ROZHOVOR | Válka na Ukrajině odhalila stejný cynismus, jako za Černobylu. Kreml vnímá lidské životy jen jako číslo, říká historik

Pokus o ututlání černobylské tragédie podle Řepy nebyl výjimkou, nýbrž ukázkovým příkladem systému, který považoval pravdu za hrozbu a lidské životy za spotřební materiál. V širším kontextu pak Černobyl odhalil hluboké strukturální slabiny režimu, jehož cynismus se přelévá až do současné ruské politiky.

Historik nabídl také střízlivý pohled na to, jak hluboko sahají kořeny současné ruské agrese a jaký podíl na tom má historická tradice zamlčování, manipulace a ochoty obětovat jednotlivce i celé národy ve jménu politických ambicí. Černobyl, kdysi tragédie utopená v propagandě, dnes slouží jako varovný symbol nebezpečí, které plyne z režimů budujících svou moc na lži a lidské lhostejnosti.

Byl pokus Sovětského svazu utajit černobylskou katastrofu v roce 1986 projevem běžného stylu řízení krizí, nebo šlo o výjimečnou reakci na výjimečnou událost?

Snaha Sovětského svazu ututlat černobylskou katastrofu nebyla žádnou výjimkou – byl to jen další díl ve staré známé praxi popírání reality. Krize se v SSSR neřešily otevřeností, ale betonováním pravdy. Rozsah Černobylu ale ukázal, že tahle strategie lží a zamlčování jednou musela narazit.

Existují doložené případy, kdy se Moskvě podařilo dlouhodobě utajit průmyslovou nebo ekologickou katastrofu podobného rozsahu jako Černobyl? Co to vypovídá o povaze režimu?

Ano, Moskva dokázala utajit i jiné průšvihy – třeba havárii v Majaku v roce 1957, která otrávila celé oblasti Uralu. Takové případy ukazují povahu režimu: ochrana systému měla přednost před ochranou lidí. Cena za to byla nesmírná – zdraví a životy vlastních občanů byly považovány za „kolaterální škody“, tedy životy odepsané jako nepodstatné.

Lze černobylskou havárii chápat jako zlomový moment, který demaskoval strukturální slabiny sovětského systému? Vnímali ji tak i samotní obyvatelé SSSR?

Černobyl byl momentem, kdy i ti největší optimisté museli přiznat: systém je prohnilý. Nešlo o selhání jednotlivců, ale o kolaps celého modelu, kde byla lež pevnou součástí státního řízení. Mnoho lidí, obzvlášť na Ukrajině a v Bělorusku, tehdy pochopilo, že stát je nedokáže ochránit ani před vlastním šílenstvím.

Jaké byly dopady černobylské havárie na vnitřní soudržnost svazu – zejména v republikách mimo Rusko? Přispěla katastrofa k růstu nacionalistických tendencí?

Katastrofa zasela hlubokou nedůvěru v Moskvě i daleko od ní. V republikách mimo Rusko, zejména na Ukrajině, se po Černobylu začaly hlouběji rodit myšlenky, že vlastní budoucnost nelze svěřit centru, které je ochotné obětovat jejich životy a že už je arogance lidí dosazených z Moskvy přestává bavit. Nacionalismus, který Sověti desítky let potlačovali, tímto dostal další silnou povzbuzující injekci. 

Jak se dnes v Rusku a postsovětských státech mluví o černobylské katastrofě? Převládá snaha o objektivní reflexi, nebo spíše revizionismus a relativizace odpovědnosti?

V dnešním Rusku převažuje snaha o „přepis dějin“ – Černobyl je prezentován spíš jako nešťastná náhoda než jako symptom zhrouceného systému. V postsovětských státech, které si dopady nesou dodnes, naopak převažuje snaha o otevřenou reflexi a připomínání viny sovětské moci.

Jak symbolicky působí skutečnost, že ruské jednotky v roce 2022 krátce okupovaly samotnou černobylskou elektrárnu? Byl to jen strategický tah, nebo i ideologické gesto?

Okupace Černobylu v roce 2022 nebyla náhoda. Bylo to cynické gesto – uchopení jednoho z temných symbolů sovětské moci. Nešlo jen o strategii, šlo o zprávu: „Podívejte se, ovládáme i vaši vlastní tragédii a její odkaz.“ Současná válka se konec konců vede i o sovětské, tedy ruské imperiální dědictví. 

Nese ruská agrese proti Ukrajině znaky téhož systémového cynismu, který se projevil během černobylské katastrofy? Například ignorování lidských životů ve jménu politického cíle?

Válka proti Ukrajině odhalila stejný cynismus, jaký vládl za Černobylu. Lidské životy – ať civilistů, nebo vlastních vojáků – se v kremelské logice mění na pouhé číslo v kolonce „přijatelných ztrát“. Politický cíl je všechno, lidská cena za to nehraje roli.

Vidíte v ruském přístupu k Záporožské jaderné elektráně pokračování sovětského stylu – tedy vojensko-průmyslové logiky, kde je jaderná infrastruktura vnímána spíš jako nástroj moci než civilní technologie?

Zacházení s jadernou elektrárnou v Záporoží připomíná starý sovětský scénář: jaderná energie není chápána jako dobro pro civilisty, ale jako páka moci a strachu. Když režim ztrácí kontrolu, neváhá hazardovat ani s něčím, co má potenciál ke zničení značné části evropského kontinentu.