Žena měla nafouklé břicho. Není to nic vážného, uklidňovali ji lékaři. Když přišli na to, co jí je, bylo už pozdě

„Bylo mi 26 let, když jsem si vzala rok volno, abych cestovala. Zrovna jsem se opalovala na pláži v Thajsku. Byly to okamžiky v ráji, které si budu pamatovat – ale ne kvůli tomu důvodu, kvůli kterému bych měla,“ začíná své vyprávění třicetiletá Charlotte Coxová.

Vzápětí totiž zjistila, že se s ní děje něco hrozného. „Podívala jsem se na sebe v bikinách a viděla jsem, že mám strašně nafouknuté a oteklé břicho. Nafouknuté břicho pro mě nebylo žádnou novinkou, předchozí dva roky mě bolelo, ale lékaři tvrdili, že to je jen syndrom dráždivého tračníku,“ vzpomíná žena.

Teď však opuchnutí nechtělo zmizet. Trvalo celé dny. „A když jsem si na břicho položila ruku, cítila jsem, jak pulsuje. Postavila jsem se, ale bolest byla tak zlá, že jsem se nemohla udržet na nohách. Připadalo mi, jako by ve mně rostl vetřelec, který se chtěl prodrat ven,“ popisuje Charlotte.

Britka se proto rozhodla okamžitě vrátit domů, takže sedla na první letadlo. Na letišti už na ni čekala její sestra Bec, která se zděsila, když ji viděla. Ihned ji poslala k jejímu praktickému lékaři. Z toho ale Charlotta nadšená nebyla.

„Už žádní další lékaři. Už jsem je všechny viděla, když jsem se zoufale snažila zjistit, proč měl tolik bolí břicho. Každý jeden z nich říkal totéž: Jste příliš mladá, abyste měla něco vážně špatného,“ popisuje žena, co se jí honilo hlavou. 

Došlo to tak daleko, že dokonce začala přemýšlet, jestli bolest není jen v její hlavě. „Byla jsem tak unavená, že jsem v době oběda usnula. Bolest přišla a odešla, ale párkrát to bylo tak hrozné, že jsem šla na pohotovost, ale to mou agonii ještě zdvojnásobilo. Další léky na syndrom dráždivého tračníku jsem odmítla,“ vypráví o svých útrapách Charlotte.

Pak u ní jeden gastroenterolog našel něco, co vypadalo jako malá cysta na játrech. „Nejdřív mi bylo řečeno, že budu chodit na kontrolu každé tři měsíce, ale pak se rozhodli, že to není potřeba. Zazněla stejná fráze: příliš mladá, aby byla nemocná,“ shrnuje slova doktorů.

I proto čekala, že lékař její sestry jí řekne to samé. Ale to se nestalo. „Okamžitě mě poslal na testy a tak našli mého vetřelce. Tumor v břiše široký 15 cm. Byl tak velký, že ho konzultant musel oddálit, aby se vešel na obrazovku jeho počítače. Není divu, že jsem byla v agónii, když jsem měla uvnitř příšeru, která mi drtila páteř a ledviny,“ vzpomíná žena. Další byl v jejím krku a navíc rozšířil do kostní dřeně. „Je mi to moc líto, ale myslíme si, že je to lymfom," řekl lékař.

Po letech bolesti lékaři zjistili, že Charlotte má non-Hodgkinův folikulární lymfom. „Nikdy jsem o lymfomu neslyšela, musela jsem si to vygooglit. A byla jsem čím dál naštvanější. Jedná se o nejčastější rakovinu u lidí mladších 30 let. Několik let jsem měla několik klíčových příznaků a ani jeden doktor to nepoznal,“ zlobí se.

Bohužel na správnou diagnózu přišli lékaři pozdě. „Pokud je odhalen brzy, může být poražen radioterapií, ale pokud se šíří jako ten můj, je to nevyléčitelné. Kdyby nebylo mé sestry, sesypala bych se. Ona ale byla plná pozitivity. Ačkoli moje rakovina nemůže být vyléčena, chemoterapie může její průběh zpomalit,“ vysvětluje Charlotte.

Těch šest měsíců, kdy ji podstupovala, jí prý změnilo život. „Nikdy jsem se necítila tak špatně, a přesto jsem se nikdy necítila tak živá. Přemýšlela jsem o konfrontaci praktických lékařů, kteří u mně nedokázali objevit rakovinu, ale uvědomila jsem si, že  se nechci poddat takové negativitě. Věděla jsem, že kam nasměrovat svůj hněv a energii, a tak jsem založila nadaci Lymphoma Out Loud,“ dodala s tím, že před svou smrtí chce šířit do světa informace o lymfomu a jeho příznacích.