ROZHOVOR: Atentát na Heydricha: Kubiš s Gabčíkem šli do obrovského rizika, byli výjimečně talentovaní, říká historik

Vymezuje se proti označování mužů z Anthropoid za „atentátníky“. Čerstvě zvolený člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) doktor Vojtěch Šustek tvrdí, že parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík provedli 27. května 1942 vojenský útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Výraz atentát je oprávněně používán, když se mluví o politicky motivované vraždě. Parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík byli vojáci Československé zahraniční armády, kteří dobrovolně přijali rozkaz svých nadřízených zneškodnit nacistického zločince Reinharda Heydricha, provedli úspěšný vojenský útok. Navíc Heydrich i strážce Klein považovali sebe za vojáky. Uvědomuji si ovšem, že v našem historickém povědomí je pro akci proti Heydrichovi zažitý výraz atentát“.

Odborník specializující se na protinacistický odboj objasňuje útok, kterým oba hrdinové zlikvidovali nacistického zločince. Považuje za jisté, že se Gabčíkovi vzpříčil náboj v samopalu když chtěl na Heydricha střílet, ale vyvrací názor, že Kubiš hodil do mercedesu výbušninu jako nouzové řešení. „ Kdyby bombu neměl připravenou k vržení, a měl by výbušninu použít jen pro případ, že střelba nebude úspěšná, nemohl by stihnout ji vytáhnout z aktovky, odjistit, odmotat vrhovou pojistku a hodit ji na Heydrichovo auto,“ má jasno archivář pracující v Archivu hlavního města Prahy, který zdůrazňuje, že okupované Československo se díky této akci stalo rovnocenným spojencem bojujících velmocí proti Německu. „Čechoslováci získali světové veřejné mínění na svoji stranu. A Němci o to více běsnili,“ dodává expert na takzvanou heydrichádu.

Autor tří doposud vydaných knižních svazků s názvem Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava v rozhovoru pro EuroZprávy.cz oceňuje statečnost českých rodin a lidí, kteří parašutistům pomohli, ačkoli věděli, že v případě dopadení je čeká smrt. „Jednalo se o vlastence, kteří měli hluboký a nesentimentální cit ke svému národu i své zemi,“ vysvětluje. Mrzí jej, že zejména tuzemští filmaři doposud ignorují jejich hrdinství. „Mlčení českých filmařů si vysvětluji tím, že režisérům se nechtělo seznámit se s historickou skutečností.“ Vojtěch Šustek odsuzuje zrádce Karla Čurdu, který prozradil úkryt vojáků, ale zastává se jeho rodiny. „Nelíbí se mi, když se o rodině Čurdově, zvláště o matce a sestře píše a mluví, jako kdyby ony parašutistu Čurdu nutily ke zradě. Je to velmi nespravedlivé,“ konstatuje Vojtěch Šustek.

Čechoslováci získali akcí věhlas a Němci běsnili

Pane doktore Šustku, dnes si připomínáme 79 let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Vy se ale proti užívání slova atentát vymezujete a tvrdíte, že šlo o normální vojenský útok. Můžete svůj pohled vysvětlit?

Výraz atentát je oprávněně používán, když se mluví o politicky motivované vraždě. Parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík byli vojáci Československé zahraniční armády, kteří dobrovolně přijali rozkaz svých nadřízených zneškodnit nacistického zločince Reinharda Heydricha, vraha tisíců našich účastníků odboje a desetitisíců občanů Československa židovského původu. Provedli úspěšný vojenský útok na ozbrojeného obergruppenführera SS Heydricha i jeho ozbrojeného řidiče a současně též tělesného strážce oberscharführera SS Johannese Kleina. Jak Heydrich, tak i Klein považovali sebe za vojáky, bojující ve válce za „novou Evropu.“ Jsem si ale vědom, že pro zmiňovanou akci našich vojáků Kubiše a Gabčíka se vžilo označení „atentát na Heydricha“. Vadí mně ovšem, když se o mužích z Anthropoidu hovoří v médiích jako o „atentátnících.“ Tak by se mělo mluvit o pachatelích hromadných vražd nevinných, neozbrojených lidí, jak jsme toho byli svědky v posledních letech například ve Francii, anebo v Rusku a Německu.

Existuje ještě něco, na čem historici ohledně operace Anthropoid bádají?

