Antický seznam smrti: Cicero neunikl, o jeho jazyku koluje morbidní drb

Cicero se narodil 3.ledna roku 106 před n.l. u Arpina jako syn maloměstského aristokrata. První vzdělání získal v rodném městečku, další jeho kroky vedly pochopitelně do Říma. V mladí se zkusil Cicero věnovat poezii, ale básnické umění si ho nikdy nezískalo. Možná i proto, že mu příliš nešlo. Jinak tomu bylo s filozofií, která ho provázela celý život. Protože postrádal patřičně urozený původ musel ve své kariéře projít celý cursus honorum (posloupností úřadů) od provinčních úředníků až po Římského konzula. Aby si cestu usnadnil sloužil nějakou dobu v legiích. Zkušenost v armádě byla totiž základním předpokladem pro hladký průběh kariéry.

Nejvíc se proslavil jako řečník, což byla antická obdoba právníka i politika. Bohužel pro Cicerona jeho první velký případ proběhl v době Sullovy diktatury a Cicero vystoupil proti jednomu z diktátorových spojenců. Obhajoval Sexta Roscia, křivě obviněného z otcovraždy. Paradoxně vzhledem k tomu, že uspěl, musel opustit Řím.

Nejprve pobyl 6 měsíců v Athénách, poté objel i Malou Asií. Vyhnanství využil k dalšímu studiu. Kvůli zdravotním problémům způsobeným velikým vypětím mu lékaři doporučili ukončit započatou řečnickou dráhu, ale Cicero to odmítl a po návratu do Říma roku 77 před n.l a nastoupil konečně úřednický cursus honorum.

Cicero po návratu zariskoval a spojil svou politickou kariéru se soudním řečnictvím při procesu s Verrem. Verrus byl zkorumpovaným úředníkem, který se dopustil vyděračství na Sicílii a nakonec byl odsouzen především díky Cicerovi a jeho žalobě. Soud vynesl Cicerovi post nejlepšího řečníka v Římě. I přes tento úspěch Cicerovi bránil v politické kariéře jeho nízký původ. Nepomáhalo, že nechtěl vstoupit do služeb strany radikálních populárů, ale ani konzervativní optimáti ho zcela nepřijali. Přesto nakonec dosáhl i na konzulát. 

Roku 64 se tak Cicero stává jedním ze dvou nejvyšších úředníků v impériu. Jeho nástup byl ale komplikován povstáním Catiliny, jeho konkurentem při volbě konzula. Když ale Cicero potlačil jeho povstání zavázal si věčné město a ocitl se na vrcholu své kariéry. Po popravení povstalců dostal Cicero čestný titul Pater patriae (Otec vlasti) a veřejné slavnosti na jeho počest. Jenomže klidu a poct si dlouho neužil. Cicero se sám musel obávat soudu za to, že zakročil trestem smrti proti římskému občanovi bez řádného soudního procesu.

V roku 61 před Kristem přizval Iulius Caesar Cicerona do dohody s Gnaem Pompeiem a Marcem Crassem, která později vstoupila do historie jako První triumvirát. Cicero odmítl, protože takový spolek by znamenal konec republiky. Toto odmítnutí se Cicerovi vymstilo. Příbuzní popravených měli své politické styky, které zařídily Cicerův politický pád. Ten přišel definitivně v dubnu roku 58, kdy byl Cicero vyhoštěn a odešel do Thessaloniky. Zde nezůstal dlouho, neboť politické změny vedly k povolení k návratu. Cicero se vrátil i do politiky, ale už nikdy nezískal starý vliv. V roce 51 před n.l. se stal Cicero správcem neklidné a válkou ohrožené provincie Kilikie. Na konci roku 50 před n.l. se Cicero vrátil do Říma, jenomže tam už se vše připravovalo k vypuknutí občanské války mezi Caesarem a Pompeiem. Cicero váhal, ale nakonec si vybral stranu Pompeiovu. Neudělal dobře.

Po porážce Pompeia se Cicero vydal zpět do Itálie a doufal v Caesarovu milost. Tu skutečně dostal v roce 47, i když až po roce nervy drásajícího čekání. V té době si také znepřátelil Marca Antonia. Cicero se proto raději uchýlil do soukromí, kde pěstoval filosofii a psal knihy. Téměř nevystupoval na veřejnosti, pouze pokud bylo nutné zachránit některého ze svých přátel. Toto období jeho života skončilo se smrtí Caesara 44 před n.l. Cicero se smrtí diktátora souhlasil, ale brzy si uvědomil, že Caesarovo místo začíná zabírat Marcus Antonius, který byl podle jeho názoru ještě mnohem horší.

Více než šedesátiletý Cicero proto vytáhl do boje a proti Antoniovi pronesl v senátu řadu útočných řečí. Ty nazval Filipikami, na počest Demosthénových řečí proti obsazení Řecka Filipem Makedonským. Marcus Antonius podporovaný davem se nakonec ukázal jako silnější, a nechal svého protivníka zapsat na seznam proskribovaných osob Druhého triumvirátu. Proskribované mohl každý beztrestně zavraždit jako nepřítele státu.

Přesto se Ciceronovi podařilo poměrně dlouho dobu před pronásledovateli ukrývat. Stále ho podporovala řada lidí, nakonec ho prozradil osvobozený otrok. Cicero byl zabit a jeho ruka a hlava (podle některých verzí jen jazyk), symboly řečnictví, byly poslány do Říma a vystaveny na fóru. Ještě lepší historku zaznamenal Cassiusm Dion. Podle jeho vyprávění Antoniova žena Fulvia vytrhla Ciceronovi z úst jazyk a opakovaně do něj bodala jehlicí. Šlo o výraz pomsty za silu jeho řečnického umění.