Proč se teroristé vyhazují do povětří? Jaká je Cena ráje? Nejsou to jen zástupy panen

Nesmrtelný car Alexander II. přežil osm atentátů, ten devátý se mu stal osudným

Železný kočár cara Alexandra II. projížděl podél rohu po zasněžené ulici Petrohradu. První útočník bombu hodil pod kopyta koně. Bomba vážila pouhých 5 liber a měla dosah výbuchu jeden metr. Přesto rozbila kočár, zabila mladého chlapce v davu a jednoho z kozáckých mužů carovy eskorty, přičemž síla výbuchu vrhla útočníka dozadu na plotu.

Car se ovšem vynořil ze svého zasaženého kočáru jakoby bez úhony. I přes to, že ho jeho doprovod vyzval, aby okamžitě opustil oblast, car na to nedbal. Car Alexander II., císař Ruska, polský král a finský velkovévoda, muž, který nyní přežil osm pokusů o atentát, si místo toho vybral, že zůstal na otevřené scéně. Byla to smrtelná chyba.

Yet though no terror attack has so far surpassed the deadliness of 9/11, the frequency of suicide bombings has exponentially increased since. Anthony Loyd on the suicide bomb as meme:https://t.co/DRu4uDd32w

Druhý útočník, revolucionář polského původu Ignacy Hryniewiecki, nebyl daleko. Využil situace a mely kolem a hodil bombu, jak nejblíže mohl směrem tam, kde stál car. Uvědomoval si, omezený rozsah zařízení, i fakt, že ho exploze pravděpodobně také zabije. Stal se tak prvním sebevražedným útočníkem, od něhož začíná Iain Overton svou knihu.

„Alexander II. musí zemřít," napsal atentátník o 24 hodin dříve. „On zemře a spolu s ním zemřeme i my, jeho nepřátelé, jeho kati,... neuvidím vítězství, nebudu žít jediného dne, ani jednu hodinu v zářivém období našeho triumfu."

„Když se zvedl kouř, car mohl být spatřen, jak leží na zemi, jeho rozbité nohy krvácely, jeho žaludek se roztrhl a tvář se rozpadla. Byl mrtvý během několika minut poté, se mu dostalo posledního pomazání. Jeho vrah, také strašně zraněný, zemřel i téhož den. Bylo to 1. března 1881. Věk sebevražedných útočníků - jehož následovníci zabili na Velikonoční neděli více než 250 lidí na Srí Lance – začal," píše Anthony Loyd.

Investigativní novinář Iain Overton ve své vynikající studii tohoto fenoménu pod názvem: The Price of Paradise: How the Suicide Bomber Shaped the Modern Age (Cena ráje: jak sebevražední útočníci utvářeli moderní věk) zkoumá vývoj sebevražedných bombových útoků ode dne, kdy Hryniewiecki, pětadvacetiletý člen revoluční politické organizace Narodnaja volja vyhodil do povětří sám sebe a ukončil tak život spolu s životem nejmocnějšího muže Ruska.

Kdo je sebevražedný útočník? Člověk, který zná strach západních společností... a mnohem více

Tisíce bombových útoků sebevražedných atentátníků o 138 let později se staly ústředním bodem naší současné éry teroru. Overton, píše Loyd, takového člověka popisuje „jako postavu, která nejenže vnímá a zná strach západních společností, ale také ovlivňuje způsob, jakým bojujeme ve válkách, chráníme naše národy, vytváříme bezpečnostní legislativu a dokonce definujeme sami sebe".

Všechno ale mohlo být možná jinak. „Před sebevražednými útoky v listopadu 2015 v Paříži byla reakce britské veřejnosti na žadatele o azyl, kteří přijeli do Evropy, převážně pozitivní. Několik týdnů po vraždění v Bataclanu však 44 procent dotazovaných Britů uvedlo, že Spojené království by mělo své hranice uprchlíkům zcela uzavřít," připomíná.

