Operní pěvkyně, která neuměla zpívat. Florence Jenkinsová zemřela před 80 lety

Dne 19. července roku 1868 přivítala rodina Fosterova v Pensylvánii na světě dceru, které dala jméno Florence. Její otec Charles Foster byl právník a pocházel ze zámožné velkostatkářské rodiny. Florence vyrůstala jako všemi hýčkaný jedináček, měla sice ještě mladší sestřičku, ovšem ta v útlém věku podlehla záškrtu. A tak se veškerá pozornost rodičů soustředila na starší Florence.

Jasný obraz o životě Florence nelze sestavit, protože o sobě měla sama velice zkreslené míněné a dost věcí si vymýšlela či přibarvovala. Dle pozdějších slov samotné Florence (kterým ovšem nelze spolehlivě důvěřovat) se u ní někdy kolem sedmého roku věku začalo projevovat hudební nadání. Údajně výborně hrála na klavír a již veřejně vystupovala, a to dokonce před samotným americkým prezidentem v Bílém domě. Prý chtěla hudbu studovat, ale rodina ji v tom odmítla finančně podporovat. Tak to alespoň Florence tvrdila. Proto v sedmnácti letech utekla z domova a začala žít s výrazně starším lékařem Frankem Thorntonem Jankinsem, kterého si zanedlouho vzala za manžela. Vztah ale neměl dlouhého trvání. Frank byl nenapravitelným záletníkem a Florence nakazil syfilidou. To mu ona nikdy neodpustila a odešla od něj. Florence nicméně již do konce života užívala příjmení Jenkinsová, pod nímž se také (i když poněkud kuriózně) proslavila.

Po ukončení vztahu s manželem se Florence zabydlela v New Yorku. Když po otci zdědila nemalé jmění, rozhodla se investovat do své umělecké kariéry. To už jí bylo přes čtyřicet a nabyla přesvědčení, že má talent na operní zpěv. Nutno podotknout, že tento názor nikdo povolaný v jejím okolí nesdílel, snad kromě mladšího milence. Jenkinsová se díky svým prakticky neomezeným finančním možnostem dostala do vyšších společenských kruhů, pro které organizovala tzv. živé obrazy, tehdejší oblíbenou zábavu. V rámci těchto vystoupení se Jenkinsová vždy ujala hlavních rolí a oblékala si mnohdy až šílené kostýmy, které si sama navrhovala.

Po nějaké době přestaly Florence Jenkinsovou živé obrazy bavit, a zdokonalovala tak svůj operní zpěv. Založila a financovala jakýsi operní spolek nazvaný Verdiho klub, v němž se stala pochopitelně hlavní hvězdou. Sama o sobě hovořila jako o výborné sopranistce, ovšem to tvrdila jen ona – kritika měla přesně opačný názor. Florence Jenkinsová byla dokonce označena za vůbec nejhorší operní pěvkyni všech dob. Dochované nahrávky vystoupení to dosvědčují. Florence nedokázala udržet rytmus ani správné tóny, problém jí dělala také intonace nebo frázování. Tyto handicapy si zřejmě vůbec neuvědomovala, protože si pro veřejná představení často volila velice náročné operní árie. V nich ovšem její příšerný přednes ještě více vynikl. Na vystoupení Florence Jenkinsové koukali s šokujícím údivem i se smíchem hvězdy tehdejšího operního světa i běžní diváci. Dobová hodnocení jejího výkonu obsahovala nejčastěji slova jako „hrůza“ nebo „utrpení“. Někdy býval přirovnáván ke komediálnímu divadelnímu představení. Hlasitý smích z publika Jenkinsovou nijak neurážel, zřejmě si ho ani moc nevšímala a kritiku si nepřipouštěla. Je také možné, že měla horší sluch jako následek prodělané syfilidy, a tak dobře neslyšela sebe ani reakce diváků. Ty si navíc často na vystoupení osobně zvala, a tak je ani nemohla slyšet nejširší veřejnost. Prý si Jenkinsová i velice hlídala, aby se lístky na koncert nedostaly k žádným váženým hudebním kritikům a pochvalné články do novin o sobě psala sama.

První opravdu veřejné vystoupení měla Florence Jenkinsová až ve věku 76 let, na konci svého života. To už již úplně ztrácela soudnost a uspořádala představení pro takřka tři tisíce lidí v Carnegie Hall. Dle dobových svědectví se jednalo snad o nejsměšnější počin Jenkinsové. Diváci se doslova váleli smíchy a jedna z přítomných prý měla takový záchvat smíchu, že ji museli vynést ven. Kritika v denním tisku se objevila hned následující ráno. Některé zprávy byly drsně upřímné, jiné sarkastické. Florence Jenkinsová takové reakce nečekala a zhroutila se. O pár dní později měla infarkt, na jehož následky dne 26. listopadu 1944 zemřela.