Žijeme ve skutečně svobodné době? Lžou nám média? A vyznáme se ve světě lépe, když máme veškeré informace na dosah pár kliknutí? Těmito a dalšími otázkami jsme se v rozhovoru pro EuroZprávy.cz zabývali s publicistou a autorem knihy Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce.
Vaše kniha má podtitul „Informace chce být svobodná“. Ale z praxe taky víme, že svobodu informací je možné všelijak manipulovat, ohýbat a překrucovat. Takže bych se docela rád zeptal na to, jestli se podle vás v téhle „postpravdivé“ době relevantním informacím, faktům a svobodě daří lépe, než před nástupem informačních technologií?
Podtitul knihy je známé hackerské heslo, které manifestovalo anarchistickou víru, že svoboda informací přinese větší informovanost, a tím se vyrovná nebo dokonce zvrátí mocenský vztah mezi panem a rabem – ovládajícími a ovládanými. Dnes se však zdá, že větší svobodný přístup k informacím přinesl zároveň i větší zmatenost a řevnivost o tu kterou verzi pravdy. Pravda se privatizovala. Digitální revoluce tedy přinesla krom decentralizace i informační chaos, ve kterém se dá těžko orientovat a udržet si zdravý rozum. A informační gramotnost je stále zoufale nízká. Dnešní doba „postpravdivá“ je tedy informačně fluidní a fakta se často ztrácí a znovu vynořují v informačním tratolišti a zpravidla vítězí jen ta nejhlasitější, co dokáže rozjitřit silné emoce. Pravdě tedy nejsme v informačně svobodné společnosti o nic blíž než kdykoliv předtím, přestože se nám často zjevuje přímo před očima. Už nejsme pravdu schopni vidět – pohlcuje nás informační slepota.
Mluvíte o hackerech, lidech, kteří mají nepříliš dobrou pověst – a lidé si je zhusta spojují se zloději dat, kteří se je snaží okrást na internetu jako o někom, kdo bojuje za informační svobodu. Mohl byste tedy popsat, jak to s těmi hackery je?
Hacker je velmi ambivalentní škatulka. Původně hackeři představovali nezávislé vývojáře. Byly to velmi učenliví samouci / programátoři, kteří dokázali prolomit jakýkoliv systém. Měli však svou etiku, sepsanou ve svých manifestech – cílem nebylo obohatit se na cizí úkor, ale touha dozvědět se něco víc a zpřístupnit lidem informace zdarma. Pohybovali se tak drze na hraně zákona, i když na to, co dělali vlastně zákony většinou ještě ani nebyly. Rozšířil se i hacktivismus, mezi jehož nejznámějšími představitele patří skupina Anonymous, která se snaží své dovednosti a striktní anonymitu využít proti nekalostem, globálním korporacím a k politickému aktivismu. Zasahují do veřejného dění, když mají pocit, že se ve světě se děje bezpráví (angažovali se např. při vypuknutí Arabského jara nebo ve válce na Ukrajině.) Dnes jsou však hackeři vnímáni převážně negativně - jako společensky nebezpečí jedinci, podílející se na kyberkriminalitě, protože převážil pohled na ně, jako na jedince, co kradou data, vydírají a šíří viry. Paradoxně někdy mohou být hackeři i ve službách států jako součást hybridních válek v podobě různých kyberútoků na kritickou infrastrukturu. Existují ale i etičtí hackeři, kteří se snaží firmám nacházet díry v jejich systémech a opravit je, což je docela dobrý byznys.
A jak se vlastně proměnil svět médií po nástupu internetu?
Myslím, že zásadně. Po vynálezu knihtisku je internet další přelomovou informační revolucí ve smyslu demokratizace a distribuce vědění, která zásadně změnila i komunikační paradigma. Dříve bylo jen několik zdrojů pečlivě selektovaných informací mocenskou elitou (církev, šlechta, stát). Dnes může být zdrojem i příjemcem informací téměř každý, kdo se pohybuje na netu. Dospěli jsme do stavu, kdy oficiální média ztratila svou informativní výlučnost a tím i výhradní autoritu. Díky internetu už není informace periodická, ale permanentní. Informace mají jepičí život a média musí stále dokola vymýšlet rafinovanější headliny, aby strhly naši pozornost a dosáhly prokliku, a tím kýženého výdělku. Nezáleží tolik na kvalitě informací, ale spíš na jejich dostupnosti a rychlé konzumaci. Probíhá tak silná bulvarizace médií.
