Husy na stráži? Důmyslná zabezpečení, která se užívala pro obranu hradů

Jelikož byly hrady multifunkčním objektem, musely být pro tuto skutečnost přizpůsobeny a odpovídajícím způsobem vybaveny. Fungovaly jako pomyslné figurky na šachovnici, které se rozmisťovaly na strategicky výhodná místa, aby ovládly krajinu kolem. Doba však byla stále značně divoká. Co bylo dnes, už zítra nemuselo platit. Ochrana a bezpečí měli v počátcích hradní architektury přednost před pohodlím a okázalou krásou.

Hrady byly často stavěny na dominantních kopcích a ostrožnách. Dnes se až s údivem koukáme, jaký cit měli stavitelé hradů pro krajinu a její terén, s kterým dokázali dokonale pracovat. Vhodným staveništěm byla ostrožna, vymezená ze tří stran vodními toky. Boční linie tak zajišťovaly příkré svahy. Zbylou čtvrtou část bylo možné jednoduše zabezpečit hlubokým, často do skály vytesaným příkopem. Vytěžený materiál nepřišel nazmar a byl často využit pro masivní val před příkopem, který tak vytvářel další linii obrany a ještě znásobil hloubku daného příkopu. Ve 13. a 14. století se dal takový hrad ztečí dobýt jen za cenu velké ztráty na straně dobyvatelů.

V 15. století přichází rozvoj palných zbraní a karta se obrací. Situování na konci ostrožny začalo být nepříhodné a krajně nebezpečné, jelikož v okolí často existovaly vyšší kopce a samotný ostroh většinou dál stoupal a převyšoval samotný hrad. Zde se naskytly ideální podmínky pro palebné postavení útočníků. Majitelé hradů si ale uměli poradit a v některých případech, byl-li hrad ohrožen významně z jedné strany, stavěli do čela svého hradu masivní, tlusté hradby, tzv. štítovou zeď, kterou nebylo možné po celý středověk překonat. V jiných případech mohl roli ochranné clony plnit palác, jako tomu bylo na hradě Cornštejn, či vysoká věž, jak to ukazuje hrad Karlštejn.

Nejčastějším způsobem zajištění obrany hradu byla věž. Byl-li hrad významně ohrožen z jednoho směru, byla tato obraná věž, zvaná jako bergfrit, opatřena břitem. To dodávalo věži značnou sílu, jelikož střela vystřelená proti věži dopadla pod tupým úhlem na břit a neškodně po něm sjela. Ukázku představuje například hrad Zvíkov. Věž navíc sloužila jako poslední místo útočiště. Měla vstup pouze v úrovni prvního patra, či výš. Jakmile byl hrad dobyt, shodili obránci žebřík, či padací most a uzavřeli se do bezpečí věže.

K posílení obrany hradu sloužila též parkánová hradba, která doplňovala po vnějším obvodu hlavní hradbu. Též vymezila prostor, tzv. parkán, kde se mohla pohybovat posádka hradu a hájit jednotlivé pozice.

Nejslabší bod představovala brána, která se dala vylomit. Proto existovalo několik způsobů jejího zajištění. V první řadě k bráně často vedl padací most, který se dal zdvihnout a tím se přerušil přístup. Zároveň zakryl vrata samotné brány. Kolébkové padací mosty vytvořily v prostorách brány tzv. vlčí jámu, tedy propadliště. Samotná vrata mohla být zajištěna ještě padací mříží, tzv. hřebenem. Brána se dala zvnějšku bránit z ochozů, v průchodu brány pak mohly být tzv. smrtící díry, kterými se na útočníky házely kameny, či lil horký olej.

Při dobývání hradu často pomáhal moment překvapení, kdy se útočníci snažili zaútočit nečekaně, popřípadě využít lest. I samotní obránci mohli nepříjemně překvapit dobyvatele, například tajnými výpadními chodbami, kdy bylo možné útočníky napadnout z týlu. Nejlepší však bylo být na útok připravený a včas o něm vědět. V okolí hradu tak nebyl porost, aby měli obránci dobrý přehled. Na hradby se někdy dávaly husy, které byly připravené rozkejhat se, jakmile se jim někdo objeví v zorném poli a varovat tak obránce hradu.