ROZHOVOR | Bytová nouze ohrožuje 1,6 milionu Čechů. Zachránit je může zákon, na který se čeká 15 let, říká radní

Pojďme si na začátek ujasnit pojmy. Co to vlastně znamená být v bytové nouzi? 

Bytová nouze je, když žijete v nestandardním bydlení, když Vás špatné podmínky, ve kterých žijete omezují, nebo Vás dokonce vylučují z “normální” společnosti. Je to i bydlení, které Vás stigmatizuje. Často jsou to zanedbané domy se zanedbanými byty v ulicích, do kterých se lidé bojí chodit, patří sem i některé ubytovny, azylové domy, holobyty apod.  

Toto bydlení vede ke zvýšené míře stresu a nemocem, u dětí tyto špatné podmínky ztěžují nebo dokonce znemožňují vzdělávání. Jak uvádí i návrh zákona, osoby v bytové nouzi si často samotné nedokáží opatřit vlastním přičiněním lepší bydlení na trhu s byty. Mimo bytovou nouzi tu máme ještě více než milión lidí ohrožených ztrátou bydlení a je třeba jim pomoci dříve, než se do bytové nouze dostanou.  

Pomáhá český stát dostatečně, či případně, co by v této oblasti šlo zlepšit?  

Vezmu to od konce, potřebujeme přijmout zákon, který bude systémově řešit selhávání trhu s byty a nefunkční prevenci která má pomáhat lidem ohroženým ztrátou bydlení. 

O neefektivnosti pomoci chudým lidem diskutujeme po celou dobu mého fungování v sociálních službách, tedy 23 let. Je tedy myslím jasné, že je stále co zlepšovat. Určitě stojí za to přijmout tento zákon, který zavede nástroje na zlepšení bytové situace chudých, ale i různě zdravotně znevýhodněných obyvatel.  

Zákon také zlepší postavení odpovědných vlastníků nemovitostí. To je totiž potřeba, zvýšit  motivací obcí a soukromých vlastníků, aby byli ochotni ubytovávat i chudé obyvatele. K tomu zákon navrhuje více nástrojů. Soukromým vlastníkům nabízí garance splácení nájmů, obcím zase příspěvek na podporované obecní bydlení.  

Podpořeným domácnostem pomůže asistence v bydlení a především to, že byty zařazené do programu budou muset splňovat podmínky standardního bydlení. Velké části lidí navíc stačí k vyřešení jejich problémů jen dobře poradit, to budou dělat kontaktní místa pro bydlení. 

Mimo tento zákon se diskutuje se i revize dávek státní sociální podpory a dávek hmotné nouze. Příprava tohoto zákona, aspoň z toho co vím, není tak daleko, jako zákon o podpoře bydlení a ještě bude podle třeba hodně času na diskuze a připomínky konkrétních textů. Zejména se obávám, abychom s vaničkou nevylili dítě. Zákon o podpoře bydlení má snížit i počet dětí odebraných z rodin kvůli nevyhovujícím bytovým podmínkám, ale snaha trestat neodpovědné rodiče, která je zakomponovaná do návrhu revize dávek, se může zvrhnout ve zhoršování situace dětí, což je podle mne cesta špatným směrem. 

Proč je vlastně pro společnost podstatné, aby podpořila lidi bez trvalého bydlení a jaké efekty to může přinést? 

Podle analýz je v ČR více než 150 tisíc lidí v bytové nouzi a z toho více než 60 tisíc dětí. Bytovou nouzí jsou ohroženi i lidé staří a lidé se zdravotními omezeními. To je hlavní důvod, proč je to třeba řešit. Velké množství lidí je ohroženo i tím, že se do bytové nouze dostane kvůli jiným důvodům. Kvůli nedostupnosti bydlení, vysokým cenám za energie, nebo proto, že jejich příjmy jsou nízké, takže nedokáží zaplatit vyšší jednorázový výdaj, nebo překlenout krátkodobý výpadek příjmů. 

