Vikingové z New Yorku? Multikulturalismus možná není tak nový, jak se může zdát

Základní háček našeho příběhu je v tom, že Nových Yorků je povícero a většina z nich se překvapivě nachází na Islandu – ten má totiž minimálně čtyři sídla, která lze ještě dodnes najít na mapě pod názvem Jórvík – což je staronorský název pro město York. Jistě žádné z nich není tak velké nebo známé jako americká metropole, ale všechny tyto města mají něco společného – pojmenování po starém anglosaském Yorku. A kde se tyto nové Yorky na Islandu vzaly? Přivezli je Vikingové, kteří se na Island dostali oklikou přes Britské ostrovy.

Island Vikingové objevili během svých výprav na západ někdy kolem poloviny 9. století, a postupem času na něm začali budovat trvalé osídlení. To sice bylo etnicky čistě vikingské, ale ne všichni přišli rovnou ze Skandinávie. Někteří Island totiž kolonizovali z Británie, kde se pokusili usadit jako první, ale z mnoha různých důvodů jim to nevyšlo, a tak se postupem času, někdy i v dalších generacích postupně pohybovali čím dál tím víc na západ – a někteří z nich skončili na Islandu.

Podstatné je, že část Vikingů, žila již několik generací v Británie v uzavřených enklávách, takže si sice zachovali svou etnicitu, ale zároveň jejich rodným jazykem nebyla stará norština a také za domov nepovažovali Skandinávii, ale Britské ostrovy. Nemalá část z nich patrně přišla z okolí Vikingy ovládaného města York v severní Anglii. Patrně z nostalgie pojmenovali své nové osady na Islandu jako Jórvík – úplně stejně jako holanďané pojmenovali Nieuw Amsterdam a po nich Angličané New York.

Máme hned několik důkazů o takovéto kolonizaci. Jednou z možností je přezdívka Auduna „Koktavého“, vikingského kolonizátora, který na Island přišel z Hebridských ostrovů. Jeho otec ale na Hebridy přišel z Britských ostrovů. Audun patrně neuměl moc dobře mluvit, a tak dostal nelichotivou přezdívku. Dlouhou dobu se myslelo, že měl nějaký druh řečové vady, ale je dost dobře možné, že si ji vysloužil jednoduše tím, že neuměl dost dobře mluvit starou norštinou, jazykem Islandu, protože se jeho mateřským jazykem tak byla galština.

Důkazem také mohou být stejné vzorce vyprávění v hrdinských příbězích. Slavná islandská Eyrbyggjasaga vypráví o Thórólfovi „Křivé noze“. Toho bychom dnes za hrdinu označili jen těžko, ale Vikingové měli na věc dost odlišný pohled. Thórólf byl ukázkovým Vikingem – loupil, pálil a vraždil všude, kde se svou lodí dostal. Nakonec se rozhodl usadit na Islandu, ale to neznamenalo konec jeho řádění. Naopak s rostoucím věkem se jeho povaha zhoršovala. Ba co víc, Thórólf nepřestal ani po své smrti. Vstal z mrtvých a jako nemrtvý duch dále tyranizoval okolí svého hrobu.

Nakonec musel zakročit jeho vlastní syn, který Thórólfův hrob přesunul daleko za hranice obydleného území. Na chvíli to sice pomohlo ale jen do doby, než Thórólfův syn zemřel – poté totiž duch Thórólfa své řádění obnoví. Nakonec se Islanďané rozhodnout Thórólfovy ostatky spálit a rozprášit, ale ani to Thórólfa zcela nezastaví. Popel se totiž usadí na trávě, kterou sežere zabřezlá kráva a tělo telete posedne Thórólfův duch. Z telete pak vyroste obrovský zuřivý býk, který ničí úrodu, tyranizuje celé stádo a nakonec zabije i svého majitele.

Velmi podobný příběh nabízí i hrdinský Ulsterský cyklus z území dnešního Skotska. Ten vypráví také o nepokojných duších, které se vrátí ze zásvětí a skrze sérii převtělení skončí v červech, které nakonec sežere březí kráva – a v teleti se duše znovuzrodí a stane se ohromným zuřivým býkem. Oba příběhy také skončí v bažinách, která jsou po býcích pojmenovány -  na Islandu to je Glaesiskelda a ve Skotsku Ath Luain.

Jak vidno kolonizátoři sebou nebrali pouze své rodiny a zvyky, ale také místní jména, příběhy a kulturu, a tak na Islandu můžeme ještě dodnes spatři stopy galské kultury. Multikulturalismus tak možná není tak nový, jak se na první pohled může zdát.