Určitě se o akci proti Heydrichovi neví ani dnes úplně všechno. Vydávám pětisvazkovou edici německojazyčných dokumentů o zneškodnění Heydricha a následném teroru. Rozhodně jsem nenašel zdaleka všechny existující dokumenty, byť jsem jich shromáždil více jak pět set. Další dokumenty mohou být například v amerických, britských, německých a ruských archivech. Na druhé straně si myslím, že tento příběh našeho odboje je ve srovnání s jinými prozkoumán poměrně dobře.

Koho vůbec poprvé napadla myšlenka zlikvidovat Heydricha?

Je doloženo, že rozkaz dostali parašutisté od velitele II. oddělení exilového ministerstva obrany, tedy od šéfa československé vojenské rozvědky plukovníka generálního štábu Františka Moravce. Ten určitě nemohl vydat takový rozkaz bez souhlasu vrchního velitele armády prezidenta Edvarda Beneše. Souhlasit museli i Britové, protože na ně byla naše zahraniční armáda odkázaná ohledně výcviku, výzbroje, výstroje a letecké přepravy parašutistů do akce v okupované vlasti.

Váš kolega doktor Eduard Stehlík nedávno na adresu události prohlásil: „Řekl bych dokonce, že jde o hvězdnou chvíli evropského protinacistického odboje.“ Souzníte s ním? Je totiž neoddiskutovatelným faktem, že mocnosti po atentátu anulovaly Mnichovskou dohodu, která nám odkrojila třetinu země?

Zcela s názorem pana doktora Eduarda Stehlíka souhlasím. Zneškodnit pohlavára Heydricha, jednoho z „mužů kolem Hitlera“, (dobový propagandistický terminus technicus – pozn. red.) bylo úspěchem, jehož nedocílilo žádné z odbojových hnutí kterékoli Němci okupované země Evropy. Heydrich byl šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti v Berlíně, a jak je všeobecně známo, i hlavním protagonistou vyvraždění milionů lidí židovského původu ze zemí, kam všude dosáhla německá moc. Mocensky podléhal Heydrich pouze Heinrichu Himmlerovi (říšský vůdce SS a šéf gestapa – pozn. red.) a Adolfu Hitlerovi. Německý vůdce Hitler a šéf propagandy Joseph Goebbles po Heydrichově pohřbu mezi sebou mluvili o tom, že „když to tak půjde dál, tak vítězství německého nacionálního socialismu se nikdo ze starých bojovníků nedožije.“ Himmler na schůzi šéfů jednotlivých oddělení Hlavního úřadu říšské bezpečnosti prohlásil: „Heydricha nelze vůbec jakkoliv nahradit.“ Po úspěchu parašutistů a jejich domácích odbojových spolupracovníků a jejich hrdinské a mučednické smrti, dále po Lidicích, Ležácích a prolití krve dalšího vysokého počtu československých vlastenců, již nemohli Britové dále trvat na platnosti Mnichovské dohody. Jejich veřejné mínění bylo proti této křivdě. Okupované Československo se díky této akci stalo rovnocenným spojencem bojujících velmocí proti Německu.

Je dobré si připomenout, jakou převahu před útokem na Heydricha měli nacisté v průběhu druhé světové války. Nacistický wehrmacht obklíčil sovětský Leningrad, obsazoval Krym, Kavkaz a táhl na Stalingrad. Blízcí Hitlerovi spojenci Japonci kráčeli po útoku na americkou námořní a leteckou základnu Pearl Harbor v Pacifiku od vítězství k vítězství. A pak přišli Gabčík s Kubišem a vše zvrátili, když historii zjednodušíme…

Ano, muži z Anthropoidu a desítky vlastenců, kteří jim k realizaci zneškodnění Heydricha napomohli, šli do obrovského rizika a sebeobětování v době, kdy se zdálo, že Němci jsou neporazitelní. Tato statečnost měla ohromný ohlas v okupovaném Československu, ale zejména ve světě. Čechoslováci získali světové veřejné mínění na svoji stranu. A Němci o to více běsnili.

Jak byste charakterizoval třicetiletého rotmistra Josefa Gabčíka a o rok mladšího Jana Kubiše? Měli skutečně tak vysoký morální kredit, jak se o nich říká, anebo byli spíše dobrodruhy?