Velkým obchodním artiklem se staly i konspirační teorie a „alternativní zprávy“, které mají lidé stále ve velké oblibě, protože mají pocit, že vědí něco víc než ostatní, co ještě věří „lživému“ mainstreamu. V mediální krajině krouží rovněž účelově produkované dezinformace, jež nás mají zmást a znejistět či vyvolat strach a nenávist. Tímto způsobem lze dobře rozložit veřejné mínění a rozdělit společnost a pak se ji pokusit podsunout svou verzi pravdy. Rusko a Čína jsou v tvorbě dezinfa skutečné velmoci.
Mělo toto informační zahlcení nějaký vliv na důvěru v média nebo informace obecně?
Důvěra v obecně dostupné informace diametrálně klesla oproti době, kdy informací bylo relativně málo. Lidé jsou tak často zmatení a ani jim nevadí, že při bližším prozkoumání je spousta informací leckdy protikladných. Chtějí svobodu, a přitom volají po pevné ruce. To dává pré různým populistům, kteří se nebojí prezentovat své domněnky jako objektivní pravdy. A mnoho lidí se lapí do jejich sítí, protože vysvětlují vše přeci tak jednoduše. Lidé se rádi identifikují s názory, které rádoby hovoří za „normálního člověka“ či pomyslnou „většinu“, než aby se snažili o kritické vysvětlení sporných fenoménů, i kdyby nesouzněly s jejich světonázorem.
Je faktem, že v principu se lépe ovládají lidé, kteří jsou závislí na centralizované informaci, než ti, kdo se naučili informace hledat na internetu – ideálně vždy z více rozdílných zdrojů. Přesto se tak velmi často neděje. Lidé jsou dnes líní i klikat a dohledávat si informace, když je jich tolik, nebo právě proto. Většinou si každý najde své „relevantní“ médium a tomu bývá věrný. Tím vznikají sociální bubliny, které se vzájemně neprostupují a utvrzují se ve svých pravdách. Každý má svůj informační vesmír a hledá své informační blaho. Náraz jednotlivých bublin však může být o to explozivnější. Dochází tak k vyhrocené polarizaci společnosti, která může být osudná.
Od nástupu internetu si lidé slibovali hlavně efektivní výměnu informací, ale nakonec to vypadá, že se potýkáme hlavně s informačním přehlcením, digitální mlhou a zmatkem, v němž se to podstatné ztrácí za množstvím nesmyslů a balastu. Jak byste tedy zhodnotil obecně vývoj informačních technologií a jejich dopad na naše každodenní životy?
V knize jsem to metaforicky nazval, že se nalézáme na „horizontu událostí“, kdy informace přepadávají do pomyslné informační černé díry a mizí v informační stoce. Digitální technologie tedy ledacos akcelerovaly a usnadnily, ale zároveň svět zkomplikovaly a znepřehlednily. Lze tedy souhlasit s tím, že technologie nakonec naše životy kvalitativně nezlepšily, ale spíš zesílily a urychlily vše lidské. Rád připomínám metaforu: Dálka se přiblížila a blízkost se vzdálila, která trefně vystihuje současnou situaci, kdy můžeme být potencionálně globálně propojeni každý s každým, ale lokální problémy nám často unikají nebo nám připadají marginální. Navíc v řídících procesech příliš podléháme strojové logice – komputaci (jak poukázal James Bridle), tedy přejímáme zdánlivě racionální a kvantifikující myšlení a zbavujeme se přirozené intuice, která by však ideálně měla umět pracovat s relevantními fakty, nikoliv jen s emocemi.
A to se ještě pořádně nerozjela umělá inteligence, která může kartami zamíchat ještě víc ve prospěch „virtuálního světa“ na úkor toho „lidského“, i když je dobré vědět, že vstupní algoritmy má zatím v rukou stále člověk. A příběhy o nadvládě UI jsou zatím spíš „lidovou“ narací než realitou. Ale někteří transhumanisté už prorokují dobu postčlověka, kdy nás evolučně nahradí hyperinteligence, která bude „dokonalejší“ než lidé sami. Další naléhavá otázka je environmentální, tedy kolik energie technologie spotřebovávají a kolik odpadu produkují. A to nejen jejich výroba a provoz, ale i každý náš klik. To už je na hranici možností zdrojů naší planety. Každý na tom neseme svůj podíl. Zdá se že digitální technologie, které nám měli usnadnit život nakonec budou i příčinou kolapsu naší přetechnizované civilizace. Utopie se mění v dystopii
Svoboda – ať chceme či ne – jde vždy ruku v ruce s odpovědností a bezpečností. Kde je podle vás hranice mezi teoreticky neomezenou svobodou slova a možným ohrožením, které tato svoboda přináší?
