ROZHOVOR | 25 let od opoziční smlouvy. Navzdory nálepkování zajistila stabilní vládu a snížila schodek rozpočtu, míní Koudelka

Odborník na ústavní právo z brněnské Masarykovy univerzity připomíná, že ČSSD a ODS zůstaly i po skončení volebního období velkými stranami, jejich lídry čekaly prezidentské mandáty, zatímco mnozí jejich kritici odešli z veřejného prostoru. Vyzdvihuje přitom i skutečnost, že Zemanův kabinet byl jednou z pouhých tří vlád, které v dosavadní historii samostatného Česka dokončily celé funkční období.  

Začneme kontextem, ve kterém k uzavření takzvané opoziční smlouvy došlo. Proč se po sněmovních volbách v roce 1998 nepodařilo sestavit většinovou koaliční vládu? Možnosti jistě existovaly. Nemám teď na mysli pouze vládní spolupráci vítězné sociální demokracie s komunisty, která byla v té době patrně nerealizovatelná, ale spíše středo-pravicové alternativy, případně i takzvanou velkou koalici. Byly hlavním důvodem osobní animozity mezi klíčovými politickými aktéry?

Vnitřní motivy jednání politických aktérů mohu jen hádat a to nechci. Zjistitelnou příčinou bylo jednání Unie svobody a jejího předsedy Jiřího Rumla, který odmítl koalici s vítěznou sociální demokracií Miloše Zemana. To byl rozdíl od lidovců, kteří do té doby byli v každé vládě a byli ochotni jít do koalice se sociální demokracií. Přitom koalice Unie svobody s Občanskou demokratickou stranou byla vyloučena. Lidé z vedení Unie svobody stranu založili až jako cestu z nouze. Prvotní plán bylo provést sarajevský atentát proti Václavu Klausovi a zmocnit se vedení ODS. Většina ODS však tuto cestu odmítla a postavila se za Václava Klause, což se potvrdilo ve volbách, kdy většina pravicových voličů, konkrétně 28 %, podpořila ODS, Unie svobody získala pouhých 9 %. Nikdo reálně uvažující si nemohl myslet, že lidé, kteří chtějí udělat vnitrostranický puč a po neúspěchu odejdou ze strany, budou za pouhého půl roku přijatelným koaličním partnerem. Předpokládám, že jim naprostá většina členů ODS nevěřila. Na druhé straně bylo pro Václava Klause nepřijatelné, aby seděl ve vládě, kde by měla sociální demokracie většinu a že by dělal premiérovi Miloši Zemanovi místopředsedu vlády.

Opoziční smlouva a z ní vzešlá menšinová vláda představovaly v tehdy mladé české polistopadové politice svým způsobem nové prvky. Jak bylo toto uspořádání ve své době prezentováno ze strany ČSSD a ODS veřejnosti a jak zněly hlavní argumenty v jeho prospěch? 

Již od roku 1996 byla druhá vláda Václava Klause vládou menšinovou, kterou tolerovala opoziční sociální demokracie, za což získala post předsedy Poslanecké sněmovny pro Miloše Zemana a též post předsedy Rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny. Tedy v roce 1998 nešlo o situaci novou. Změna byla jen ve formě smlouvy, protože v roce 1996 šlo o smlouvu ústní, v roce 1998 o smlouvu písemnou a zveřejněnou. Šlo tedy o opakování předchozího modelu s tím, že vzájemný politický vztah byl písemně formalizován a ODS měla i programové požadavky v následném tolerančním patentu, například snižování schodku státního rozpočtu nebo změnu volebního systému.

Nakolik podle Vás sehrála roli v uzavření opoziční smlouvy personální situace v ČSSD a ODS? Obě strany tehdy měly velmi silné lídry, Miloše Zemana a Václava Klause. Prezentovali se jako političtí protivníci, ale zároveň si v mnoha směrech dokázali projevit respekt. Šlo o důležitý faktor?

Ano. Oba aktéři se odborně i osobně znali a setkávali již před rokem 1989. Oba o tom druhém věděli, že jejich partner je vzdělaný, razantní a nebojácný politik. Váží si dodnes jeden druhého.

Na politické scéně vyvolala opoziční smlouva velkou vlnu kritiky, především ze strany menších parlamentních stran. Byla motivována především pragmaticky, tedy obavou, která se později ukázala jako oprávněná, že ČSSD a ODS se pokusí prosadit změnu volebního systému výrazně posilující jeho většinové prvky, což by mělo na pozici slabších subjektů značný dopad?

Tato obava malých stran je z jejich pohledu logická. Ovšem hlavní účel voleb v demokracii je vytvoření vlády. Přičemž vláda má být stabilní na ústavou určený čas čtyř let. Ne vláda nestabilní, vnitřně rozporuplná a často kolabující. A bohužel náš volební systém právě takové vlády vytváří. Od účinnosti ústavy 1993 se u nás vystřídalo za třicet let šestnáct vlád - Václav Klaus, Mirek Topolánek a Andrej Babiš stáli v čele vždy dvou vlád. Tedy průměrná životnost vlády u nás je asi jen jeden rok a deset měsíců. Ještě rychleji se na některých ministerstvech střídají ministři, kdy jejich životnost nelze počítat vůbec v rocích, ale jen v měsících. Fialova vláda má za necelá dva roky vládnutí již třetího ministra školství, přitom nejde o nic neobvyklého, vzpomeňme na ministry dopravy nebo zdravotnictví ve druhé vládě Andreje Babiše. Jen tři vlády u nás vládly řádné čtyři roky – první vláda Václava Klause v letech 1992 až 1996, vláda Miloše Zemana v letech 1998 až 2002 a vláda Bohuslava Sobotky v letech 2014 až 2017.

