Děsivější než čert? Na tento zvyk se v Čechám už téměř zapomnělo

Ačkoliv si myslíme opak, většina z nás toho ví o skutečném smyslu a hlavně původu Vánoc velmi málo. Skoro všechny děti vám ve škole řeknou, že se jedná o křesťanské svátky. Není se také čemu divit. Skoro v každé koledě se zpívá o narození Ježíše Krista. Nicméně zpočátku se jednalo o keltské, tedy pohanské, oslavy slunovratu, a křesťanský ráz jim byl vdechnut, až později.

Z tohoto důvodů se zřejmě podle dochovaných historických zdrojů začaly v Římě slavit, až ve 4. století. Další zvláštností je také fakt, že se v dřívějších dobách považoval za konec roku 25. prosinec, protože se jednalo o Den narození Páně. To, co je nám všem dobře známo, je fakt, že se Vánoce netýkají pouze jednoho dne, ale čtyřtýdenního adventu, kdy křesťané příchod Krista teprve očekávají.

Samotné Vánoce, jak je nám všem známo (však také nemusíme do práce a do školy), začínají až na Štědrý den a končí příchodem Tří králů 6. ledna nového roku. Protože se věřilo, že je příchod Syna Boží mimořádnou událostí, musela v rodině panovat pohodová atmosféra, a nikdo se nesměl hádat. I proto jsou dodnes Vánoce tradičně vnímány jako svátky klidu a míru. Správně bychom se neměli stresovat a honit za kariérou, ale naopak se plně věnovat své rodině a nejbližším lidem. Alespoň to je ideál většiny z nás.

V dřívějších dobách se narození Páně dokonce bralo tak vážně, že si jej někteří lidé spojovali i s příchodem tragických událostí. Na vesnicích děti vyhlížely, kdy vyjde na obloze první hvězdička, po níž se teprve začalo večeřet. Zase ale panovala pověra, že v domě, který rozsvítí jako první, někdo zemře.

Kromě stromku, kapra, dárku a cukroví je neoddělitelným symbolem Vánoc také Betlém. Tím prvním, kdo tuto tradici zavedl, byl na přelomu 12. - 13. století Svatý František z Assisi. Vzhledem k tomu, že se Ježíš narodil do chudoby, proti níž stále bohatá výzdoba křesťanských kostelů, byla zřejmě velká poptávka po znázornění poměrů, v jakých se Boží dítě narodilo, tedy chlév, Betlém. Sám František proto postavil vlastníma rukama první jesličky s dítětem na seně, obklopeném volkem a oslíkem. I na dnešních vánočních trzích nechybějí domácí zvířata.

Po krátkém shrnutí původu a tradic spojených s vánočními svátky se nyní vracíme k jádru věci. 5. prosince chodí městem Mikuláš, čert a anděl a rozdávají hodným dětem sladkosti, zatímco zlobivým brambory a uhlí. Těm nejrozpustilejším hrozí dokonce i cesta do pekla. "Ale brambory došly a uhlí taky," jak pravil Sv. Mikuláš ve filmu Anděl Páně.

V dřívějších dobách však bylo potřeba dohlížet nejen na to, aby děti poslouchaly rodiče, nýbrž aby také dodržovaly půst. Jednou z příprav na Štědrý den večer byla také skromnost v jídle, kterou bylo třeba držet po celé čtyři týdny. Nejednalo se o konzumaci žádných postních jídel, nýbrž pouze o zdržení se hodů. Normálně se dál jedly polévka, brambory, chleba, zelenina atd. Jak symbolické, že se v dnešní době o vánočních svátcích spíš přejídáme, a zadlužujeme?

Což o to přimět dospělé k postování není nic složitého, protože už mají svůj vlastní rozum, a umějí, nebo alespoň by měli, ovládat své pudy. U dětí je to však složitější, a proto na ně víc zabírá princip odměn a trestů. Dříve se jim například slibovalo, že pokud budou dodržovat vánoční tradice, včetně půstu, tak uvidí zlaté prasátko. V opačném případě jim hrozilo, že na ně přijde takzvaná perchta. 

Podobně, jako polednice chodila pro nezdárné děti v pravé poledne, klekánice v noci, tedy po klekání, perchta, mající původ v pohanské mytologii, dohlížela, aby byl dodržován půst. Trest za porušení pravidel byl velmi krutý. Nejednalo se pouze o brambory a uhlí za zlobení, nýbrž o rozpárání břicha.

Samotné strašidlo vystupovalo v podobě draka s krabicovitým obličejem a vyplazeným jazykem a symbolizovalo zlo a  pokání. V jedné ruce držela perchta škopek a ve druhé kudlu. Dodnes neuvěřitelné, co všechno si naši předci nedokázali vymyslet.