Cimbuří jsou starší než hrady. V Česku měla specifický účel

Kamenná hradba se na našem území objevuje de facto s prvními kamennými hrady. Použití kamenné hradby je však známé i ze staršího období, kdy se u nás stavěla hradiště. Ta byla opevněna hlinito-kamennou hradbou, mnohdy obsahující dřevěnou konstrukci pro zpevnění ohromné masy materiálu. Kamennou část pak tvořila pouze čelní plenta z vyskládaných kamenů. Nejstarší kamennou hradbu se zatím podařila plně doložit pouze na hradišti ve Staré Boleslavi a to už z časů Boleslava I., tedy zhruba z 1. poloviny 10. století.

První kamenné hrady a s ním spojené jednotlivé části, jako byl palác, věž a hradba, se začínají hojněji objevovat až během 13. století. Zatím co palácová stavba či věžové stavení má nejrůznější variace a nemusí se vždy na daném hradě vyskytovat, kamenná hradba je téměř pravidlem, byť se také objevují hrady, které užívají starší fortifikační prvky jako je val či palisáda.

Samotná hradba byla pasivním prvkem obrany, podobně jako val či příkop. Šlo o to klást útočníkovi do cesty různé překážky, aby se zamezil, nebo alespoň zpomalil jeho přístup k hradu. Pokud by útočník překonal val, většinou vynesený před příkopem, následně samotný příkop, často vytesaný do skály, stála před ním mnohdy nejtěžší překážka, samotná kamenná hradba. Tu bylo možné buď poddolovat, nebo nějakým způsobem prorazit, což by vedlo k jejímu sesunutí. Dalším způsobem bylo překonání hradby pomocí žebříků.

I z tohoto důvodu bylo technologické a stavební provedení hradeb různého charakteru. Nejčastěji měla hradba sílu zdiva od 1,2 do 2,5 m. Zakončená byla cimbuřím skládajícího se ze zubů a proluk. Toto řešení hradby umožňovalo prostor pro palebné postavení obránců a jejich krytí. Mnohdy byla hradba korunována i dřevěným, dopředu vyneseným dřevěným ochozem, z kterého bylo možné lépe ostřelovat útočníky a též na ně seshora házet například kameny a srazit je dolů při snaze zdolat hradby.

V mladším období se také objevuje tzv. pultová hradba, která se již nespoléhá na pravidelně řešené cimbuří ani ochoz. Jde vzhledově o jakýsi pult, mající ostrou hranu. Když se tedy útočníkovi podařilo vylézt až nahoru, musel se dostat před samotnou hradbu. Zde si však dosti nepohodlně dosedl na zmíněný hrot. Jelikož zde nebyl ochoz, uvízl zde ve značné výšce a byl snadným cílem pro úder od obránců hradu.

Samotnou hlavní hradbu často doplňovala ještě parkánová hradba. Ta obíhala zpravidla celý areál hradu a vytvářela tzv. parkán. Jednalo se o prostor, kde se mohla pohybovat obranná složka daného hradu, popřípadě se zde nacházelo doprovodné, pomocné stavení. Parkánová hradba byla často menších rozměrů, ovšem představovala další účinný prvek pasivní obrany. V některých případech byla položená hluboko ve svahu. Když se útočníkům podařilo ji prolomit, vysypal se na ně kus svahu.

Hrady ale byly ohrozitelné i na dálku nejrůznějšími obléhacími stroji. Patří mezi ně například mangonel, ale asi nejznámější a nejužívanější byl trebuchet, představující v podstatě velký prak. V období husitských válek jsou navíc doplněny o palné zbraně, jako byly houfnice či bombardy, představující pro hrady smrtelně vážné ohrožení.

Již během 13. století vlivem inspirace z rakouských zemí, tak u nás vznikají i tzv. štítové zdi.  Šlo o hradby značné výšky a mohutnosti. Jejich šířka dosahovala od 3,5 až 7,5 m. Zpravidla stály v čele hradu ve směru možného útoku a chránily tak všechny hradní stavby za sebou jako pomyslný štít. V jiných případech byly takové hradby stavěny v týlu hradu a chránily jej před útokem z blízké převyšující planiny. K užívání štítových zdí u nás dochází především během 14. a 15. století. Mezi ukázky patří například hrad Střílky, Orlík nad Vltavou, Ralsko, Bechyně, Templštejn či Helštýn.