiž unikát ve všech směrech.

Ačkoli kontinuálně natáčí již od konce 80. let, stále z něj čiší vášeň pro filmy a především jejich sledování. Vede si internetový blog, kde můžete nalézt obsáhlé poznámky k tvorbě či roční soupisy všech děl, které za uplynulý rok viděl. Vedle toho dává nahlédnout do svého tvůrčího procesu. Například poupravil Dobyvatele ztracené archy tak, že barvu změnil na černobílou, odstranil zvukovou stopu a nahradil ji arkádově laděným indie hudebním doprovodem. A proč? Aby se nadále učil režijní inscenaci a dokázal, že Spielbergův blockbuster je obrazově dokonale srozumitelný i bez zvuku. A to již v době, kdy se dávno mohl chlubit festivalovými vavříny a Oscarem.

Soderbergh je zkrátka nevyléčitelný cinefil, jenž svou lásku a oddanost kinematografii dokáže přenést i na publikum, potažmo čtenáře jeho blogu. Na pole celovečerního filmu vtrhl roku 1989 jako nikdo jiný. V šestadvaceti letech s filmem Sex, lži a video opanoval festival v Cannes. Předznamenal tím zlatý věk americké nezávislé kinematografie 90. let, kdy na scénu ovládla dravá a originální tvorba Quentina Tarantina, Roberta Rodrigueze, Kevina Smitha, Darrena Aronofského, Sofie Coppoly, Todda Haynese nebo Richarda Linklatera.

V čem tedy spočívá kouzlo Soderberhovy tvorby, která v současnosti čítá okolo 40 děl? Jde především o soubor několika režijních prvků, jež možná nejsou na první pohled zřejmé, o to víc však podprahově působí. Ve své tvorbě se zabývá lidmi, které společnost plně nepřijímá. Ať už jde o striptéra v Bez kalhot, obviněnou a zadluženou Erin Brockovich, ostatně i samotného Kafku. Upřednostňuje postavy před příběhem. Stylistické volby a distribuce informací podmiňuje jejich vlastnostem a vnitřním dilematům. Boří konvence v tom, jak postavy různorodých stereotypně profesí vnímáme.

Zároveň propojuje individuální osudy s celospolečenskými tématy. Na základě osobních cest reflektuje kriminalitu, chudobu, psychické potíže, dysfunkčnost systému nebo korupci. Nebojí se tepat do nerozebíraných i tabuizovaných témat. Osudy vkládá do žánrových tropů, které ohýbá a uzpůsobuje vlastním potřebám. Žánr podmiňuje vlastní interpretaci, nikoli naopak, jak bývá zvykem. Využívá detailních záběrů, kdy vidíme nuance ve tvářích postav, při pohybu je nechává kamerou plynule sledovat. Navozuje pocit, jako bychom observačně nahlíželi jejich intimní svět. I proto si hraje s plány v obrazu, kdy postavy vidíme s částmi různorodých objektů v popředí. Styl snímání určuje pohyb i mentalita postav.

V jeho filmech opakovaně vyvstávají motivy pomsty a spravedlnosti. Zabývá se i tím, jak obtížně je tyto pojmy definovat a nesvazuje je pouze s kriminálním světem. Když docházíme nakonec předkládaných příběhů, dočkáváme se ambivalentního konce. Fikční světy neuzavírá definitivně, každá výhra i prohra má druhou stranu mince. Ukazuje, že život jednostranně a přímočaře nefunguje. A to ani ve filmu. Boj s životní cestou pro postavy nekončí se závěrečnými titulky. Ačkoli využívá kauzálního vyprávění, narativy působí jako pouhé výseky z života postav.

Synonymem jeho filmografie je vedle oblíbených témat, motivů a stylistických voleb různorodost. Osciluje mezi žánrovými konturami krimi, životopisu, komedie, dramatu, sci-fi, sportu, heistu nebo thrilleru. Umí se přizpůsobit médiu a při migraci na streamovací platformy invenčně uzpůsobuje formální znaky a vyprávění našim monitorům a televizím. Natáčel filmy na mobil, nízkorozpočtovým guerilla stylem, ale i v bohatých studiových podmínkách. U drtivé většiny svých filmů vedle režie zastává i kameru a střih, občasně píše i scénář, případně produkuje.

Spoléhá na přirozené světlo, reálné lokace a ruční kameru. Rád experimentuje s nekonvenčními velikostmi objektivů, praktickými efekty a barvením. Vše podmiňuje konkrétnímu titulu. Díky tomu má každé jeho dílo unikátní nádech, ačkoli v něm stále zůstává autorský a signifikantní otisk. Tvůrce neustále posouvající hranice filmového umění s neuvěřitelnou produktivitou takřka nového filmu ročně nepřestává překvapovat. 

Stále zůstává jedním z nejpozoruhodnějších, nejpodnětnějších a nejzábavnějších amerických tvůrců, který se nebojí změny a adaptace na nové technologické trendy, aniž by z nich učinil pouhý samoúčelný gimmick. Kromě návštěvy ve Varech se připravuje na uvedení mysteriózního hororu Presence, jenž natočený za pouhé tři týdny odpremiéroval letos v Sundance a ke konci roku se dostane do široké distribuce.