Paradox bitvy u Narvy: Rusko bylo rozdrceno, za pár let se z něj stalo impérium

Ještě v roce 1699 se podařilo vytvořit protišvédskou koalici, která zaútočila na švédské pozice jak v Pobaltí, tak i ve Šlesvicku. Důvod jejího vzniku byl jednak nedůvěra v osobnostech mladého švédského krále Karla XII. a také otázka nástupnictví španělského krále Karla II. Na straně Ruska tehdy stála saská, polská a také dánská vojska. Vrcholem celého začátku války bylo ruské obléhání Narvy. Zpočátku se tedy zdálo, že Švédi prohrávají. Nakonec se ale podařilo švédskému panovníkovi dosáhnout dánských ostrovů, dobýt Kodaň a získat zpět Šlesvicko, které vrátil holštýnsko-gottoprskému vévodovi, který byl jeho spojencem. Následná švédská ofenziva v Narvě měla za následek těžkou ruskou porážku.

Ihned na jaře 1701 se Švédům podařilo získat zpět tehdy livonskou Rigu a posléze se i Litvu. Vojskům Karla XII. se podařilo proniknout taktéž i na polské území, dobýt Varšavu a porazit sasko-polské pluky u Kloszowa. Rusové, kteří se nechtěli vzdát bez boje, a vstoupili do Pobaltí, kde se jim poprvé podařilo Švédy porazit a obsadit údolí Něvy. Sice se švédské armádě znovu podařilo upevnit svou pozici v Polsku, ale ruský car Petr I. už stihl na Něvě položit základy budoucí metropole nově se rýsujícího impéria, která dodnes, vyjma sovětské éry, nese jeho jméno - Petrohrad, nebo lépe řečeno Sankt Petěrburg.

Švédskému králi Karlu XII., který sice pozbyl Pobaltí, se podařilo přesvědčit část opoziční polské šlechty k volbě revolučního krále Stanislava Leszczyńského, jehož podporovala mimo jiné i Francie stojící na straně Švédů. To však vyeskalovalo v otevřený konflikt mezi příznivci Lesczyńského a staronového polského krále Augusta II., který i nadále stál na straně ruského cara Petra I. Dalo by se tedy říci, že Rusko stále prohrávalo, a že vše nasvědčovalo ve prospěch Švédska, kterému se dokonce podařilo rozšířit svůj vliv také na území dnešního Německa, zejména pak do Saska.

Velká porážka v bitvě u Narvy se pro Rusko stala jakýmsi štěstím v neštěstí. Ruský car Petr I. Veliký si uvědomil, že je třeba provést řadu reforem, které měly za cíl posílit pozici ruské armády. Jedním z důvodů, proč začali Švédi nakonec prohrávat, byly kruté ruské zimy, které se v budoucnu staly osudnými i pro Napoleona Bonaparte a Adolfa Hitlera, i když je třeba připomenout, že Rusko rozhodně není neporazitelné. Jako příklad lze uvést porážku v rusko-japonské válce 1905. Rozhodující v celém vývoji Severní války se pak následně stala Bitva u Poltavy, které skončila švédskou porážkou.

Rusku se díky vítězství v Severní válce podařilo získat postavení impéria, které si udrželo i za následné vlády carevny Kateřiny Veliké, které v něm provedla celou řadu osvícenských reforem. Ruské impérium pak nadále expandovalo o další území a podařilo se mu rozšířit nejen o území Dálného východu, ale i o Aljašku, která je dnes jedním z amerických států. Toto postavení však následně ztratilo během 19. století.

Jedním z důvodů tohoto nepříznivého vývoje byla neschopnost adaptovat se na nové podmínky, které Evropě přineslo 19. století, včetně industrializace a rozvoje obchodu. Ani zrušení nevolnictví v roce 1861 nezměnilo nic na tom, že Rusko zaostávalo za západní Evropou. Vyvrcholením celého tohoto procesu pak byly následné revoluční tendence, jimž nedokázalo zažehnat ani založení parlamentu (dumy) v roce 1905 po porážce ve válce s Japonskem. 1. světová válka se Rusku stala osudnou. Špatná hospodářská i sociální situace dala následně všanc Velké říjnové socialistické revoluci.