Zcela nepochybně byli oba vysoce etičtí lidé a upřímní vlastenci. Vše dokládají také vzpomínky lidí, kteří je znali před válkou a zejména ze služby v zahraniční armádě. Nebyli nijak nápadní, nepotřebovali mít ve společnosti kamarádů hlavní slovo. Radiotelegrafista paraskupiny Clay Čestmír Šikola mi o nich řekl: „Jan Kubiš a Josef Gabčík byli o dost starší než já. Rádi sportovali, zvláště je zajímala lehká atletika a zúčastňovali se atletických závodů, které v Anglii občas naši vojáci uspořádali. Působili na mne klidným dojmem, který z nich vyzařoval. Vystupovali a jednali velice kamarádsky vůči nám, ostatním vojákům.“ Oba parašutisté byli věřící římskokatolické církve. Jak vzpomínal odbojář Karel Denemarek z Dolních Vilémovic, Jan Kubiš byl před válkou pravidelným návštěvníkem bohoslužeb a členem katolické tělovýchovné jednoty Orel. Vydávání parašutistů za dobrodruhy bylo oblíbeným „evergreenem“ nacistické a kolaborantské propagandy. Tomu není potřeba se divit. Málo si uvědomujeme, že oba parašutisté museli být zcela výjimečně talentovanými lidmi. Přišli do okupované vlasti po tříleté nepřítomnosti, dokázali projít hustou sítí německého bezpečnostního aparátu, navázat spojení s odbojem, po půl roce se dostat k Heydrichovi na vzdálenost 1, 5 metru a zabít ho. Jejich záměru by se nepodařilo dosáhnout bez domácího odboje. Ovšem Kubiš a Gabčík tyto vlastence dokázali vyhledat, získat si jejich důvěru. Navázání kontaktů vyžadovalo značný společenský takt, kultivovanost a schopnost přesvědčit často o generaci starší muže a ženy, že právě oni mají schopnost zločince Heydricha zabít. Účastníci odboje uvěřili parašutistům, a proto jim obětavě pomáhali za cenu obětování životů svých i  celé rodiny. Pokud by parašutisté byli „dobrodruzi“, nikdo z vlastenců by s nimi do riskantní akce nešel.

Vím, že vy historici nemáte rádi kdyby. Přesto, pokud byste měl možnost se s Kubišem a Gabčíkem osobně potkat, ke kterému byste měl blíže?

Neumím na váš dotaz odpovědět a přiznám se, že nikdy jsem se nad tím nezamýšlel. Domnívám se, že přátelství vzniká na základě zaujetí společným dobrem. Sympatizuji s oběma stejně, byli to skvělí lidé, stateční vojáci a opravdoví vlastenci.

Oba rotmistři Gabčík s Kubišem se poznali v polských Malých Bronowicích, kde se v létě 1939 shromažďovali českoslovenští dobrovolníci. Vyhovovali si lidsky hned při prvním setkání?

V zápiscích Jana Kubiše, které si vedl po odchodu do zahraniční armády, se o Josefu Gabčíkovi vyjadřuje jako o svém kamarádovi. Ostatně Kubiš původně neměl být členem Anthropoid, ale stal se jím na doporučení Gabčíka.

Ano, původně měli jít do akce Josef Gabčík a Karel Svoboda, který se však zranil a později se zapletl i s StB. Na základě čeho se Britové rozhodli, že ho nahradí Janem Kubišem a proč si vybrali i zmiňovaného Gabčíka?

Druhý člen výsadku Anthropoid měl být rotný Karel Svoboda, který se v závěrečné fázi výcviku zranil a na doporučení Gabčíka jej nahradili Janem Kubišem. Nesouhlasím s tvrzením, že Karel Svoboda se „zapletl s StB“, tj. určitě nebyl záludným komunistickým donašečem. Nedlouho po komunistickém puči zatelefonoval Svobodovi do budovy ministerstva obrany někdo, kdo o sobě dal najevo, že má být důstojníkem vojenské rozvědky Československé zahraniční armády v letech 1939-1945 Václavem Knotkem. Bylo to v době, kdy komunisté zatýkali a dokonce i vraždili muže, kteří ve válce bojovali na západní i východní frontě. Určitě si Karel Svoboda myslel, že se jedná o jednu z mnoha provokací, která jej má dostat do vězení, anebo na popraviště. Proto telefonující osobu ohlásil. Bohužel skutečně se jednalo o Václava Knotka, který se při zatýkání příslušníky StB otrávil cyankali. (Byl jediným západním agentem v komunistickém Československu, který 16. června spáchal sebevraždu ještě před prvním výslechem – pozn. red) Je nepochopitelné, že právě Václava Knotka vyslali ze Západu do Československa jako „tajného agenta“. Parašutista Čestmír Šikola mně o Karlu Svobodovi řekl: „Na to, abych se díval na Karla Svobodu jako na udavače, bych předtím potřeboval vědět, co si myslel, když mu Knotek telefonoval“. Parašutisté, s nimiž jsem o Svobodovi mluvil v osmdesátých letech, jej neodsuzovali. On s nimi nebyl v kontaktu, zřejmě proto, aby jej StB nenutila ke spolupráci a sledování jeho kamarádů z doby války.

