Černá skvrna lidské historie: Zničení Aralu je katastrofou černobylských rozměrů

Aralské moře v celé své velikosti a kráse už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Projekt na záchranu jeho severní části byl však úspěšný a letos v létě se do něj konečně vrací i možnost komerčního rybaření pro přilehlá kazašská města a vesnice.

Aral byl téměř kompletně zničen sovětským plánem na podpoření produkce bavlny. Kvůli tomu byly odkloněny řeky Amudarja a Syrdarja - jeho jediné dva zdroje vody. Sovětům zřejmě nedošlo, že když jezeru seberou jeho zdroje vody, pravděpodobně vyschne. Nebo je to prostě nezajímalo.

Konstrukce zařízení na řekách začaly ve 40. letech minulého století a už v 60. letech ustupovalo pobřeží každý rok o tři metry. Pro agenturu Reuters to řekl čtyřiaosmdesátiletý Sagnai Zhurimbetov, který byl 56 let aralským rybářem a nyní žije v bývalém pobřežním městě. 

„Když odešla voda, začali jsme dělat co jsme mohli, abychom přežili,“ popsal Zhurimbetov. „Týmy rybářů procestovaly celý Kazachstán za ostatními jezery,“ uvedl starý rybář. Jiní pak pověsili živnost na hřebík a jali se například chovat na bývalém mořském dně velbloudy. Další odešli úplně. Velké plochy bývalého jezera pokrývá bílá slaná skořápka. Skrz tu se farmaří jen velmi složitě.

Když pak v roce 1990 došlo k rozpadu Sovětského svazu, území Aralského jezera se rozdělilo na několik částí. Kazachstán se soustředil na záchranu toho svého (severního) dílu, který leží celý na jeho území. Ty ostatní sdílí s Uzbekistánem.

Mnohaletá snaha

Nápad to byl jednoduchý - postavit přehradu, která bude dělit tzv. "Severní aralské moře" od jeho vysychajících zbytků a zvýší se tím i přítok řeky Syrdarji. Přehrada byla dokončena v roce 2005 a rybářský průmysl v oblasti se od té doby podle oficiálních statistik zvětšil téměř pětinásobně.

Pobřeží, které kdysi uteklo od někdejšího přístavního metra Aral do vzdálenosti 100 kilometrů je dnes pouhých 20-25 kilometrů daleko (jeho vzdálenost se mění v závislosti na ročním období). Některé vesnice se opět vrátily na pěší vzdálenost a voda je mnohem méně slaná, což umožňuje prospívání většímu počtu druhů ryb.

Rybáři z města Karanteren, kterému v poslední době výrazně roste populace, tahají z vody především kapry, cejny a candáty. Postupný návrat komerčního rybaření vytvořil práci nejen pro samotné rybáře, ale také ve zpracovatelských závodech, kde jsou ryby roztříděny a zamraženy. Jiné rodiny si vydělávají importem a prodejem člunů. 

Už to nikdy nebude stejné

I přes veškerou snahu jsou čluny, ve kterých dnes aralští rybáři jezdí lovit droboučké ve srovnání s obry, které před několika desítkami let brázdily vody Aralu a nyní jen zrezlé čekají na bývalém dně, až si je někdo rozebere do sběru.

„Malý Aral není opravdové moře,“ tvrdí Zhurimbetov. „To staré mívalo vlny, které byly 7 metrů vysoké,“ posteskl si stařec.