Bývalý zámek v Pičíně ukrývá příběh české Čachtické paní

Kdysi výstavná tvrz, později zámek, Pičín ve stejnojmenné obci nedaleko Příbrami vyhlíží posmutněle a neslavně. Uprostřed hospodářského dvora nad rybníkem s příznačným názvem Příkop se vypíná mohutná barokní sýpka, u které až bližší pohled prozradí, že zde kdysi stávalo vrchnostenské sídlo.

První zmínka o obci, konkrétně o zdejším kostele a faráři, pochází již z roku 1289. Název Pičín, ač dnes zní trochu vulgárně, pochází nejspíše z latinského slova piscina, tedy rybník, jelikož je v okolí množství rybníků, nebo ze staroslověnského pěčina, označující hezké místo.

Vesnice a nejbližší okolí tehdy patřilo Bavorům ze Strakonic, kteří zdejší majetky v roce 1320 darovali maltézskému řádu. Ve 2. polovině 14. století se zde usadil drobnější šlechtický rod s predikátem z Pičína.

Samotná tvrz měla vzniknout již na konci 13. století. Tehdy ji tvořila rozměrná obytná věž na půdorysu obdélníka. Ta byla během 14. a 15. století dále rozšiřována. První zmínka o ní pochází z roku 1473, ze kdy se dochoval soudní zápis, jak Častolar z Pičína ukradl dobytek Mikuláše Běščinského a zahnal jej na svou tvrz.

O několik let později, v roce 1493, se panství včetně tvrze dostalo do majetku Oldřicha Bechyňského z Lažan, v jehož rodině majetek zůstal až do roku 1627. Asi nejvýznamnější a neslavnější kapitola z dějin tvrze začíná v roce 1515, kdy se dědictví po otci ujal nejvyšší zemský písař a karlštejnský purkrabí Jan Bechyňský z Lažan. Tomu se podařilo panství významně rozšířit.

Slavný ovšem není jen díky svému umu v politice a hospodářství, ale i díky svému sňatku s Kateřinou. Kateřina, na rozdíl od svého manžela Jana, pocházela z nepříliš významného rodu pánů z Komárova. Svatba tak pro ni znamenala společenský vzestup.

Jan Bechyně musel zastávat svůj úřad na Karlštejně, a proto správu panství vedla právě jeho žena. Pro poddané nastaly tvrdé časy, protože Kateřina za prohřešky poddaným udílela neuvěřitelně tvrdé tresty. Trýznění někteří nevydrželi a zemřeli a ti, kdo vydrželi, nesli si následky po zbytek života.

Zajímavé je, že Jan o daných věcech nevěděl, či vědět nechtěl. I když Jana na danou věc upozornil děkan karlštejnské kapituly, nevěřil tomu a bral to pouze jako provokaci. Snad byla Kateřina opravdu krásná, nebo jen vypočítavá. Jan, nejspíše stále zaláskovaný a slepý, tak dal věc k soudu jako urážku sebe a své ženy, aby ji očistil. Soudní tribunál, jemuž předsedal Vojtěch z Pernštejna, začal v roce 1533 danou věc v Pičíně prošetřovat. Předvolaní svědkové z řad pičínských poddaných označovali Kateřinu vesměs jako vlídnou a hodnou paní. Nejspíše měli strach z možných dopadů a msty své paní. Pověst Kateřiny se tak zdála být očištěna až do chvíle, kdy byl soudem vyslechnut pražský občan, příbuzný jedné z obětí. Ten, jelikož bydlel v Praze a nemohl tak na něj dopadnout hněv či odplata paní Kateřiny, vypovídal zcela upřímně a otevřeně. Označil Kateřinu za vražedkyni své příbuzné. Jeho příklad nakonec povzbudil řadu poddaných a ti své výpovědi změnili v neprospěch Kateřiny. Ta nakonec přiznala 14 vražd poddaných, některé prameny však uvádějí domněnku, že obětí mohlo být až ke třiceti.

Soudní tribunál vynesl na české poměry neobvyklý rozsudek, když měla být paní Kateřina uvězněna a ponechána ve vězení zcela svému osudu. To v podstatě znamenalo rozsudek smrti hladem. Kateřina byla umístěna do věže, zvané Mihulka, na Pražském hradě. Zde nedlouho na to v březnu 1534 zemřela. Dva dny po ní překvapivě zemřel i její soudce Vojtěch z Pernštejna.

Sám Jan Bechyně z tragického případu zločinů své ženy nenesl žádné důsledky. Po čase byl jmenován nejvyšším zemským písařem a v tomto úřadě setrval až do roku 1547, kdy zemřel.

Na pičínském panství se následně dařilo a to až do 30. let 17. století. V roce 1627 získal majetek Václav Dubský z Vitiněvsi, jehož dědicům tvrz, jmenovaná už jako zámek, patřila do roku 1740. Během třicetileté války ale bylo zdejší sídlo vypleněno císařskými vojsky. Majitelé později už neměli dostatek peněz na údržbu celého objektu, a tak byly využívány jen některé místnosti. Po té, co bylo pičínské panství trvale připojeno k sousednímu hlubošskému, ztratilo zdejší zchátralé sídlo svůj původní význam a v 18. století se z něho stala sýpka.