Druhým důvodem je to, že neřešení tohoto problému je strašně drahé. Analytici vyčíslili náklady, které lze spojit s bytovou nouzí. Vyšlo jim šílené číslo přes 4 miliardy ročně! Tyto náklady tvoří například náklady na výjezdy záchranek, využívání pohotovostí, hospitalizace v nemocnicích, ale také to, že zajišťujeme dětem náhradní rodinnou péči. Mimochodem nevyhovující bydlení je jedním z nejčastějších důvodů pro odebrání dítěte z rodiny. Další náklady bytové nouze vznikají ve vzdělávání, ve vězeňství, v kriminalitě, závislostmi na drogách, gamblerství atd. Jenže tyto náklady nebylo možné do těch 4 miliard zahrnout, protože bylo těžké určit klíč, jakým podílem se na nich podílí bytová nouze.   

Třetím důvodem je to, že jsme součástí civilizovaného světa a k zajišťování důstojného života jsme se zavázali v mezinárodních úmluvách, třeba v Evropské sociální chartě. Jsme součástí Rady Evropy a tak spadáme i pod Evropský soud pro lidská práva a je jen otázkou času, kdy to, že ČR neplní ratifikovanou úmluvu povede k rozsudkům a finančním náhradám. 

V sociálních službách pracujete už dvě desetiletí, navíc v regionu, který je v množství sociálních problémů bohužel na předních místech statistik. Vzpomenete si ze své praxe na některé z pozitivních případů, v nichž sociální pomoc zafungovala? 

Takových případů je spousta, mladí lidé kterým moji skvělí kolegové z domu na půl cesty pomohli najít bydlení a práci. Rodiny, kterým se podařilo najít bydlení a odejít z azylového domu. Často vzpomínám na účinnost asistence v bydlení, tehdy jsme tomu tak neříkali. Ty nejtěžší rodiny nám přidělily OSPODy (orgány sociálně-právní ochrany dětí) v rámci pilotního projektu MPSV. Hovoříme o letech 2014-2015. Měli jsme tehdy 10 pronajatých bytů a dokud jsme měli z projektu peníze na asistenci těmto problematickým rodinám, tak se jejich situace  zlepšovala. S koncem projektu skončila i podpora a většina rodin se dlouhodobě v bytech, které jsme jim našli, už neudržela.  

V tu dobu už ale v jiných částech ČR začínali kolegové praktikovat Housing First, asistovali při zabydlování a bydlení, učili se od zahraničních vzorů. K nám do Karlovarského kraje, tyto aktivity dorazily až po našem nástupu do vedení kraje, tedy po roce 2021. V roce 2023 jsme pracovali na krajském modelu podpory bydlení, jehož součástí je i spolupráce s nově založeným Nadačním fondem Karlovarského kraje. Skvělou zprávou pro obyvatele kraje je to, že v říjnu 2023 začal i první skutečně zabydlovací projekt, který realizuje Pomoc v nouzi, o.p.s. v Sokolově.     

Návrh zákona, který momentálně prochází legislativním procesem, by v případě schválení mohl situaci lidí v těžké situaci zlepšit, jak konkrétně?  

Zákon připravuje Ministerstvo pro místní rozvoj spolu s Ministerstvem práce a sociálních věcí. Zákon o podpoře v bydlení zavádí vyzkoušené nástroje. Jedním z nich je je to, že se lidé budou moci obracet na kontaktní místa pro bydlení (tzv. KMB). Tam se jim dostane poradenství, ale v případě, že rada bude pro vyřešení jejich situace málo, tak budou zařazeni do programu podpory, včetně poskytnutí asistence v bydlení. Díky zavedení finančních příspěvků obcím a garancí soukromým vlastníkům přibude nabízených bytů.  

V neposlední řadě budou dávky pomoci směřovat k vlastníkům bytů, kteří je nabízejí za ceny místně obvyklé a tyto byty budou muset být v pořádku, což bude vyvíjet tlak na tzv. “obchodníky s chudobou”, kteří dnes ubytovávají lidi v nedůstojných podmínkách a ještě na to čerpají dávky na bydlení od státu.  

Do 10 let od zavedení zákona by měl díky opatřením klesnout počet lidí v bytové nouzi o třetinu, méně dětí by mělo být odebíráno rodičům, více dětí by mělo dokončovat vzdělání.  

