Velký střet muslimů s křesťany: Obléhání Evropy skončilo pohromou

Po dobytí Konstantinopole v roce 1453 řešila Evropa dva základní problémy. Jedním z nich bylo uzavření takzvané hedvábné stezky a druhým střet s islámskou civilizací. Poté, co se Osmanským Turkům podařilo získat rozšířit svůj vliv v téměř celé jihovýchodní Evropu a dostat se až k Vídni, začal osmanský sultán Sulejman I. Nádherný upírat svojí pozornost na Maltu. Ta by se totiž v případě úspěšného dobytí mohla stát strategickým bodem, odkud by mohl podnikat nájezdy na západní část Evropy.

Malta se v roce 1530 stala útočištěm z Rhodu vyhnaného Řádu johanitů. V historických spisech se o nich často mluví jako o Matlézských rytířích. Ti vznikli na začátku 12. století v Jeruzalémě. Původně se jednalo o bratrský špitální řád. Teprve až s 1. křížovou výpravou došlo k jejich přeměně na rytíře a zasvěcení Sv. Janovi Křtiteli, odkud také pochází jejich název Johannité. Po expanzi Osmanských Turků na území dnešní Palestiny a Sýrie byli donuceni přesídlit nejprve na Kypr, a později na Maltu, kterou jim za roční poplatek jednoho cvičeného maltského sokola poskytl císař Svaté říše a španělský král Karel I.

Maltézští rytíři byli trnem v oku Osmanské říši i proto, že měli pod palcem hranici mezi východním a západním Středozemím, odkud mohli také odrážet útoky tureckých korzárů. Během své činnosti se nijak nezabývali tím, zda napadená loď patří sultánovým pirátům, anebo obchodníkům. Poté, co maltská válečná loď napadla tureckou loď, na níž se zrovna nacházeli sultánovi milenci, která pak následně poslala na galeje, přetekl pohár jeho trpělivosti.

Sulejman I. došel k závěru, že se s johanity takříkajíc příliš mazlil, když je nechal bez problémů odplout z Rhodu. Aby je "vytrestal" za jejich nevděčnost vyslal k maltským břehům svojí armádu pod vedením Mustafy Paši, který už měl zkušenosti z rhodoského boje s Maltézskými rytíři. 19. května 1565 se po předchozích nezdarech způsobených špatným počasím skutečně podařilo tureckému námořnictvu vylodit u maltských břehů. Skutečný počet válečníků odpovídal cca 35 tisícům, což byla značná přesila oproti 8,5 tisícové obraně Malty, z nichž značnou část tvořili španělští žoldáci.

Tureckým nájezdníkům se během invaze podařilo proniknout až do nitra ostrova, přičemž svedli několik bitev s johanitskými rytíři. K prvnímu neúspěchu došlo během obléhání Birgy, v jehož důsledku došlo k rozepři mezi Mustafou pašou a jeho zetěm admirálem Piyalem. Mustafa chtěl získat pod svojí kontrolu celý ostrov, kdežto Piyala usiloval především o vnější pevnost St. Elmo, odkud by se pak mohl snadno dostat do maltského válečného přístavu a do zátoky Marsamuscetta.

Nakonec se Mustafa rozhodl Piyalovi ustoupit a nařídil navzdory vnitřním rozporům v řadách turecké armády útok na St. Elmo. Ten dopadl úspěšně. 23. června 1565 pevnost St. Elmo skutečně padla. Po dalších ztrátách se johanité 23. srpna 1565 shodli, že další obrana vnějšího opevnění je nemožná, a že je tedy nutné se stáhnout do vnitrozemí a zbytek ostrova postoupit tureckým nájezdníkům. S tím ostře nesouhlasil johanitský velmistr Jean Parisot de la Valette, který nechtěl nechat vlastní obyvatele takříkajíc na holičkách.

Na druhou se s prvními problémy začal potýkat i Mustafa Paša. Turecké jednotky se totiž nakazily úplavicí. Dále jim začala také docházet munice, kterou spotřebovali při útocích na vnější opevnění ostrova. Navíc jejich hlavní zásobovací loď napadli křesťanští korzáři. Admirál Piyale proto Mustafovi oznámil, že nedosáhne-li okamžitého vítězství, veškeré své loďstvo otočí zpět k Istanbulu.

Mustafa moc dobře věděl, že je takříkajíc bez šance. Při pokusu o dobytí maltského vnitrozemí nasadil 20 tisíc vojáků, kteří už byli z probíhajících bojů natolik unavení, že je porazilo i pouhých 800 obránců vnitrozemské Mdiny, kterou chtěl Mustafa dobýt, aby v ní mohli přezimovat jeho vojáci. Obléhání Malty tak skončilo pro Turky fiaskem a obrovskými ztrátami, že se o něj už znovu nepokusily.