Katastrofa pro české památky aneb poválečné konfiskace

První světová válka znamenala bez nadsázky konec starého světa velkých mocnářství a počátek nové éry v podobě menších, samostatných států. Tato změna se citelně dotkla střední Evropy, kde mimo jiné vzniká Československá republika. Šlechta, která představovala starý svět, přestala dle nových zákonů existovat. Například byly zrušeny šlechtické tituly. Přesto si některé šlechtické rody alespoň formálně udržely významné postavení v rámci československé politiky a kultury. To se odráželo i v období před vypuknutím 2. světové války například v podobě Deklarace české šlechty v letech 1938 a 1939, kdy představitelé řady šlechtických rodů vyjádřili svou přináležitost a podporu Československého státu a národa.

V období 2. světové války byly některé tyto rody, které se ke zmiňované Deklaraci přihlásily, těžce potrestáni, jiné vydírány, ať už ztrátou majetku či života. Někteří dobrovolně, jiní pod výhrůžkou, přestupovali na stranu Německa a hlásili se k německé národnosti. Jejich postoj tak nelze hodnotit černobíle, jelikož byl jasně ovlivněn danými poměry. Ovšem tato skutečnost se pak stala zásadní pro období pro roce 1945.

První bouře přišla v květnu roku 1945, kdy 19. května vstoupil v platnost dekret prezidenta E. Beneše č. 5/1945 Sb., kterým byl majetek osob německé a maďarské národnosti postaven pod národní správu. To se dotklo především pohraničních oblastí, odkud již v závěru války ze strachu o život či majetek uprchlo mnoho původního německého obyvatelstva. K samotným konfiskacím došlo nedlouho poté v červnu roku 1945 na základě dalšího dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., kdy byl konfiskován veškerý „zemědělský majetek Němců, Maďarů a zrádců českého a slovenského národa“. K tomuto zemědělskému majetku patřily též různé hospodářské budovy, továrny, ale také domy, vily, hrady a zámky. V majetku státu se tak náhle ocitlo téměř 500 hradů a zámků i s jejich vnitřním vybavením.

Již od počátku byla snaha ochránit opuštěné objekty, které v mnoha případech obsahovaly cenné kulturní a historické předměty. Především v pohraničních oblastech však docházelo k výraznému rabování, jelikož místní orgány nebyly schopné u odlehlejších objektů zajistit jejich ochranu. Nejrůznější předměty se tak postupně dostávaly do soukromých rukou v sousedství, popřípadě byly předprodávány různým tuzemským či zahraničním sběratelům. Chuť po odvetě místního obyvatelstva proti Němcům či Maďarům byla velmi silná.

Některé předměty se dostávají též do nejrůznějších institucí, především muzeí. Tím již od počátku docházelo k drastickému rozporcování původně ucelených souborů, ať už mobiliáře či sbírek. Ještě během roku 1945 docházelo k různým kontrolám a odhalením odcizeného majetku, který lidé různě schovávali ve svých domácnostech.

Situace dostává pevný řád až v roce 1946, kdy vzniká Národní kulturní komise, která měla za úkol správu kulturního majetku, jeho zajištění, zhodnocení a následně též prezentaci. Tato Komise tak dostala nelehký úkol spravovat ohromné množství objektů, včetně vnitřního vybavení. Ke konfiskacím z roku 1945 je nutné přidat ještě další, které vznikly už po roce 1918, kdy byl zabaven majetek rodu Habsburků, například zámky Ploskovice či Zákupy. V roce 1947 se počet navýšil vyvlastněním majetku na základě zákona o revizi první pozemkové reformy a o majetek zestátněný rodu Schwarzenbergů. Již menší část objektů přibila ještě v roce 1948 v důsledku zákona o druhé pozemkové reformě.

Komise nejprve musela sepsat a zkontrolovat veškerý majetek. Zde se ukázal výrazný rozdíl mezi stavem před válkou a po válce, kdy došlo k odcizení či zničení značné části původního vybavení daných objektů. Dále bylo nutné daný majetek zhodnotit, popsat a roztřídit. Na velkých zámeckých objektech, jako byl například zámek Sychrov, vznikají sběrny, kam byly umístěny svozy z okolních zámků a hradů. Na vytipovaných zámcích vznikaly umělé instalace, zobrazující především slohový vývoj, jinde byly instalovány přímo muzejní expozice. Jen málokteré objekty byly uchovány bez výrazného dotčení, například hrad Karlštejn či Bouzov.

Ač toto počínání není hodnoceno příliš kladně, jelikož při rozvozech a skladování došlo opět k některým ztrátám, je důležité na danou věc nahlížet v kontextu doby, kdy komunistická ideologie podobné problematice příliš nepomáhala. Mnoho věcí se tak následně dostalo opět do bytů různých funkcionářů. Přesto je nutné zdůraznit, že se Komisi podařilo alespoň část kulturního dědictví zachránit a zamezit tak úplné katastrofě. Prosadila též opravu a údržbu některých historických objektů, které by jinak zanikly postupným chátráním. I díky tomu dodnes můžeme obdivovat mnohdy bohatě vybavené zámecké interiéry.