Legendární spisovatel Bohumil Hrabal se narodil před 110 lety

Dne 28. března 1914, tedy před 110 lety, přišel v Brně na svět chlapeček, kterého svobodná maminka Marie Kiliánová pojmenovala jako Bohumil. Syn byl plodem její první lásky, ovšem otce dítěte jako vojáka naverbovali na frontu za první světové války. Marie tak na potomka zůstala sama, ale ne na dlouho. Do konce války na svého partnera čekat nevydržela, a když byly Bohumilovi asi tři roky, provdala se za Františka Hrabala, který tehdy pracoval jako účetní v pivovaru a malému chlapci se stal adoptivním otcem. Rodina spolu pak žila v Polné, na toto prostředí měl Bohumil své první chlapecké vzpomínky, které se později promítly do jeho literární tvorby. Jako malý kluk trávil Bohumil také spoustu času v areálu pivovaru, ten se mu rovněž stal inspirací pro pozdější psaní. Jeho dnes již notoricky známé Postřižiny jsou plné vzpomínek z dětství stráveného v pivovaru. Francin, stejně jako Bohumilův nevlastní tatínek, zde zažíval coby správce pivovaru mnohé starosti, a to hlavně poté, co za ním přijel jeho bratr Pepin. Také tato postava má reálný předobraz, skutečného strýčka nazývaného Pepin. Ten byl opravdu velice svérázným člověkem, který dokázal skvěle bavit společnost svými až neuvěřitelnými historkami, mnohdy vytvářenými v jeho bujné fantazii. Sám Bohumil Hrabal o něm později prohlásil: 

„Můj opravdickej otec byl strejček Pepin…věčně u nás seděl a vyprávěl a byl toho plnej. A on vám seděl u stolu a koukal do stropu a viděl to, co vypracoval, tam nahoře. Jenom to reprodukoval. Přitom se i opakoval, ale pokaždé to bylo znovu – vono. Byl posedlej svými příběhy a znovu a znovu je čet ze stropu a my jsme se znovu a znovu váleli smíchy.“

I přesto, že Bohumil Hrabal nikdy ve škole nevynikal jako výborný žák a student, dokonce na gymnáziu propadl a měl mnohdy kázeňské problémy, vystudoval na Karlově univerzitě práva. V oboru však nikdy nepracoval. Za svůj život vystřídal různé profese, živil se třeba jako dělník nebo kulisák. Výrazný vliv na jeho literární tvorbu měla práce u dráhy. Ta ho nejen velmi naplňovala, ale také inspirovala k napsání díla Ostře sledované vlaky. Na železnici nasbíral velké množství zážitků, ať už mezi dělníky, cestujícími nebo esesáky či partyzány. Do paměti se mu vrylo určitě vyhození vlaku s municí do povětří nebo jiné záškodnické akce.

Další náměty k psaní čerpal Hrabal po hospodách, zejména v podniku U Zlatého tygra na Starém Městě v Praze, kde naslouchal rozhovorům hostů. V zimě roku 1956 se oženil se svou životní láskou, s Eliškou Plevovou. S tou pak žil v pražské Libni. V polovině šedesátých let si manželé pořídili chalupu v osadě Kersko u Nymburka, kde trávili mnoho volného času. Když v roce 1987 Hrabalovi zemřela milovaná manželka, přesunul se sem spisovatel natrvalo. Život v Kersku Hrabal přiblížil veřejnosti v knize Slavnosti sněženek.

Ke konci života byl Bohumil Hrabal nemocný a hospitalizovaný v nemocnici na pražské Bulovce. Zde také v roce 1997 zemřel. Dle oficiálních zdrojů vypadl z okna při krmení holubů, jeho úmrtí bylo označeno za nešťastnou nehodu. Dle některých názorů měl však Hrabal spáchat sebevraždu.