Po chybném výsadku i zranění nezazmatkovali

Oba měli údajně slabost na slečny. Ještě ve Velké Británii Kubiš chodil s Lornou Ellisonovou, Gabčík s její sestrou Ednou, když Kubiš sepisoval závěť, chtěl, aby o jeho úmrtí byli informováni právě Ellisonovi, v Plzni pak randil s Marií Žilanovou, v Praze udržoval vztah s Marií Kovárníkovou, Gabčík měl v Praze dvě lásky, a to Annu Malinovou a Liběnu Fafkovou, s níž se pět dní před atentátem měl zasnoubit. Tušili oba, že akce nemusí dobře dopadnout, když podle některých pramenů šli z jedné ženské náruče do druhé?

Vytváření nepravdivého obrazu Jana Kubiše a Josefa Gabčíka jako „donchuánů“ mne popouzí. Z žen, o kterých se zmiňujete, považuji svobodnou Marii Kovárníkovou za dívku, s níž měl vztah Jan Kubiš a mladou vdovu Annu Malinovou za milou Josefa Gabčíka. Nevidím v tom nic senzačního a ani překvapivého. Parašutisté i obě uvedené ženy kromě toho, že byli v odboji, žili jako jiní mladí lidé. Označování dalších žen za „přítelkyně parašutistů“ považuji za nepravdivé. Nepochybuji ovšem o tom, že vámi uvedené ženy se s parašutisty znaly a byly zapojeny do odboje. Ostatně sestry Fafkovy byly i s rodiči zavražděny v Mauthausenu. Marie Žilanová unikla popravě díky šťastné shodě okolností.

Přesuňme se k výsadku do protektorátu, kde Gabčík vystupoval pod jménem Zdeněk Vyskočil a Kubiš pod identitou Otto Strnad. V neděli 28. prosince 1941 odstartoval ve 22:00 z letiště Tangmere v jihovýchodní Anglii čtyřmotorový letoun Halifax, kde byli i členové skupiny Silver A i Silver B. Ve 2:24 hodin seskočila dvojice příslušníků skupiny Anthropoid Kubiš a Gabčík poblíž Nehvizd u Čelákovic, přičemž plánované místo seskoku bylo sto kilometrů vzdálené od Ejpovic u Plzně. Co chybu zapříčinilo?

Dříve jsem chybný výsadek za navigační omyl považoval. Anthropoid měl seskočit v prostoru Ejpovice-Kyšice. Dnes si myslím, že letci buď nestihli Anthropoid vysadit na správném místě, anebo skutečně místo seskoku nenašli. Tehdejší navigace byla nedokonalá, byť již v roce 1944, díky rozvoji navigační techniky, byli parašutisté vysazování s větší přesností.

Při výsadku si Gabčík poranil nohu a vše bylo na Kubišovi. Kdy poznali, že jsou jinde? Tady se asi u Kubiše projevily zkušenosti z výcviku, když na ztemnělém cizím území nezazmatkoval a vyhledal pomoc. Koho jako prvního kontaktoval?

Parašutisté si po seskoku výborně poradili. Obdivuhodné schopnosti obou mužů si vysvětluji spíše jejich talentem, rozhodností a chladnokrevností, než výcvikem. Pravděpodobně odjeli vlakem ze Mstětic, zastávka nejblíže Nehvizdům, do Plzně, kam měli první kontaktní adresu na rodinu Královu.

O akci v protektorátu věděl jen Jan Zelenka-Hajský, kterak si získal důvěru odboje?

