Ničivý požár památky zažili i Češi. V čem se liší Notre-Dame od Národního divadla?

„Kruté nevýslovné neštěstí“, „celonárodní katastrofa“, „zalkej,vlasti“. Tak tehdejší noviny referovaly o zkáze „chlouby Prahy,“, „pýchy vlasti“, „naději národa“, „skvělého pomníku našeho znovuzrození“, o požáru „ Velkého Národního divadla“, který se odehrál 12. srpna 1881.

S událostí je dodnes spojeno mnoho nejasností. Vina za požár byla přičtena nedbalosti dvou zámečníků, Emila Jenische a Václava Zinniburga z firmy Deckert a Homolka. Měli špatně uhasit dřevěné uhlí v kamínkách na letování. Uhlíky se znovu rozhořely a od nich se rozhořel měděný okap novinky, která paradoxně měla zabránit možnosti požáru – hromosvodu. Požár byl doslova na střeše.

Neprokázalo se nicméně, že by oba zámečníci měli spáchat zločin žhářství. Oba muži tak byli odsouzeni jen pro přestupek a vyvázli s mírným trestem. Šli na týden do vězení, byly jim uděleny dva dny půstu a museli nahradit soudní výlohy. Podle dnešních historiků zřejmě byli neviní.

Podle tehdejšího tisku se na požáru velkým dílem podílela i neschopnost hasičů. Byli obviňováni, že zmatkovali, přijeli pozdě. Existovala též pomluva, že nebyli připravení, protože byli na pohřbu svého kamaráda. Zpráva Výboru sboru pro zřízení Národního divadla kritizovala i špatnou funkčnost hydrantů.

Podle hasičských historiků a dnešních specialistů však hasiči do určité míry se stali obětmi národního smutku a celospolečenského hledání viníků celé katastrofy. Hasiče a spoluautor zákonů o požární ochraně Zoltán Szaszo tvrdí, že ne všichni pražští hasiči byli na pohřbu kolegy. Jejich pozdní příchod byl zapříčiněn řadou faktorů.

Řada nešťastných příhod

Požár národní chlouby přitáhl pozornost davů lidí, nikoho však nenapadlo zavolat hasiče. Ti se o situaci dozvěděli od požárních automatů, které fungovaly (až do roku 1971) na principu morseova telegrafu. Signály z několik automatů umístěných na budově Národního divadla, České spořitelny (dnešní Akademie věd), na budově na roku Mikulandské ulice a na Policejním ředitelství v dnešní ulici Karolíny Světlé splynuly dohromady a hasiči v centrále je nedokázali přesně rozluštit.

Hasiči tak vyjeli k požáru k Poštovské ulici aniž by věděli, že se jedná o požár Národního divadla. Na místě zjistili, že potřebují posily. Navíc je brzdily shromážděné šokované a zmatené davy lidí.

Hasiči se vlivem řady nešťastných příhod potýkali s velkými problémy. Voda určená na požár budovy brzy přestala tryskat, protože bylo spuštěno kropící zařízení nad jevištěm a otevřeny všechny hydranty v budově, což srazilo tlak vody a brzo vyčerpalo její zásoby.

Divadlo zásobovala vodárna na Karlově, kde den předtím prasklo přívodní potrubí. Tím v nádrži značně klesla hladina vody. Šíření ohně navíc podporoval tehdejší silný vítr, též vzplanul zbytkový plyn v potrubí.

Požár zcela zničil střechu divadla, jeviště i hlediště včetně dekorací k chystané premiéře Libuše. Hasičům se nicméně podařilo zachránit vestibul, foyer, lodžie, řadu místností jako byl archiv, šatna, divadelní kancelář či řadu uměleckých památek.

Podle hasičského historika Radka Stránského se hasičům v kontextu doby a nepříznivé situace zásah zdařil. Ocenil na nich především to, že se podařilo zabránit přenesení požáru na ostatní budovy, např. Prozatimní divadlo. Nikdo během požáru též nezahynul, na rozdíl od požáru vídeňského divadla Ringtheater, který se udál ve stejném roce a při kterém zahynulo 400 osob.

Kromě zámečníků a hasičů byli z požáru obviňováni i pražští Němci. Mezi buršáky, členy nacionalistických německých studentských organizací, a Pražáky probíhaly řady potyček. To, že by požár byl pomstou za prohru v jedné z nich, se nikdy neprokázalo.

Národní divadlo byla skutečnou národní pýchou a jeho požár byl pro mnohé nejčernější den jejich životů. Okamžitě, ještě během požáru, se rozeběhla národní sbírka. Za čtyři týdny se sešlo přes milión zlatých. Hlavní finanční prostředky však poskytl stát. Významnou sumou přispěl císař František Josef I., členové císařské rodiny, ruský car a česká šlechta.

Národní divadlo bylo do dvou let opraveno, vylepšeno o elektrické osvícení a slavnostně otevřeno znovu 18. listopadu 1883. Nicméně, na přestavbě se už nepodílel autor projektu Josef Zítek, který měl spory s Výborem pro přestavbu a do budovy už nikdy nevkročil. Přestavbu provedl jeho žák, Josef Schulz.