Jaké jsou ale kořeny těchto aktů? Můžeme je nalézt hluboko v jednotlivých kulturách, nejen evropských, ale i asijských. Kořeny, jež tkví ve „starších vražedných hnutích, jejichž účastníci byli připraveni zemřít v průběhu svého poslání", se ale s nástupem novodobých hnutí stal „sebevražedný útočník někým, kdo dotáhl věc do nového extrému". Předchozí vrahové, vysvětluje v knize Overton, používali takové banální nástroje, jako je třeba nůž nebo pistole. „Mohli očekávat, že zemřou, převážně ale doufali, že budou žít. Ale pro sebevražedného útočníka, díky vynálezu dynamitu Alfredem Nobelem, byla již smrt nezbytnou součástí jeho činu. Stala se doslova životně důležitou propagandou jeho skutku," míní Loyd.

Devastující následky teroru byly, jak autor zdůrazňuje v magazínu The New Statesman, byly snad nejcitlivěji pociťovány 11. září 2001, kdy 19 sebevražedných útočníků zasáhlo cíle v USA s použitím letadel jako bomb v operaci, která pronikla do celkové globální psychiky. Zničení Twin Towers (Dvojčat) bylo vůbec nejsledovanější událostí masové smrti. „Útoky, které tento den vyústily, vedly k úmrtí téměř 3 000 jednotlivců a zahájily nedokončenou osmnáctiletou válku proti teroru, která pravděpodobně formovala západní zahraniční politiku více než jakákoli jiná událost od narušení Německa v Polsku v roce 1939," píše britský novinář.

Přestože žádný teroristický útok zatím nepřesáhl bezvýchodnost 11. září, četnost sebevražedných atentátů exponenciálně vzrostla, protože teroristické skupiny si uvědomily, že mají obrovskou moc, kterou představují jejich útočníci, kteří se nebojí zemřít, a proto mohou snadno napadnout monopol státního bezpečnostního aparátu. Jak poznamenává Overton, v roce 1976 nebyly žádné sebevražedné útoky, v roce 2016 samotném došlo k 469 útokům ve 28 zemích.

Darwinovské oko Overtona a vlastní představy altruistických atentátníků

Iain Overton, všímá si Loyd, má nad touto „obrovskou, hustou a temnou tematikou" kontrolu, jež mu připomíná jakési darwinovské oko: od Petrohradu v roce 1881 přes druhou čínsko-japonskou válku, kdy v bitvě u Tai'erzhuang v roce 1938 čínští vojáci sboru spěchali proti japonským jednotkám s meči a „sebevražednými vestami plnými granáty" až po nedávnou současnost.

Takové chování se projevuje silně i v japonské kultuře u kamikadze během 2. světové války, poté ho najdeme u masakru na letišti Lod v Izraeli v roce 1972, následně v průběhu íránsko-irácké války, stejně jako v Libanonu, kde - nyní v rukou sunnitských i světských skupiny - bylo použito proti izraelským jednotkám, ale i americkým a francouzským jednotkám.

Najdeme ho také na Srí Lance, kam se vrátilo se před čtrnácti dny a nakonec se stala i základem operací Hamásu, Talibánu a al-Káidy, islámského státu a nesčetných jeho poboček. Tyto organizace zabily ve městech po celém světě: Madridu, Londýně, Manchesteru, Moskvě, Paříže a Bruselu, stejně jako v Mogadišu, Bagdádu, Mosulu, Tel Avivu a Kábulu.

Overton mapuje rovněž metastázující historii teroristické taktiky. Kniha Cena ráje popisuje srozumitelně nejistou pozici demokracií, které jsou chyceny se rozhodovat mezi přáním zachovat občanské svobody a potřebou zabezpečit své lidi proti útoku. Autor tak naviguje, píše Loyd, také mezi katastrofální sérii neúměrného nasazení bezpečnostních sil, které od onoho 9/11 mnohdy více podněcovaly, než tlumily cyklů násilí.