Jan Zelenka – Hajský byl jedním z vůdců sokolského odboje. Základy organizace spolu s Františkem Pecháčkem, Janem Kellerem a dalšími vlastenci, položili již po Mnichovské dohodě. Byl naprosto výjimečnou osobností, vysoce inteligentním, vzdělaným, sebevědomým a odhodlaným vlastencem. Němci jej vyhnali i s rodinou po přijetí Mnichovské dohody na podzim 1938 z jeho domova v Háji u Duchcova. Tehdy mu šlo o život, když jej „naši drazí sudetoněmečtí krajané“ donutili k útěku. Nový domov našel v Praze. To se týkalo desetitisíců Čechů vyhnaných z pohraničí a velkého počtu rodin, které pak parašutisty ukrývaly.

Jak probíhaly poslední dny před atentátem? Parašutistům pomohli detailní informace od Františka Šafaříka, který pracoval na Hradě a předával podrobné zprávy o Heydrichově pohybu a programu. Šafaříka získal jeho učitel Zelenka-Hajský.

O chystaném úderu na Heydricha věděla jen malá část spolupracovníků parašutistů. V podstatě jen ti, u nichž to bylo nezbytné. Parašutisté Heydricha dlouho sledovali. Jak uvádí gestapo, oba muži dokonce Heydricha zdravili úklonou a smeknutím klobouku, když na kolech zastavili u silnice vedoucí z Panenských Břežan do Prahy, kudy jel kabriolet s Heydrichem. Ten jim pokynul laskavě rukou. Zaměstnanec technické správy Hradu František Šafařík podával prostřednictvím sester Ludmily Soukupové a Marie Kovárníkové parašutistům zprávy o Heydrichově přítomnosti v Praze a jeho jízdách autem do Panenských Břežan. Obě ženy bydlely v přízemním bytě v Letenské ulici na Klárově.

Hrdinkou byla i Kubišova milenka Kovarníková, která ani při krutých výsleších neprozradila, že Šafařík jí nosil informace z Hradu o pohybu protektora. Jaká byla její konkrétní role v celé akci?

Nepovažuji Marii Kovárníkovou za „milenku“, ale především za aktivní účastnici odboje. Ona se ale po svém zatčení vydávala za pouhou „atentátníkovu milenku“ v obskurním významu tohoto slova. Díky této taktice ona i její sestra Ludmila Soukupová mohly zcela zamlčet existenci informátora z Hradu. Zachránily tím Františku Šafaříkovi i jeho ženě život. Domnívám se, že obě ženy mohly pracovat v odboji již před příchodem Jana Kubiše a Josefa Gabčíka.

Zdravotní sestra netušila, komu poskytuje první nemoc

Proč si vlastně Gabčík s Kubišem vybrali zatáčku v Kobylisích a zjistil jste, proč se oproti původnímu plánu tak Heydrich, který vyjížděl z Panenských Břežan, zpozdil?

Heydrich se nijak dramaticky neopozdil, oproti tomu, jak pravidelně jezdíval. Zmiňovanou zatáčku si parašutisté vybrali proto, že po vjezdu do Prahy Heydricha již nechránila policejní ostraha, která byla odvolána již dávno na příkaz Heydricha. Zatáčka byla velmi ostrá a řidič automobilu při průjezdu musel hodně zpomalit. Městská aglomerace skýtala parašutistům lepší možnosti zmizení z místa činu, než otevřená nezalesněná krajina, kterou vedla silnice z Břežan.

A pak v 10:36 hodin přišla 20 vteřinová akce. Co se opravdu stalo? Vy jste zjistil, že se Gabčíkovi v komoře zbraně Sten Gun MK FF 209 vzpříčil náboj. Kubiš použil připravený modifikovaný protitankový granát vzor 73. Mnozí experti ale tvrdí, že logické by bylo, aby Kubiš nejdříve hodil granát, když při výcviku ve Skotsku právě na tuto skutečnost kladli takový důraz, a až pak by měl Gabčík střílet.

Je mně jedno, co v této souvislosti tvrdí odborníci o výcviku ve Skotsku. Rozhodující je, jak parašutisté zaútočili. Určitě měli v úmyslu zahájit palbu ze samopalu. Hlavně Gabčíkova vzdálenost samopalu od Heydricha byla, podle poznatků gestapa 1, 5 metru. V návaznosti na ostatní měl Kubiš hodit perkusní bombu, kterou musel mít parašutista odjištěnou a připravenou už ve chvíli příjezdu Heydrichova auta. Kdyby bombu neměl připravenou k vržení a měl by výbušninu použít jen pro případ, že střelba nebude úspěšná, nemohl by stihnout ji vytáhnout z aktovky, odjistit, odmotat vrhovou pojistku a hodit ji na Heydrichovo auto.