Miloš Zeman a Václav Klaus tuto obrovskou nestabilitu našeho vládnutí považovali za problém již v roce 1998. Proto bylo jejich záměrem vytvořit takový volební systém, který by přispíval k vládní stabilitě a ne širokým koalicím. To obvykle více zajišťuje většinový systém než poměrný, nebo většinotvorné prvky v rámci poměrného systému. Konečně samotný většinový systém je staletí aplikován ve velkých klasických demokraciích – Spojených státech, Velké Británii, ale i ve Francii páté republiky, jelikož právě vládní nestabilita vytvářena poměrným volebním systémem přispěla ve třetí republice k válečné porážce Francie v roce 1940. Rovněž poválečná čtvrtá Francouzská republika skončila pokusem o vojenské povstání v Alžíru a na Korsice v roce 1958.

Volební reformu z roku 2000 zrušil Ústavní soud, proto u nás nadále zůstává obrovská vládní nestabilita. I současný předseda vlády Petr Fiala si jako politolog byl vědom problému vládní nestability a již v roce 2010 viděl řešení ve změně volebního systému s cílem vytvářet stabilnější vlády, což vyjádřil slovy: „Pokud to neuděláme… nedivme se a nepohoršujme se nad tím, jak vypadá výkon politiky (vládní i parlamentní), protože ve stávajícím systému se to o mnoho lépe prostě dělat nedá.“  (Citováno dle Petr Fiala: Politika, jaká nemá být. Brno 2010, s. 28 a 48).

Navzdory tomu, na co poukazujete, byla opoziční smlouva ve své době přijímána rozporuplně. Existoval silný tábor jejích kritiků, který zvolené uspořádání neváhal napadat jako pomyslnou deformaci či dokonce tunelování demokracie. Nezapomínalo se ve zjitřené debatě na přelomu tisíciletí na skutečnost, že dohoda o menšinové vládě je jedním ze standardních řešení v rámci parlamentních systémů, které je běžné i v mnoha jiných zavedených demokraciích a nejedná se o české specifikum?

Opoziční smlouva bez písemného podkladu u nás fungovala od roku 1996 a umožnila vznik druhé vlády Václava Klause. Mediálně nebyla napadána ze strany lidovců a tehdejší Občanské demokratické aliance, protože byli součástí menšinové vlády. Situace se změnila v roce 1998, kdy byla vytvořena jednobarevná menšinová vláda bez do té doby vždy vládnoucích lidovců a nově vzniklé Unie svobody. Nicméně mezi voliči sociální demokracie a Občanské demokratické strany jsem vnímal podporu opoziční smlouvy zajišťující stabilní čtyřletou vládu a snižování schodku státního rozpočtu, o čemž dnes můžeme jen snít. A těchto voličů byla většina. Menšinové vládnutí je známý jev a často je v zemích severní Evropy.

Na druhou stranu opoziční smlouva mobilizovala nespokojenou část společnosti. Asi největším projevem odporu byla iniciativa Děkujeme, odejděte!, která se v roce 1999 silně vymezila proti Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi coby hlavním tvářím opoziční smlouvy. Domníváte se, že opoziční smlouva výrazněji přispěla k diskreditaci vysoké politiky v očích podstatnější části tuzemské veřejnosti?

Určitě postoj veřejnosti nebyl a není jednotný k ničemu. Mediálně to tak vypadalo, ale skutečné vnímání voličů bylo jiné. To potvrzuje, že sociální demokracie a ODS zůstaly velkými stranami s volebními výsledky, o kterých se dnes oběma stranám může jen zdát. Děkujeme, odejděte se po velkých demonstracích rozplynulo. Neodešel ani Miloš Zeman, ani Václav Klaus, které čekal ještě státnický vrchol v prezidentské funkci, ale odešlo Děkujeme, odejděte. A politické strany kritizující opoziční smlouvu z roku 1998 – lidovci a Unie svobody – zůstaly malými stranami. Navíc lidovci se účastnili vlády vzniklé z opoziční smlouvy z roku 1996 a stejně tak řada politiků Unie svobody, tehdy ještě v dresu ODS.

Podíváme-li se na opoziční smlouvu s odstupem pětadvaceti let, dá se říci, že šlo o prvek, který dlouhodoběji ovlivnil směřování a podobu tuzemské politiky či politické kultury? Není negativní vnímání uspořádání z roku 1998 jedním z důvodů, proč existuje jen spíše omezená ochota pokoušet se o vytvoření menšinových vládních kabinetů?

Mediální nálepkování mne nezajímá. Zajímají mne faktické výsledky. Opoziční smlouva z roku 1998 zajistila jednu ze tří vlád, které u nás vládly za třicet let celé řádné funkční období, tedy vládu Miloše Zemana, a vedla k radikálnímu snížení schodku státního rozpočtu, což byla podmínka ODS, na pouhých 46 miliard korun v roce 2002. V květnu 2023 byl schodek za první čtyři měsíce roku neuvěřitelných 200 miliard. Neúspěchem bylo, že se nepodařilo prosadit systémovou změnu voleb do Poslanecké sněmovny s cílem vytvořit předpoklady pro stabilní vládnutí, jak to chtěli Václav Klaus, Miloš Zeman a v roce 2010 i Petr Fiala.