Dnes je Mezinárodní den psů. Nejvěrnější psí přítel člověka uhynul před 90 lety

Starobylé psí plemeno

Jen několik málo zvířat se v historii proslavilo natolik, že se na ně nikdy nezapomnělo. Mezi hrstku těchto němých tváří patří pes jménem Hačikó. Štěňátko rasy Akita Inu přišlo na svět v listopadu roku 1923. Toto psí plemeno má svůj původ na největším japonském ostrově Honšú, pojmenováno bylo podle regionu, kde bylo vyšlechtěno, tedy Akita. Označení rasy Akita Inu se dá do češtiny přeložit jako „pes z Akity“. Řadí se mezi nejstarší psí rasy na světě, dle archeologických nálezů se tito psi vyskytovali již v období pravěku a starověku. Údajně dělali společnost kočovným kmenům na většině japonského území, a to jako pomocníci při lovu. Dle nalezených sošek připomínajících svou podobou Akitu Inu pocházejících někdy z 2. století před naším letopočtem se soudí, že se tito psi těšili velké oblibě i respektu mezi lidmi, možná byli až zbožšťováni a spojováni s vyššími společenskými vrstvami.

Na přelomu 19. a 20. století se bohužel plemeno Akita Inu často používalo pro psí zápasy, které v té době byly (nejen) v Japonsku velmi populární. Aby byl pes agresivní vůči ostatním, neváhali ho Japonci křížit s jinými plemeny, což vedlo k tomu, že čistá rasa Akita Inu pomalu vymírala. Teprve na konci 20. let minulého století došlo k jeho vzkříšení. To souviselo se skutečností, že se psí zápasy postavily mimo zákon. Od roku 1931 Japonci mají Akitu Inu jako svoje národní bohatství.

Nejvěrnější psí přítel člověka

Důkazem toho, že mohou být jedinci rasy Akita Inu úžasnými a oddanými společníky, je příběh psa jménem Hačikó. Toho si jako štěňátko pořídil v roce 1924 japonský vysokoškolský profesor jménem Hidesaburó Ueno, který pracoval na univerzitě v Tokiu. Pán se psem se brzy stali nerozlučnou dvojicí. Hačikó ke svému pánovi přilnul natolik, že s ním každý den chodil na vlakové nádraží Šibuja. Odtud Hidesaburó pravidelně dojížděl do zaměstnání, a protože tam s ním jeho pejsek nesměl, čekal na něj právě na zmíněném nádraží. Tento každodenní rituál trval jeden rok. Dne 21. května roku 1925 však Hačikó na svého páníčka čekal na nádraží marně, nedočkal se ho. Toho dne totiž Hidesaburó na univerzitě náhle zemřel. Psa si na nádraží vyzvedli příbuzní pana profesora, s nimiž se ale Hačikó nespřátelil a často utíkal a běhal k domu svého zemřelého páníčka, kde ho hledal. Hačikó po nějaké době blíže přilnul k zahradníkovi svého pána, ale stále pátral po svém největším příteli. A tak každý večer v obvyklou hodinu, kdy se profesor vracel z práce, utíkal na nádraží, kde ho vyhlížel. To věrný pes dělal dlouhých deset let, až do své smrti v březnu roku 1935.

Hačikó uhynul před 90 lety, osmého březnového dne roku 1935. V té době byl již psí legendou známou u široké veřejnosti, která ho obdivovala a byla dojata jeho oddaností a bezmeznou věrností. V roce 1932 o Hačikóvi vyšel článek v jednom japonském deníku, ten napsal jeden ze studentů profesora Uena. Po smrti byl pes Hačikó, nejvěrnější zvířecí přítel člověka, preparován a balzamován, jeho vycpanina se dodnes nachází v Národním vědeckém muzeu v Tokiu. Na vlakovém nádraží Šibuja, kde pes dlouhé roky čekal na páníčka, byla instalována na jeho památku bronzová socha. Ta je také umístěna před tokijskou univerzitou, kde profesor Ueno vyučoval. Hačikó se dostal i na filmové plátno, poprvé v roce 1987, dále pak v roce 2009.