Dodnes není jasné, zda na místě byl rotmistr Josef Valčík, který údajně měl zrcátkem dávat signál, že mercedes s Heydrichem už jede. Co jste vyčetl z archivů?

Mýlíte se, dnes je už jasné, že tam parašutista Valčík nebyl. Nebyl tam zapotřebí a jeho aktivní účast nebyla jeho úkolem. O účasti třetího parašutisty během útoku jsem nikdy neviděl žádný důkaz, pokud tedy pominu Sequensův film „Atentát“.

Po atentátu vypuklo drama, řidič Johannese Klein pronásledoval Gabčíka, Kubišovi, když nasedal na kolo, hodil někdo do cesty konev, zdravotní sestra Marie Navarová ošetřovala Heydricha a do toho bylo plno svědků ze dvou tramvají. Pozoruhodnou roli sehráli i dva protektorátní policisté, kteří gestapu zamlčeli svá svědectví. Co o nich víte a jaký byl jejich osud stejně jako Marie Navarové?

Z archivních dokumentů ani z poválečných výpovědí svědků mi není nic známo o nějaké do cesty hozené konvi na kole jedoucímu Kubišovi. Marie Navarová, když vystoupila po explozi bomby z tramvaje, kterou právě přijela, se zachovala tak, jako se chovají zdravotníci a lékaři, když náhodně narazí na zraněného člověka. Poskytla pomoc Heydrichovi tím, že zastavila projíždějící dodávku a nechala jej odvézt do nemocnice Bulovka. Byla silně krátkozraká a já předpokládám, že se až dodatečně obeznámila se situací, tedy s tím, že zraněná osoba je Heydrich a že na něj zaútočili českoslovenští vlastenci. Ona ovšem jednala instinktivně, jak byla zvyklá, když pracovala jako zdravotní sestra. Určitě ji nelze na základě jejího skutku považovat za kolaborantku. Navíc ona a její manžel MUDr. Navara, český vězeňský lékař na Pankráci, nezištně pomáhali českým vězňům. Po válce ji nespravedlivě odsoudil mimořádný lidový soud ke dlouhému trestu vězení. Akci proti Heydrichovi náhodně viděli dva protektorátní uniformovaní policisté Bedřich Záleský a Stanislav Dohnal. Těm také chvíli trvalo, než se zorientovali v tom, o koho a o co se jedná. Začali prchajícího Jana Kubiše pronásledovat. Potom co jim došlo, že jde o akci odboje, nechali úmyslně Kubiše uprchnout a jeho „pronásledování“ využili k tomu, aby z místa činu zmizeli a nemuseli svědčit. Policista Dohnal, když utíkal, ztratil nějaký osobní doklad, tak jej gestapo ihned identifikovalo. Němci pátrali usilovně, ale Záleského nenašli. Oba muži válku přežili.

Filmaři ignorují hrdiny, kteří pomáhali parašutistům

Kam vedly hned po útoku první kroky Gabčíka s Kubišem a kde se až do přesunu do kostela svatého Cyrila a Metoděje ukrývali?

Jan Kubiš uprchl k rodině Novákově, která bydlela ve Staré Libni, v dnešní ulici Novákových. Tam dostal novou košili a jeho zakrvácenou a propálenou paní Nováková spálila v kamnech. Provizorně mu ošetřila poranění oka a poslala svoji čtrnáctiletou dcerku Jindřišku, aby vyzvedla Kubišovo kolo, zanechané na rohu dnešních ulic Zenklovy a U synagogy. Josef Gabčík poté, co těžce zranil pronásledovatele Johannese Kleina, se objevil u manželů Svatošových v Melantrichově ulici 15. Tam se umyl, napil a odešel. Možná pak pokračoval na Pankrác k jeho milé Anně Malinové.

Parašutistům pomohli neznámí lidé, ať už šlo o rodinu Václava Stehlíka z Rokycan, Václava Krále z Plzně, Jana Zelenku-Hajského z Prahy, rodinu Moravcových, Khodlových, Novákových, Smržových, Piskáčkových, Oktábcových, Lyčkových… Čím si takovou odvahu vysvětlujete, když věděli, že při odhalení je popraví?

