Ukřižování: Jeden z nejbrutálnějších a nejhanebnějších způsobů smrti

Ve starověku byly ukřižovány tisíce a tisíce lidí, tento způsob popravy byl navíc považován za jeden z nejbrutálnějších a nejhanebnějších způsobů, jak zemřít. Jak vlastně tento rozsudek smrti vznikl? A jaký typ lidí byl ukřižován nejčastěji?

Ukřižování se s největší pravděpodobností objevilo u Asyřanů a Babyloňanů, v šestém století před naším letopočtem bylo praktikováno i Peršany. Takové jsou alespoň zprávy z roku 2003, která byla publikována v odborném magazínu South African Medical Journal (SAMJ). V této době byly oběti obvykle uvázány ke stromu nebo kůlu. Kříže se používaly až od dob Římanů.

Když Alexandr Veliký napadl Persii, dostala se tato praxe ve čtvrtém století před naším letopočtem i do středomořských zemí, více se ovšem rozšířila až o století později. Ukřižování bylo považováno za nesmírně ostudný způsob, jak zemřít. Řím proto neměl tendenci ukřižovat své vlastní občany. Místo toho tento trest uděloval otrokům, zostuzeným vojákům, křesťanům, cizincům a zejména politickým aktivistům.

Například římský generál Publius Quinctilius Varus po obsazení Jeruzaléma podle dochovaných záznamů ukřižoval 2000 židovských rebelů. „Kristus byl ukřižován pod záminkou, že podněcoval vzpouru proti Římu, takže byl postaven na stejnou úroveň jako byli fanatici a jiní političtí aktivisté,“ vysvětlují autoři odborné zprávy Francois Retief and Louise Cilliersová.

V Římě byli lidé před ukřižováním biti – výjimku tvořily jen ženy, senátoři a vojáci (pokud ovšem nešlo o zběhy). Nahý odsouzenec byl přivázán ke kůlu a bičován přes záda, hýždě a nohy. Toto bičování oběť velmi oslabilo a způsobilo hluboká zranění, silnou bolest a občas i krvácení.

„Oběť během procedury občas omdlela a neobvyklá nebyla ani její náhlá smrt," píší vědci. „Oběti se pak obvykle vysmívali, pak byla nucena nést patibulum [příčku kříže] přes ramena k místu popravy." Ani tím ale kruté zacházení neskončilo. Někdy římští vojáci oběti dál ubližovali, odřezávali jí části těla, jako je jazyk, nebo ji oslepili. 

Další krok se pak lišil podle území. Například v Jeruzalémě ženy odsouzenci většinou nabídly nápoj zmírňující bolest, obvykle víno a myrhu nebo kadidlo. Pak byla oběť přivázána nebo přibita ke kříži. Zatímco oběť čekala na smrt, vojáci si rozdělili oblečení oběti. Ale smrt vždy nepřišla rychle; mohlo to trvat tří hodiny, ale i čtyři dny, než dotyčný zemřel. Někdy se proces urychlil dalšími fyzickými útoky římských vojáků.

Když člověk zemřel, členové rodiny se mohli shromáždit a pohřbít tělo, museli ale dostat povolení od římského soudce. Jinak byla mrtvola ponechána na kříži, kde ji ohlodávala dravá zvířata a ptáci.

Aby mohli ukřižování lépe prozkoumat (bez toho, aby někdo někoho zabil), němečtí vědci v 60. letech přivázali dobrovolníky zápěstím k kříži a pak sledovali jejich respirační a kardiovaskulární aktivitu. Během šesti minut měli dobrovolníci potíže s dýcháním, jejich tepová frekvence se zdvojnásobila a jejich krevní tlak klesl.

Studie z tohoto experimentu byla publikována v roce 1963 v časopise Berlin Medicine (Berliner Medizin). Experiment musel být po asi 30 minutách zastaven kvůli bolesti v zápěstí dobrovolníků. Díky tomu nicméně vědci zjistili, že oběti mohly zemřít z různých příčin, včetně selhání více orgánů a selhání dýchání, vysvětlují vědci.