Pražské dlažební kostky vypráví příběh utrpení jedné menšiny. Všimli si toho už i v Británii

Cameron se ve spodní části Václavského náměstí sešel s ředitelem Židovského muzea v Praze. „Tady. Vidíš? Všude tady,“ ukazoval mu Leo Pavlát na dlažební kostky. Sám pak dvě vytáhl z plastové tašky. Na rozdíl od těch na ulici je bylo možné otočit na opačnou stranu, kde stálo datum 1895 a tři písmena hebrejské abecedy.

„Co tam stojí? Je to snad jméno,“ zeptal se Cameron Pavláta, který mu vzápětí odpověděl: „Nemám tušení. Je toho moc málo na to, abych to dokázal posoudit. Možná je to část požehnání,“ řekl mu pražský novinář a spisovatel.

Leo Pavlát tyto dvě kostky vlastní už od chvíle, co si je v osmdesátých letech jednoho krásného jarního rána strčil do kapes. „Muselo to být krátce předtím, než přijel Gorbačov, protože si vzpomínám, že tu dlažbu speciálně kvůli němu opravili,“ vzpomíná ředitel Židovského muzea. Sovětský lídr v Praze na jaře 1987 opravdu byl a procházel se těmito místy.

Kostky ukořistil při ranní cestě do práce ve vydavatelství Albatros, které bylo jen kousek opodál. Pár jich vzít není složité ani dnes, na místě oprav se často povalují na hromadách. I po letech dokážou Pavláta zaujmout, protože i dnes jde stále o kostky z židovských náhrobků, na nichž jsou vidět data a písmena.

„Nebylo jednoduché být v tomhle městě Židem,“ konstatuje Pavlát a dodává: „Byl jsem aktivním členem komunity, ačkoliv ne oficiálních kruhů. Nebyl jsem ani členem KSČ.“ Problém přitom často způsobila jen návštěva bohoslužby. „Nebyly tu žádné publikace, žádné vzdělávání. Myslím, že ten režim chtěl nechat naši komunitu pomalu vymřít,“ říká Pavlát.

Česká židovská populace se z předválečných 350 tisíc lidí smrskla na pouhou sedminu v roce 1946. V následujících dekádách donutila oficiální antisemitská politika další tisíce Židů k emigraci, ke konci osmdesátých let se k této víře hlásilo jen 8 tisíc československých občanů. Po celé zemi navíc komunisté nechali ležet ladem na 600 židovských hřbitovů.

Leo Pavlát si sice už nevzpomíná, ze kterého hřbitova pocházely jeho dlažební kostky, ale nejspíš šlo o městečko Údlice v Ústeckém kraji. Tamní židovská komunita, která zde pobývala od 17. století, měla mezi světovými válkami pouze 13 členů, na konci komunistické totality už zde žádný Žid nežil.

Ředitel Židovského muzea se však hlavního města částečně zastává. „Náhrobky už nejde znovu poskládat, navíc položení nové dlažby by stálo miliony,“ říká. „Nemyslím si, že to komunisté udělali, aby nás ponížili. Spíš to bylo necitlivé,“ dodává Pavlát, kterému by prý stačila pamětní deska, která by lidem připomněla dřívější živou židovskou komunitu a zločiny komunistického režimu.