Zmiňovaní vlastenci měli hluboký a nesentimentální cit ke svému národu i své zemi. To je dnes řadě lidí těžko pochopitelné a představitelné, ale bylo tomu doslova tak. Tito lidé již před okupací projevovali vědomí sounáležitosti s jejich bližními a se státem. Značná část z nich byla už před okupací členy dobročinných organizací, jako například Český červený kříž, Masarykova liga proti tuberkulóze, YMCA a mnozí z nich byli příslušníky katolické, české pravoslavné a evangelické církve. Parašutista Čestmír Šikola mi říkal: „Náš národ představuje obrovskou hodnotu. Mohou nastat situace, kdy je nutné obětovat vlastní život, ale i životy svých nejbližších.“ Tak to evidentně vnímali nejen parašutisté, ale i jejich spolupracovníci.

Obdivuhodnou statečnost projevila teprve čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která odvezla jízdní kolo zraněného Jana Kubiše, který jej nechal stát na u obchodního domu Baťa na roku Slavatovy a Primátorské ulice. Ačkoli splnila taktický záměr a nešla přímou cestou, všimly si jí Žofie Čermáková, Františka Sedláčková a Cecílie Adamová, které později vypověděly, co viděly. Po zatčení gestapem 9. července 1942 byla 24. října 1942 popravena v Mauthausenu jako nejmladší z obětí celého koncentračního tábora. Proč se o statečné dívce tak málo hovoří? Vždyť její osud byl zobrazen jen v americkém filmu z roku 1975 Operace Daybreak. Čeští filmaři o ní mlčí…

Čtrnáctiletá Jindřiška Nováková vyzvedla Kubišovo kolo. Přitom ji viděly tři ženy, z toho Češky Žofie Čermáková a Františka Sedláčková i Slovenka Cecílie Adamová. Ptaly se jí, proč kolo odváží. Ona odpověděla, že je tam zanechal její otec. Bohužel Adamová se záhy svěřila své sousedce Němce Georgině Kutscherové, manželce zaměstnance gestapa o svém pozorování. A ta informaci hned předala gestapu. Čermáková a Sedláčková po několika dnech podlehly výhrůžkám Němců, že kdo cokoliv o atentátu zatajuje, bude zastřelen s celou svou rodinou. Poslaly anonymní dopis protektorátní policii, kde psaly o děvčeti s kolem. Gestapo je ale ihned identifikovalo. Možná je prozradila Adamová. Zatímco Čermáková se nervově zhroutila a byla hospitalizována v Bohnicích, tak Sedláčková a Adamová musely v Pečkově paláci prohlížet několik desítek děvčat z Libně, které tam gestapo přivezlo, zda „dívku s kolem“ poznají. Ony ovšem Jindřišku nepoznaly, anebo poznat nechtěly. Mlčení filmařů si vysvětluji tím, že režiséři, kteří dostali možnost vytvořit film o heydrichiádě, odmítali připomínat české hrdiny, a nechtělo se jim seznámit se s historickou skutečností. Typickým příkladem je film Anthropoid od režiséra Seana Ellise. Přitom on měl faktografii k dispozici. Tvorba hraných filmů je dnes už pouhým průmyslem, nikoliv uměním.

Odvahu projevil i mladý Vlastimil Moravec který dlouho vzdoroval bestiálnímu mučení. Nakonec z něj Němci vymlátili, kde se parašutisté ukrývají. Co podle vás téměř ještě děti vedlo k zapojení do odboje?

Vlastimil Moravec nebyl „dítě“. Šlo o jednadvacetiletého muže. Byl jedním z nejbližších spolupracovníků Kubiše a Gabčíka. Předem věděl, kdy a kde muži z Anthropoidu na Heydricha zaútočí. Projevil mimořádnou odvahu. Jeho práce byla pro úspěch Anthropoidu zásadně důležitá. Mladé i neplnoleté lidi vedlo k účasti v odboji totéž co jejich rodiče, tedy silné vlastenectví.

Synovec odsoudil Čurdovu zradu, rodina jej k udání nenutila

Paradoxně ale kolegy 16. června 1942 zradil parašutista Karel Čurda ze skupiny Out Distance, čím si jeho postoj vysvětlujete, penězi? I když udáním zavinil smrt nejméně dvou set lidí, někteří lidé v obci Stará Hlína u Třeboně, odkud pocházel, mu byli vděčni, protože tvrdili, že by vesnici postihl stejný osud jako Lidice a Ležáky. Jak jeho osobu jako historik, který se atentátem léta zabývá, vnímáte?

