KOMENTÁŘ: V Česku bují skrytý problém. Někteří Češi už nejsou schopni žít od výplaty k výplatě

Nejen známý server Politico, ale i řada ekonomických analytiků a odborníků na zaměstnaneckou problematiku k tomu říká, že bychom se ale neměli ani nad zdánlivě nízkou statistikou čísel chlácholit tím, že nejde o vážný problém a nic zásadního.

Možná ne, jenže realita života může brzy ukázat na to, že podobné žebříčky, alespoň v některých zemích, mohou růst ještě víc. Důvodem těchto obav jsou hlavně příčiny toho, proč si lidé musejí brát druhou práci a proč v některých zemích, jako je Česká republika, statistiky ve srovnání s předchozími obdobími rostou.

Není nutné chodit dlouho okolo horké kaše. Na vině jsou hlavně restrikce ekonomik, bránící volnému pohybu lidí a bezproblémovému podnikání. Jistě, nejeden člověk, nenávidící nyní jakékoliv titulky o globální pandemii, způsobené virem SARS-CoV-2 namítne, že je to právě kvůli tomu. A bude mít možná i pravdu, jenže ta omezení ukazují v řadě míst i na systémové problémy.

A také to, že řada zemí nedokáže úspěšně řešit, ekonomy tak „svůdně“ označované problémy, jako jsou strukturální nedostatky v mandatorních výdajích, nastavené kompenzace v krizových situacích, neuskutečněné reformy daní, penzí, které by reflektovaly aktuální ekonomický vývoj a dění, ale i nedostatečná infrastruktura, datově zdatná a komputerizovaná výrobní základná, a tak dále a tak dále. Sami vidíte, laskaví čtenáři, že právě my, Češi, bychom k tomu mohli hodně co říct. Bohužel.

Začněme ale tím, co je snadno odstranitelné a co lze nahradit smysluplnou „krizovou“ podporou. A jak udělat to, aby jakákoliv krize nemusela skončit omezeními, jaké tu neustále předvádí neschopná populistická Babišova vláda. Jak totiž třeba zjistil server Novinky.cz, když citoval zjištění společnosti LMC o tom, že pětačtyřicet procent tuzemských zaměstnanců žije od výplaty k výplatě a že mají relativně našponované příjmy a výdaje, a jakmile dojde k nějakým výpadkům typu překážek v práci, ošetřovném, tak se jim to odráží na rodinném rozpočtu.

A odtud pak vychází potřeba nějakého toho přivýdělku. A tak je to i dle zjištění zahraničních zdrojů v jiných státech. Jistě dodáte, že se třeba najdou i lidé, které nenutí žádná okolnost s nedostatečnými příjmy chodit do druhé práce, jenže to s největší pravděpodobností nebudou žádná velká procenta.

Je ale zajímavé v této souvislosti číst, že přibývá lidí, kteří chodí do druhého zaměstnání. A to i přes zmiňované covidové restrikce, postupující automatizaci výrob, která naopak snižuje potřebu zaměstnanců, ale i skutečnosti, jako je migrace či statisticky klesající nabídka pracovní síly. Tedy alespoň v Evropě. Na co se máme proto těšit kvůli výše popsanému?

Podle poradenské společnosti McKinsey Global Institute, která se zabývala i z důvodů popsaných před několika odstavci budoucností práce v Evropě, je jasné, že evropská pracovní místa, která jsou ohrožená dopady globální pandemie kvůli víru COVID-19 se překrývají s pracovními místy ohroženými automatizací. Důležité je také to, že dle McKinsey se má růst pracovních míst v nadcházejícím desetiletí ještě více geograficky koncentrovat.

Je jasné, že digitalizace, vyspělá infrastruktura a všeobecně příznivé podmínky pro podnikání, stabilita právního a ekonomického prostředí a očekávatelné kroky vlád v případech nějakých nenadálých událostí a krizí, jsou nutné okolnosti pro to, aby se počet lidí, kteří nejen v Česku, ale i jiných částech Evropy, nemusel nadále zvyšovat. Jistě, konzervativní zastánci každého svobodného rozhodnutí namítnou, že tohle zní příliš „levičácky“, ale je to spíše smutné konstatování faktu.

Jak totiž i dříve popsaní experti na zaměstnanecké záležitosti řekli, že v budoucnu mají mít v ukazateli růstu počtu pracovních míst ještě větší roli právě ta centra, která budou schopna akceptovat většinu popsaných výzev, tak z toho nemusí tahle země vždycky vyjít vítězně. A není snad nutné dodávat, že pak si budeme muset hledat možná i třetí práci.