Typický štědrovečerní pokrm v minulosti? Šlo o velice prosté a obyčejné jídlo

Možná nás dnes překvapí fakt, že dříve se na slavnostním štědrovečerním stole objevovala prostá kaše. Ta se vařila z nejrůznějších ingrediencí, základ představovaly obiloviny a luštěniny. Nejčastěji se připravovala na sladký způsob s medem. Kaše plnila úlohu obřadního pokrmu, ve kterém se ukrývala zvláštní symbolika. Protože pokrm při vaření kypěl a nabýval na objemu, stal se symbolem plodnosti a blahobytu. Proto se kaše připravovala nejenom o Štědrém dnu, ale také u příležitosti jiných významných svátků, slavností nebo událostí. Známé jsou třeba kaše svatební, toto jídlo se však objevovalo i ve starých rituálech jako obětina pro zemřelé, přírodní živly, bohy nebo nadpřirozené bytosti a síly.

Ještě ve 20. století se ve střední Evropě o Štědrém večeru jedla kaše. Servírovala se kaše jahelná, pšeničná, později i kaše rýžová, často ochucená mákem a medem, případně ovocem. Z území Slovenska je známá Ježíškova kašička, tedy krupičná kaše, která se tradičně podávala o Štědrém večeru. Na našem území byl praktikován zvyk konzumování jáhlové kaše na Štědrý den, a to z toho důvodu, aby se v domácnosti držely i v následujícím roce peníze. V oblasti Rychnovska, Jičínska, Pojizeří nebo Litomyšlska se připravoval zvláštní nákyp nazývaný jahelník, což byla vlastně zapečená jáhlová kaše, do které se přidaly švestky, houby a bílé zelí.

V západní části Rakouska se o Vánocích vařila pšeničná kaše politá máslem a medem, která byla známá pod názvem bachlkoch. Věřilo se, že tuto kaši musí ochutnat každý člen rodiny, protože mu měla poskytnout sílu a moudrost. To se tvrdilo především dětem, aby vše snědly. Konzumování kaše mělo svá pravidla – jíst se musela z pánve, ve které se vařila. Pokud kaše zbyla, hospodář nebo hospodyně ji daly ke stromům v sadu, aby příští rok poskytly bohatou úrodu.

V 19. století se začala na štědrovečerních stolech v celé Evropě objevovat kaše krupičná a rýžová. Tu rýžovou si oblíbili zejména obyvatelé Skandinávie, kde se někde o Vánocích jí dodnes. Dnes sice slouží jako dezert, v minulosti představovala první chod a ukrývala jednu celou mandli. Kdo ji dostal ve své porci, měla ho příští rok čekat svatba. Tomu se věřilo ve Švédsku. V Dánsku měl zase ten, kdo na mandli v kaši narazil, dostat pod stromeček o jeden dárek navíc. Jednalo se většinou o nějakou sladkost. Často takovou kaši jedla celá rodina z jedné velké mísy.

Ve Skotsku se kdysi o Štědrém večeru scházeli sousedé nad mísou ovesné kaše, která se dochucovala medem a whisky. Pomocí této kaše se také věštilo, a to když se do ní schovaly určité předměty, které se pak stolovníkům naservírovaly. Kdo ve své porci objevil prsten, toho měla příští rok čekat svatba. Mince symbolizovala bohatství, knoflík osud staré panny. Každému muselo trochu kaše z porce zbýt – to aby měl štěstí.

Z vánoční kaše se vyvinul dnes známý a tradiční anglický vánoční pudink. Příprava tohoto vánočního dezertu se zpravidla řídí rodinným receptem, který se dědí z generace na generaci. Pudink má tradičně připravovat celá rodina. Pokrm musí být řádně odleželý, a tak se chystá již na počátku adventu. Do pudinku se dává stříbrná mince. Kdo ji objeví ve své porci, bude mít po celý rok štěstí.