Ukřižování jako zvláštní forma popravy. Ježíš byl jen jednou z mnoha obětí

K trestu smrti ukřižováním odsuzovali již staří Egypťané, Kartaginci, Féničané, Peršané, Makedonci, Židé, Řekové a Římané. V Makedonii, Řecku a Římě končili na kříži otroci a lidé, kteří spáchali nějaký těžký zločin.

Vůbec první ukřižování v Římě se uskutečnilo za vlády Tarquinia Superba (zemřel roku 495 př. n. l.), kam se tento trest smrti dostal pravděpodobně z Kartága. Kartaginci ho zase odkoukali od Féničanů. Židé začali zločince ukřižovávat v 1. století před naším letopočtem, kdy vládl krutý Herodes.

Dřevěný kříž používaný při výkonu trestu byl tvořen dvěma nebo třemi břevny, výjimečně i čtyřmi – to, když byl odsouzený ukřižován tzv. do čtverce. Kříž měl tvar písmene T, X nebo Y. Prvně zmiňovaný tvar mohl být pak používán i obráceně, tedy tak, že odsouzený byl ukřižován hlavou dolů. Tento způsob se uplatňoval především u buřičů. Na svou žádost se takto nechal ukřižovat i apoštol Petr, protože nepovažoval za vhodné, aby byl potrestán stejně jako Kristus. K ukřižování hlavou dolů pak bylo v některých případech přistupováno z praktického hlediska, tedy kvůli stabilitě kříže. Kříž ve tvaru písmene X je nazýván svatondřejský, protože právě na něm byl umučen svatý Ondřej. Ten údajně umíral dlouhé dva dny.

Ve starém Řecku, Římě i v zemích Orientu bylo zvykem odsouzence nejprve před samotným výkonem trestu zbičovat. Zesláblý člověk byl pak nucen nést nástroj popravy na místo k tomu určené. Většinou však nenesl celý kříž, ale horní vodorovné břevno. Zbytek kříže byl již totiž připraven v zemi. Známá zobrazení Ježíše Krista nesoucího kříž tedy zřejmě neodpovídají realitě.

Následně byl kříž upraven k vykonání popravy. Odsouzeného k němu připoutali provazy, nebo přibili hřeby, což byl ten častější způsob. Mnoho lidí se dnes mylně domnívá, že hřeby se odsouzenému zatloukaly do dlaní. To se však nepraktikovalo, protože takto by člověk na kříži dlouho nevydržel – hřeby by dlaně po nějakém čase roztrhly v důsledku velké zátěže. Hřeby byly proto vždy zatloukány do zápěstí, a to mezi kosti. Zručný kat se velmi dobře vyznal v anatomii, a tak člověku zpravidla žádnou kost nepoškodil. Nohy pak mohly být přibíjeny buď vedle sebe pomocí dvou hřebů, nebo překřížené jedním hřebem. Při ukřižování do tvaru čtverce měl odsouzený nohy rozkročené.

Dalším častým omylem je myšlenka, že by odsouzenec na kříži zemřel v důsledku hladu nebo žízně. Nešťastník také rozhodně nevykrvácel, ztratil jenom poměrně malé množství krve. Ukřižovaný člověk se udusil! Nejenom, že trpěl strašnými bolestmi, ale kvůli svalové zátěži nemohl dýchat. Poloha na kříži mu umožnila dýchat pouze do té doby, dokud byl schopný se přitáhnout rukama nahoru. Pokud se mu k nohám připevnilo nějaké závaží, bylo udušení pochopitelně rychlejší. Takovéto zmírnění trestu je doloženo pouze v některých případech u Židů, nebo mnohem později z koncentračních táborů. Právě odsouzení vězni z koncentračních táborů, kteří takovou popravu na vlastní oči viděli, později popsali, že odsouzení umírají vlastně na udušení.

Ukřižovaný člověk byl zpravidla na kříži necháván na pospas dravým ptákům. Později bylo pozůstalým dovoleno, aby ukřižovaného pohřbili. Bodnutím kopím do boku se potvrdila smrt.

Kříž byl typickým popravčím nástrojem určeným pro křesťany a později, po nástupu křesťanských císařů, se stal symbolem utrpení Ježíše Krista a vykoupení, jako je tomu ostatně dodnes.