Konspirační teorie: Proč jim lidé věří a jak změnit jejich názor?

„Sedím ve vlaku a dovnitř právě vtrhla skupinka fotbalových fanoušků. Jedna z nich si vezme noviny a začne se vysmívat "alternativním faktům" prezidenta Trumpa...“ začíná myšlenková úvaha profesora Lorcha. Ten dále popisuje, že partička se začala vysmívat dalším teoriím - chvíli té o tom, že Země je vlastně plochá a chvíli chemtrails. Jenže pak dojde na přistání na Měsíci a všechno je jinak.

„Tohle možná může být nesmysl, ale neříkejte mi, že můžeme věřit všemu. Podívejte se na přistání na Měsíci. To byl jasný podvod a ještě mizerně udělaný. Na jednom blogu jsem četl, že tam ani nebyly hvězdy!“ začal jeden z fanoušků. Skupinka se rychle přidala a začala vyprávět o tom, že vlajka na Měsíci nemohla vlát a jak mohl být Neil Armstrong natočený, když tam nebyl nikdo, kdo by držel kameru.

V ten moment se profesor do konverzace vložil a jeden po druhém mýty racionálně vyvrátil. Když skončil se svým monologem, byl se sebou náramně spokojený. Skupinku nepřesvědčil a byl celý nesvůj z toho, proč jeho argumentace nepadla na úrodnou půdu.

Proč lidé teoriím tak rádi věří?

Profesor je přesvědčený, že za tím stojí lidská touha vše zařadit do nějakých vzorců a pravidelností. A posedlost tyto vzorce a smysl rozeznávat ve všem. Zvědavý učenec si svou teorii ověřil - na svůj twitterový účet napsal následující sekvenci:

0 0 1 1 0 0 1 0 0 1 0 0 1 1

Poté požádal v anketě o hlasování, zda jeho sledující vidí v pořadí nějakou pravidelnost. Ukázalo se, že 56% z nich je přesvědčených, že tam nějaký vzorec je. Profesor řadu vytvořil tím, že náhodně cvrnkal mincí.

Lorch je tak přesvědčený, že lidská potřeba za vším vidět vzorce a smysl stojí i za konspirací. Odkazuje se i k minulosti, podle jeho slov je jasné, že pro naše předky bylo výhodnější občas mylně identifikovat přítomnost predátora, než přehlédnout velkou hladovou kočku. A v dnešní společnosti se toto lidské nastavení projevuje právě v konspiračních teoriích. 

Vina je i na okolí

Jako další důvod uvádí profesor Lorch to, že lidé jsou "sociální zvířata" a tedy je pro ně společenský status mnohem důležitější, než mít pravdu. A proto neustále srovnáváme své názory s myšlenkami okolí a často je (i podvědomě) upravíme tak, abychom zapadli.

Čím více lidí věří nějaké informaci, tím je pravděpodobnější, že jí více lidí akceptuje jako pravdivou. Efekt sněhové koule. Takzvaný sociální důkaz je mnohem efektivnější, než tvrdá fakta - a prokazuje se to třeba i v reklamě. Přesně proto se u nějakého produktu objeví "80% matek doporučuje" místo vyjmenování všech skvělých vlastností. Lidé na to více dají.

Co s tím?

Jak tedy s konspirací bojovat? První a logický krok bývá prosté porovnání: Toto je mýtus a toto je realita. Ukazuje se, že to tak úplně nefunguje. Zjistilo se, že prostým srovnáním si lidé často mnohem lépe zapamatují vyvracený mýtus a na realitu zapomenou.

Prezentování faktů přesvědčené skupince také nefunguje, přesně jak tomu bylo na začátku příběhu, kterým je tento text uveden. Skupinka má tendenci se naopak semknout a pravdu tvrdohlavě odmítat. Jedna studie ukázala, že informační kampaně zaměřené proti kouření, alkoholu a drogám měli naprosto opačný účinek. Kdepak, snažit se nabourat něčí světonázor prostě nefunguje.

Profesor radí přistoupit k přesvědčování v klidu a ležérně místo monologu tvrdých faktů. Říct to tak nějak mimochodem a na jednoduchém příkladu. Ve svém textu se pak Lorch vrací k úvodnímu příběhu z vlaku s fotbalovými fanoušky a snaží se řídit svou vlastní dobrou radou.

„Dobrý výsledek zápasu. Jaká škoda, že jsem nesehnal lístky.“ A  po pár minutách je už v hluboké konverzaci. Pak jen tak nezávazně prohodí. „Tak mě napadlo, ohledně toho přistání na měsíci. Nebylo tam náhodou vidět slunce?“ Fanoušek přikývne. „Tak když to byl měsíční den, tak tam asi nebyly vidět hvězdy stejně, jako ve dne na Zemi.“

„Hmm, to mě nenapadlo. Je možné, že na tom blogu nebylo úplně všechno pravdivé..."