Novinář Loyd v The New Statesmanu oceňuje, že se Overton vyhýbá častému mediálnímu klišé, které vykresluje sebevražedné atentátníky pouze jako pochybené „ztracence" (losery) – což v zásadě vyvažuje vyprávění o mýtu obětí teroristů – a zkoumá opakovaně témata a motivaci sebevražedných útočníků, přičemž si všímá, že jejich sebevražedné zabíjení vidí mnohdy jako altruistickou událost, nezbytnou etapu na „cestě k utopii".

Toto vlastní vnímání lze nalézt jako u Hryniewietského v roce 1881 stejně jako u Salmana Abediho, dvadvacetiletého sebevražedného útočníka z Manchesteru, který na koncertu Ariany Grande v roce 2017 zavraždil 22 lidí.

I když bylo chování obou mužů vyvoláno vnějšími faktory, které katalyzovaly vnitřní démony, Abediho sebevražedný útok je pravděpodobně složitější vzhledem k jeho spojení se sunnitskými teroristickými skupinami a džihádistickým sebeobětováním, jenž má být klíčem k ráji. Hryniewietsky v podstatě zemřel a věřil, že opouští svět, jenž se stává lepším místem. Abedi vybuchl s myšlenkou, že nejenže opouští svět jako lepší místo, ale že ho pouští rovnou i do nebe.

Nestačí jen 72 panen, může jich být více: 500 manželek, 4 000 panen a 8 000 dříve vdaných žen

Další faktorem, který zmiňuje Overton, je i sexuální frustrace některých mladých konzervativních muslimských mužů. Ta sehrála silnou roli při motivaci sebevražedných útočníků, protože mnoho z nich věřilo, že je džihádistická sebevražda je bude opravňovat k sexuálnímu zbožňování 72 nebeských panen. Někteří zastánci džihádismu inzerují ještě větší odměnu.

The Maidens of Janaat (Panny z Džanny), publikované původně v Pákistánu, ale prodávané ve Velké Británii v obchodu v Leicesteru, naznačují, že ti, kteří se kvalifikují, skutečně dostanou 500 manželek, 4 000 panen a 8 000 dříve dříve vdaných žen. Jejich adorace začíná okamžikem smrti sebevražedného útočníka, odkud směrem k němu spěchá každá žena „jako by byli kojící velbloud, který našel své ztracené dítě v prázdné a neplodné zemi".

Overton prokládá text knihy vlastními poznatky z cestování „po stopách sebevražedných útočníků". Na stránkách nacházíme i zajímavé anekdoty – mezin nimi například tu, kde se dozvídáme, že muž, který zkonstruoval zařízení pro Hryniewského se jmenoval Nikolaj Kibalčič, jenž později navrhl primitivní raketový motor na tuhá paliva a čekal na provedení. Za tento objev se po něm na odvrácené straně na Měsíce připomíná kráter, který je pojmenovaný právě po něm.

„Nikde v této knize Overton se nesetkáme s tím, že by auror ignoroval vražednou povahu sebevražedného útočníka, ani bludné sobectví, které jejich akt celkově zahrnuje. Jedna z nejsilnějších kapitol s názvem Hora obětí, je totiž věnována výhradně následkům útoků, které zažili pozůstalí a ti, kteří truchlí nad oběťmi, jejichž jména a osud jsou málo známá - na rozdíl od těch, kteří je pozabíjeli," píše Loyd.

Prožitek smrti může být kvůli atentátu jiný. „Byla to neobyčejná smrt," řekla Figen Murrayová, matka, jejíž syn Martyn Hett byl zabit při útoku na arénu v Manchesteru. Daleko od pompy o„zářivém období našeho triumfu" jsou její slova zaplavena adjektivy a těžkým zármutkem, soudí britský reportér.

„Kdyby Martyn zemřel na smrtelnou nemoc, bylo by to jiné. Ale tohle... to mě nutí cítit se v jiném vesmíru. Můj syn. Můj syn byl zavražděn."