Přeživší z Hirošimi: jak vzpomínají na pád atomové bomby?

Hibakuša v japonštině doslova znamená „ lidé zasažení bombou.“ Zákon o podpoře přeživších atomových bomb ( Atomic Bomb Survivors Relief Law) stanovuje několik kategorií hibakuša: lidé přímo vystavení bombě a jejím bezprostředním následkům; osoby v okruhu 2 kilometrů, kteří do dvou týdnů od výbuchu vstoupily do sféry zničení; lidé vystavění radioaktivnímu spádu obecně a ti, kteří byli vystavěni destrukci, když byli ještě v břiše jejich matek patřících do jedné z výše definovaných kategorií. Přeživší mají nárok na zdravotní podporu.

„Viděli jsme záblesky světla“, „bylo to jako druhé slunce“. Tak nejčastěji popisují přeživší pád atomové bomby. Někteří si ale vzpomínají na jiné věci. Emiko Okadaová, která prožila pád bomby, když jí bylo 8 let a která byla v roce 2015 první hibakuša pozvaná na udělování Nobelovy ceny za mír, si vzpomíná především na hlasy.

„ Byly tam slabé hlasy. Kdyby se to dalo nějak sdělit..,“ poukázala přeživší na neschopnost předat svou zkušenost s atomovou bombou. Byly to děti zoufale volající své rodiče, lidé žádající o pomoc a vodu. „ Je mi tak teplo. Je mi tak teplo,“ slyšela mladá dívka, jak říkají popálení lidé.

Sakue Šimoriová, přeživší z Nagasaki, si pamatuje, jak hrozivě popálení lidé se těžce dostávali k řece Urakami, aby se napili a ulevili příšernému pocitu horka. V důsledku svého zeslabení v ní však jen umírali. Celá řeka byla pokrytá mrtvými těly, vzpomíná si Šimoriová.

Dopad bomby a uvolněná tlaková vlna a žár zabila 80 000 lidí. Další tisíce lidí podlehli nemoci z ozáření. Do konce roku 1945 zemřelo v důsledku výbuchu atomové bomby 140 000 lidí, v letech 1946 až 1951 přibylo dalších 60 000 obětí. Podle japonských oficiálních údajů přesahuje celkový počet mrtvých z Hirošimy 260 000 obětí.

Oslabené zdraví mělo značné důsledky nejen, co se týče jejich brzké smrti. V té době nikdo nevěděl, co je nemoc z ozáření a řada Japonců si myslela, že přeživší jsou postižení přenositelnou infekcí. Odmítala proto s nimi být jakýmkoliv způsobem v kontaktu.

Hibakuša se tak nemohli ženit a vdávat a bylo odmítáni, když se ucházeli o práci. Zvláště pro ženské přeživší to bylo těžké, protože ty se nejen bály, že se nikdy nevdají, ale že i v důsledku svého oslabeného zdravotního stavu nebudou mít nikdy děti. Většina manželství těchto osob z této doby zřejmě byla dohodnutá.

Diskriminace a pocit ponížení přispělo k tomu, že se o události v Japonsku jen málo hovořilo. Okamoto Tadaši si vzpomíná, že jeho rodiče o tom dni nikdy nemluvili. Stejně tak se o tom nemluvilo když chodil do základní školy ani když byl na univerzitě.

Okamoto poukazuje na to, že zatímco on má nárok na zdravotní péči (když bomba dopadla, byl mu jeden rok), druhé a třetí generaci přeživších se už nedostává. „ Někteří lidé nechtěli tento dokument. Oni nechtěli být viděni jako hibakuša, ale jako jedinci,“ uvedl Okamuto na pravidelných setkání v jedné kavárně v Hirošimě, kde předává své zkušenosti přeživšího atomové bomby.

Hibakuša se dnes i ve velmi požehnaném věku velmi angažují v protinukleárním aktivismu. Mnohé z nich děsí současné napětí mezi národy, především pak nukleárními mocnostmi jako je USA, Rusko, Indie či Pákistán.

Taktéž, podobně jako přeživší holokaustu, je trápí slábnoucí podvědomí veřejnosti, zvláště pak té japonské, o událostech v Hirošimě a Nagasaki. Obávají se, že jak jich postupně ubývá, zmizí i vzpomínky na tyto události, případně budou překrouceny. Proto se snaží vystupovat ve školách a jinde, aby tomu zabránili.