Čurda usoudil, že Němci válku vyhrají, navíc si uvědomoval, že pokud chce přežit, musí svoje přátele zradit. Podle jeho výpovědi na gestapu byla jeho poslední pohnutkou ke zradě novinová zpráva o kompletním vyvraždění rodiny parašutisty Oldřicha Pechala. Já považuji za poslední impulz pro Čurdovu zradu amnestii, tedy beztrestnost, kterou Němci vyhlásili pro kohokoliv, včetně účastníků odboje, kdo je přivede „na stopu vrahů obergruppenführera SS Heydricha.“ V roce 1997 jsem mluvil se synovcem Karla Čurdy, nedávno zemřelým Karlem Čurdou mladším. On ani v nejmenším svého strýce neomlouval a odsuzoval zradu, které se parašutista Čurda dopustil. Vždyť Čurdova rodina parašutistu Čurdu ukrývala, nesla obrovské riziko, a on pak také své příbuzné udal gestapu. Popraveni ale nebyli. Nelíbí se mi, když se o rodině Čurdově, zvláště o matce a sestře píše a mluví, jako kdyby ony parašutistu Čurdu nutily ke zradě či udání. Je to velmi nespravedlivé.

Co se dělo 18. června 1942 po obklíčení v kostele Cyrila a Metoděje, kam je nechal ukrýt Jan Zelenka-Hajský, je všeobecně známé. Je ale pravdou, že se parašutisté mohli z krypty prokopat na svobodu?

Nemohli se z krypty prokopat do kanalizace a v hlášení Waffen SS i gestapa o boji v Resslovce se nic takového nepíše a ani technicky by to nebylo možné. Pokus o „prokopání se“ byl jen v Sequensově filmu Atentát. Nikoliv ve skutečnosti.

Počítali Němci, že by v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava byl vůbec někdo, kdo by byl schopen zaútočit na Heydricha? Nebyli celou akcí zaskočeni? 

Gestapo varovalo Heydricha, že „v protektorátu jsou agenti-parašutisté“ a posílilo střežení jeho osoby velice vydatně v Panenských Břežanech i podél silnice, kterou Heydrich jezdil. Ovšem to střežení nebylo dobře promyšlené, mělo Achillovu patu. Po vjezdu do městské zástavby chránil Heydricha jen jeho řidič, ačkoliv měl mít doprovodné vozidlo. On sám předpisy na ochranu své osoby často, ne vždycky, nedodržoval. Příčinou asi nebyla Heydrichova nebojácnost, ale pouhý „šlendrián“.

I když Češi historií příliš nežijí, atentát na Heydricha je natolik výjimečným činem, že se o něj zajímají i mladí. Důkazem je nový mural od studenta architektury Jakuba Marka. Na zdi v pražských Kobylisích, jen kousek od místa atentátu, událost přibližuje komiksovým způsobem. Jak se vám dílo líbí?

Dílo Jakuba Marka jsem zatím neviděl. Řada mých přátel mně říkala, že jsou tam vynecháni spolupracovníci parašutistů, a naopak je tam Josef Valčík, tedy třetí parašutista, který na místě ale nebyl, jak už jsem se o tom zmínil. Pokud tomu tak opravdu je, tak by mně bylo líto, že Jakub Marek pracoval s tak malou znalostí historické faktografie.

Mgr. Vojtěch Šustek Ph.D., historik, spisovatel, specialista na heydrichiádu

Narozen 1968 v Šumperku, v letech 1986-1991 absolvoval studium Pomocných věd historických a archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, od roku 1992 pracuje v Archivu hlavního města Prahy. Kromě běžné práce archiváře se zabýval germanizací Prahy, atentátem na Heydricha a dějinami druhého stanného práva v tzv. protektorátu Čechy a Morava. V uplynulých dvou desetiletích spolupracoval s Českým rozhlasem na řadě dokumentárních pořadů a s Českou televizí na několika desítkách filmových dokumentů. Postupně vydává pětisvazkovou odbornou edici německojazyčných dokumentů o heydrichiádě: Atentát na Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Dosud vyšly tiskem tři svazky.