Taras Ševčenko je brán za symbol ukrajinské kultury i nezávislosti. Narodil se před 210 lety

Taras Ševčenko přišel na svět v jedné vsi na střední Ukrajině do velmi chudé nevolnické rodiny. Ta žila velice bídně, a proto musel Taras již od útlého dětství tvrdě pracovat. Jako malý chlapec ztratil oba rodiče. Matka mu zemřela, když mu bylo devět let, o dva roky později i otec. Krátce před svou smrtí otec v dobré víře poslal svého syna studovat na církevní školu, kde ovšem Taras velice trpěl pod despotickou výchovou. Proto ze školy za nějaký čas utekl a rozhodl se, že se bude živit malováním. Skutečně byl obdařen výtvarným nadáním a později vytvořil krásná a ceněná díla. Jako umělec ale pracovat zprvu nemohl, a tak se živil, jak se dalo. Pásl třeba dobytek nebo pracoval na poli. V roce 1828 měl štěstí, když nastoupil do služby u jednoho zámožného a vlivného majitele panství. Ten totiž zaznamenal, že je jeho sluha výtvarně nadaný a rozhodl se mu pomoci a umožnil mu rozvíjet talent. Zajistil mu odborné vzdělání výtvarného zaměření.

Pro Ševčenka bylo dále zásadní seznámení s malířem Vasilijem Širjajevem, u něhož absolvoval v Petrohradě studium a který ho také dostal do společnosti významných malířů a básníků. Netrvalo dlouho a Ševčenko si začal malováním konečně vydělávat, na zakázku zhotovoval portréty panských rodin nebo vyzdobil interiéry místního divadla. Postupem času se spřátelil s dalšími význačnými umělci dané doby i vlivnými osobami, díky nimž mohl změnit své společenské postavení z nevolníka ve svobodného člověka, a tak se mohl i zapsat na studium na petrohradské umělecké akademii.

V Petrohradě Ševčenko studoval, maloval a věnoval se také literární tvorbě. V roce 1840 vydal svou první básnickou sbírku věnovanou ukrajinské kultuře, která byla s nadšením přijímána především vlastenci na Ukrajině. Roku 1842 mu vyšla další sbírka básní, tentokrát pojednávající o ukrajinském kozáckém povstání proti polské nadvládě. Také s tímto tématem sklidil na Ukrajině velký úspěch. Ovšem mnohem menší pochopení nalezl u tehdejšího carského režimu, ten na jeho básně uvalil tvrdou cenzuru. Trnem v oku se stal režimu ještě více v roce 1846, kdy Ševčenko vstoupil do tajného bratrstva prosazujícího nezávislost Slovanů. O rok později byl za své veřejné projevy o utlačování Ukrajinců uvězněn a deportován do vyhnanství, kde musel zůstat dlouhých deset let.

Svobodně Ševčenko skutečně již nikdy nežil, neustále ho sledovala policie. To ho ale neodradilo od toho, aby po návratu z vyhnanství opět nerozhlašoval a ve svých básních nepsal o nesvobodě Ukrajinců. Nebylo tak divu, že následovalo další umělcovo zatčení a věznění. Na svobodě za celý svůj život strávil pouhých pár let. Dlouhodobý pobyt za mřížemi a ve vyhnanství v těžkých podmínkách se mu negativně podepsal na zdravotním stavu. Měl slabé srdce, trápilo ho revma, v posledních letech života ho ničila i jaterní cirhóza. Dožil se tak pouhých 47 let.

Osobnost Tarase Ševčenka bývá i dnes často připomínána, a to pro svůj boj za svobodu Ukrajinců. Coby bojovník za svobodu, ale i za rovnoprávnost žen s muži nebo jako významný umělec má Ševčenko v mnohých evropských městech svůj pomník. Ten stojí také v Praze. Ukrajinský básník sice nikdy do Čech nezavítal, s některými svými českými současníky si však dopisoval a jednu ze svých básnických sbírek věnoval tématu z českých dějin, a to upálení Jana Husa.