Tajemná historie Davidovy hvězdy. Symbolem Židů se stala díky Praze

Židovský badatel Geršom Scholem upozorňuje na to, že Davidova hvězda nebyla ani ve starověku, ani v středověku považována za židovský symbol. Pokud měli Židé nějaký symbol, byl to sedmiramenný svícen menora. Davidova hvězda se objevovala na některých antických synagogách či hrobech, ale nikdy jako ústřední symbol, vždy jako doprovodná dekorace. Davidova hvězda se taktéž objevovala v křesťanských kostelech, taktéž jako dekorativní znak.

Podle Scholema ani jeden ze slavných kabalistických autorů (především Izák Luria) či centrálních kabalistických knih (Sefer Jecira neboli Kniha stvoření, Zohar neboli Kniha světla) se o Davidově hvězdě nezmiňuje. Ani teze některých badatelů, podle kterých na mystický charakter Davidovy hvězdy upozorňovali i křesťanští alchymisté z 18. století, dle něj neobstojí.

Podle Scholema je nicméně Davidova hvězda spjata s tím, co by se dalo nazvat praktickou kabalou, tj. s běžným, lidovým magickým myšlením. Davidova hvězda byla v běžné židovské i křesťanské populaci chápána jako účinné znamení proti temným silám. Objevovala se na magických amuletech. Podle Scholema jako první tuto praxi zavedli Arabové.

Davidova hvězda často byla zaměňována s pentagramem, jiným symbolem ochrany proti duchům. Nebyla přisuzována Davidovi, ale jeho synovi Šalamounovi. Říkalo se jí „Šalamounova pečeť“ a věřilo se, že jako Šalamoun měl dle legend kontrolu nad duchy, tak i ten, kdo ji má k dispozici, má nad nimi moc a nemohou mu tedy ublížit.

U středověkých mystiků se poprvé začali objevovat zmínky, že David měl magický štít, který měl být pokryt 72 mystickými jmény. Až do 18. století byla Davidova hvězda a Šalomounova pečeť používány v podstatě zaměnitelně, ačkoliv druhý název se stále více prosazoval pro pentagram.

Oficiální, nemagický význam Davidovy hvězdy byl ustanoven až v 17., 18. století v Praze. Davidova hvězda se začala objevovat na oficiálních dokumentech židovských komunit, včetně jejich vlajek. Poprvé se měla Davidova hvězda na židovské vlajce objevit za vlády Karla IV, který poskytl Židům právo nosit vlajku.

Mimo české země a Rakousko nebyla Davidova hvězda vidět až do 19. století. Její rozšíření je dle Scholema dáno touhou Židů mít podobně jako křesťané jasný symbol jejich identity. Židé chtěli mít na svých hřbitovech něco na způsob kříže a Davidova hvězda, která se nacházela na mnoha židovských hřbitovech v Praze již dříve, se pro ně stala právě takovýmto symbolem. Pro emancipované a sekulární Židy kromě její snadné rozpoznatelnosti byla Davidova hvězda výhodná i proto, že neměla žádný zřejmý náboženský význam.

Právě proto mohlo primárně sekulární sionistické hnutí, usilující o návrat do Palestiny a ustanovení vlastního státu, Davidovu hvězdu převzít a učinit z ní symbol hnutí. Od nich se dostala na vlajku Izraele, kde je dodnes.