Smutný příběh mizejícího zámku Maříž. Kdo ho má na svědomí?

Původní mařížská tvrz se poprvé připomíná již v roce 1372 jako léno Oldřich a Ješka z Olešné. Zástupci nižší šlechty drželi tvrz v lenním závazku vůči králi po většinu středověku. Až v roce 1494 získali tvrz Kadalicové z Řečice, kterým ji propustil z léna král Vladislav Jagellonský.

Příslušníci rodu z Řečice vlastnili zdejší majetky do počátku 17. století Následně se majitelé často střídali. Zmínit lze například Marii Annu Kořenskou z Terešova, Wolfa z Eitzingu na Schrattenthalu, Johana Rydera von Rydern, Petera von Kral či Jakoba rytíře von Zinnenburg. Jak je vidět, šlechta následně povětšinou pocházela z německy hovořících zemí, což platilo až do 1. poloviny 20. století.

Zásadní změna pro místní sídlo byl rok 1717, kdy tehdejší majitel Matyáš Jindřich Butz nechal zdejší tvrz přestavět na barokní zámeček. Jeho potomkům ale zámek patřil jen do konce 18. století, kdy zámek opět střídal majitele. Mezi ně nepatřili vždy zástupci aristokracie, ale také vlivní a bohatí podnikatelé či veřejnoprávní činitelé. Jmenovat lze například hejtmana olomouckého kraje Ignaze Ruppa von Ehrenströhm, který byl finského původu, či JUDr. Johanna Dwořačka, který byl mimo jiné dvorním a soudním advokátem.

Pro jeho podobu byl zásadní průběh 19. století, kdy prošel řadou úprav v duchu novogotiky, při nichž přibyla kaple, nárožní polygonální věže a okolí prošlo parkovou úpravou ve stylu anglických krajinářských parků.

Park a okolí značně utrpělo po roce 1915 v čase první světové války. Zámek tehdy vlastnil Alois Löbenstein a jeho společníci, kteří, údajně pro dodávky pro ministerstvo obrany, vykáceli okolní porost o výměře asi 130 hektarů. Tím značně zbohatli. Ve své době toto jednání vzbudilo značnou nevoli a pobouření nejen místních, ale i příslušných úřadů.

Hlavní zlom ale přišel až později. Po konci války byla v části zámku ubytována posádka, která měla střežit hranice. Nic z toho však nedokázalo zabránit událostem po Mnichovské dohodě. Tehdy došlo k odstoupení pohraničí a obec Maříž, včetně zámku, připadla pod Říšskou župu Dolní Podunají a podle vzoru Znojma byla v prosinci 1938 zřízena obec Groß-Zlabings (Velké Slavonice), do které byla Maříž i se statkem začleněna.

Maříže se dotklo mimo jiné budování dívčích RAD-táborů, s nimiž se začalo již na podzim roku 1939. Tábor Říšské pracovní služby ženské mládeže se nacházel přímo v mařížském zámeckém areálu.

Po konci druhé světové války bylo původní německé obyvatelstvo vysídleno. Na zámku se nejprve usadila Rudá armáda, která jej opustila v září roku 1945. Zámek se statkem připadl jako německý konfiskát Ministerstvu zemědělství. Na základě projeveného zájmu jej ministerstvo přidělilo MNV, který zámek využíval pro kulturní účely.

Ovšem po únoru 1948, kdy došlo ke zřízení JZD Slavonice a následně JZD Maříž, začalo pomalé, ale jisté devastování zámku. Zbourána byla například střecha v kapli, ve které si JZD zřídila garážová stání pro zemědělskou techniku a skladiště hnojiv.

Neblahý vliv mělo od roku 1951 i budování železné opony. Situování zámku u hranic tak znamenalo de facto jeho konec. Zámek značně chátral již během 50. až 70. let. Stát zůstávala jen část zámku a velké věže, která však byla záhy rozebrána místními obyvateli na stavební materiál. Zbytky zámku byly též v 80. letech propůjčeny francouzským filmařům s vědomím, že v rámci filmu budou odstřeleny.

Dnes tak ze zámku zbývají jen zubožené zbytky zdí severozápadního křídla do výšky prvního patra. Jsou ovšem neudržované, na rozdíl od zámeckého parku, který je alespoň částečně obnovován.