Nankingský masakr: Japonsko ukázalo krutou tvář Číně

Druhá čínsko-japonská válka začala nenápadně - neplánovanou potyčkou mezi oddíly obou zemí v červenci 1937 v oblasti Pekingu. Brzy se ale rozšířila a přerostla ve válku totální. Mezi některými japonskými důstojníky narůstaly v polovině 30. let obavy, že se kuomingtanská vláda se sídlem v Nankingu spojí se Sovětským svazem a ohrozí tak japonský loutkový stát Mandžukuo z jihu. Po nečekaně dlouhé, ale vítězné bitvě o Šanghaj se japonská armáda v listopadu 1937 vydala dobýt přes 300 km vzdálené hlavní město, do kterého se uchýlily porážkou demoralizované čínské jednotky.

Se zvěstmi o blížící se nepřátelské armádě začala čínská armáda v okolí Nankingu pálit a ničit vše, z čeho by japonští okupanti mohli mít užitek. Z města odcestovali představitelé kuomingtanské vlády v čele s Čankajškem a téměř všichni cizinci, až na 22 odvážlivců. Ti vytvořili výbor v čele s Johnem Rabem a v západní čtvrti města vyhlásili takzvanou Nankingskou zónu bezpečí, která měla chránit uprchlíky (zóně se násilnosti docela nevyhnuly, ale neděly se v takovém rozsahu jako v okolních čtvrtích).

Japonské jednotky prorazily poslední linie odporu a 9. prosince stanuly před městskými branami Nankingu. Následující noci se na město snesly propagandistické letáky vyzývající ke kapitulaci. Poté, co Japonci nedostali očekávanou odpověď, zavelel vrchní velitel japonské armády v centrální Číně Iwane Macui k útoku. Po dvou dnech těžké kanonády a leteckého bombardování vydal čínský generál Tchang Šeng-č' rozkaz k ústupu. Mezi vyděšenými čínskými vojáky včetně jejich velitelů zavládl při ústupu naprostý chaos: někteří strhávali oblečení z civilistů, aby splynuli s davem, jiné zasáhla kulka vlastních spolubojovníků, další se utopili v řece Jang-c'-ťiang. Šestá a 16. divize japonské armády tak bez vojenského odporu vstoupila za hradby města 13. prosince.

Útok japonské armády doprovázelo znásilňování (20.000 případů), žhářství (třetina města lehla popelem), loupeže, rabování a hromadné popravy, které zasáhly město, v němž podle různých odhadů žilo až 500.000 (s přilehlým okolím) obyvatel. Celkové odhady počtu obětí se rozcházejí: na válečném tribunálu v Tokiu se mluvilo o 155.000 obětech, Mezinárodní vojenský tribunál pro dálný východ odhadl jejich počet na 260.000, Čína tvrdí, že celkový počet obětí byl 300.000. Tento údaj je také vryt do kamenné zdi Památníku obětí masakru v Nankingu.Čína byla později pobouřena japonskými učebnicemi dějepisu, které vyšly po druhé světové válce a počet obětí odhadovaly na 3000 a krutosti spáchané japonskou armádou značně bagatelizovaly.

Po obsazení nejdůležitějších čínských oblastí, včetně přístavů, zřídili Japonci v Nankingu loutkovou vládu. Násilnosti ustoupily až poté, co Tokio začalo stahovat svá vojska z města koncem ledna 1938. Druhá čínsko-japonská válka však skončila až v září 1945, kdy se japonské oddíly vzdaly Čankajškovým nacionalistům a sovětské Rudé armádě.

Tokijský válečný tribunál, který se zabýval japonskými válečnými zločiny po druhé světové válce, odsoudil generála Macuiho k trestu smrti oběšením. Soudnímu přelíčení ale unikl další velitel japonské armády v Nankingu princ Asaka Jasuhiko, na kterého se jakožto člena císařské rodiny vztahovala imunita amerického generála Douglase.