Narazil jste na obchod s chudobou, což je problém velmi typický pro české příhraniční regiony. Jak se s ním vyrovnáváte v kraji a jakou pomoc byste potřebovali od státu?  

Samozřejmě, že i v Karlovarském kraji existuje obchod s chudobou. Opustím na chvilku bydlení a vrátím se k období, kdy jsem pracoval v azylovém domě. Krátce po roce 2000 byla ČR eldorádem nebankovních půjček s vysokými úroky, tedy lichvy. Stejně tak byly na každém rohu herní automaty. Obojí byly aktivity, kdy bohatí investoři vydělávali na chudých spoluobčanech. To jsou také součásti obchodu s chudobou, naštěstí už více regulované a navíc tak zprofanované, že jsou pro investory, rozuměj bohaté lidi, nezajímavé. Když dnes mluvíme o obchodu s chudobou myslíme nejčastěji předražené a substandardní bydlení. To je stále obrovský problém a uprchlická krize díky přepadení Ukrajiny Ruskem jej ještě zvětšila. Domy a byty jsou skvělou investicí, ti kdo se nebáli a při privatizaci obecních bytů nakupovali, si dnes mnou ruce.  

V létě jsem například procházel v Aši domy soukromých vlastníků. Fakt byste v nich bydlet nechtěl, ani já ne. Netvrdím, že všechny ty byty jsou pronajímány za ceny, které překračují místní obvyklé nájemné a že na nich někdo brutálně bohatne, ale určitě to nejsou byty, kde se dá žít důstojně. Zjevně do nich vlastníci neinvestují a vím, že často neplatí městu poplatky za odvoz odpadu..  

Náš kraj se s tímto problémem nevyrovnával doposud nijak a obce různě. Jedno z velkých měst v minulosti prodalo celou svou čtvrt a stovky lidí se vystěhovaly do okrajových obcí a městeček v kraji, což poškodilo sociální klima. Některé obce se dnes snaží skupovat zpět své bývalé privatizované byty, což je těžké, protože soutěží se silnými investory. Města skupují i celé domy, ale zatím je místo rekonstrukce bourají. My na kraji letos opilotujeme nástroje, které už jinde v republice vyzkoušeli a zkusíme nějaké lidi z azylových domů opět zabydlet. 

Od státu potřebujeme my všichni už konečně přijmout systémové řešení, tedy zákon o podpoře bydlení, cenové mapy, standardy bydlení atd. 

Obce potřebují investiční podporu, aby mohly opět budovat nové byty, nebo rekonstruovat ty které jsou neobyvatelné. Spojení zákonných nástrojů a investiční podpory během několika let vytvoří prostředí, ve kterém více lidí bude žít standardně, více dětí bude úspěšnějších ve školách, sníží se náklady na zdravotní systém a spekulanti s byty budou muset investovat, nebo své byty prodat, aby o své peníze nepřicházeli.  

Do pěti let od okamžiku, kdy začne zákon platit se nám počáteční investice začnou vracet. Když to neuděláme nastane opak, tedy náklady na sanace škod budou stále vyšší. 

Jsou podobné zákonné úpravy obvyklé i v zahraničí? Který stát je podle vás v této oblasti nejdál a můžeme se u nich inspirovat? 

Mne osobně oslovilo Finsko. O jejich úspěšných projektech na zabydlování se hodně psalo a dodnes si pamatuji, že u nich vláda jednala s městy a díky tomu se jim podařilo snížit počty bezdomovců o 1/3. Ve Velšsku přijali zákon, který obcím uložil poskytovat asistenci lidem ohroženým ztrátou bydlení, počty těchto lidí klesl o 2/3. Nepamatuji si všechny státy, kde nástroje prevence, zejména poradenství, zavedli. Inspirovat se můžeme v Dánsku, Finsku, Irsku ale i v Austrálii a Spojených státech. 

Zahraničí zkušenosti ukazují, že si bydlení po roce udrží více než 80 % zabydlených osob a zkušenosti z Brna, nebo z Ostravy jsou podobné. A co je skvělé, v obou městech se ověřovalo, že těchto více než  80 % zabydlených rodin si bydlení udrží i  po 2 letech.