V tomhle jsem asi dost radikální. Jsem pro maximální svobodu slova i za cenu, že propaguje nekorektní či dokonce společnost „ohrožující“ názory. Koneckonců mnoho průkopnických tezí bylo původně antisystémových. Ve skutečně demokratickém státě by to neměl být problém. Samozřejmě extrémem může být vyzývání k likvidaci určitých jednotlivců či skupin obyvatel. To už je asi ta pomyslná hranice. Zakazováním však tento názor pravděpodobně nezmizí, jen se přesune do ilegality, a tím paradoxně může posílit. Tím neříkám, že by se potencionálně „nebezpečné“ názory neměly monitorovat a poukazovat na ně. Výsledkem by však (podle mě) neměl být jejich zákaz či cenzura. To už tady párkrát bylo a k větší svobodě to nikdy nevedlo. Spíš naopak.
Jinak se zdá, že lidé dávají slovům možná až zbytečně velký význam. Nálepky jako extremista, fašista, či komunista mohou být společenským stigmatem, někde dokonce tabu. Každopádně je zajímavé sledovat v jakém magickém světě významů stále funguje zdánlivě racionální a moderní svět. Což nakonec dokazují i obliba rozličných konspiračních teorií, lebedících si v hájemství iracionality.
Jak se v tomhle ohledu díváte na vládní úvahy o potírání dezinformací? Neplatí nakonec v tomhle případě ta stará dobrá otázka nad tím, nakolik naše svobodná a tolerantní společnost může být otevřená a tolerantní třeba k nepřátelům svobody a tolerance?
Tak to je asi nejzapeklitější otázka. Rozkrývat dezinformace je určitě potřeba, ale potírat je, je už mocenská záležitost, zasahující do svobody informací. Myslím, že lepší je rozumná osvěta a nevnucované doporučení, než zákazy a represe. Jinak se dostáváme na úroveň autokratických režimů, které „nepohodlné“ informace svým občanům filtrují nebo přímo zakazují. Je tu totiž problém, kdo by měl být arbitr, jakýsi „ministr pravdy“, který rozhodne, co že je relevantní fakt a co už ne. Někdy to tak jednoznačné není. I když v době války se asi dá asi těžko vyhnout razantnějším opatřením, jako byla stopka hlavních dezinformačních serverů, které záměrně s fakty manipulují v rámci informačních válek.
Je nesporné, že demokracie a otevřená společnost v sobě nese i sebedestruktivní prvek, jak kdysi ukázal případ Hitlera, když byl zvolen ve svobodných volbách, a pak je zrušil a zavedl totalitu. Nicméně i tak má smysl zastávat ideály svobody a demokracie i s jejími možnými riziky, jinak se blížíme do osidel diktatury, kde nikdy nevíme, kde se kontrola nad lidmi, často vedené ve jménu údajné bezpečnosti, zastaví. Lidé by měli umět víc důvěřovat sami sobě.
Hodně a obvykle hodně nahlas se v určitých společenských kruzích mluví o nadvládě technologických gigantů, kteří „cenzurují“ internet, „omezují“ svobodu slova, nepohodlné názory a tak podobně. Žijeme tedy v nějakém druhu nové digitální totality, nebo ne?
Je potřeba si uvědomit, že technologičtí giganti jsou vesměs soukromé firmy, jejichž služeb můžeme nebo nemusíme využívat. Nikdo by k tomu neměl být primárně nucen. Neformální společenskou potřebou však je „být“ na sociálních sítích a vyhledávat na Googlu. Je to tak samozřejmé, že mnozí už podlehli pocitu, že tyto platformy jsou obecné vlastnictví. Každá digitální platforma má ale svá pravidla, které se většinou zavazujeme dodržovat hned při registraci. Nikdo to však obvykle nečte. Tím nechci tyto technologické giganty, budující si svá virtuální impéria a měnící naše zvyky a návyky k obrazu svému, rozhodně obhajovat. Oni dnes tvoří nejen obrovskou ekonomickou, ale i politickou moc. Tlak je na ně tedy veden ze všech stran, jak od globálních korporací, tak národních států. Zároveň musí reagovat na nahlašování „nevhodných“ příspěvků od uživatelů. Sami se mohou chovat dle svých vlastních pravidel, když chtějí. Celá situace je tak daleko složitější a má vícero vlivných aktérů. Je tedy občas vtipné pozorovat, že když někoho „zabanují“ - ten se hned začne prohlašovat za „umlčovaného“ disidenta a politicky perzekuovanou osobnost. To je dost matoucí. Mimochodem mě se to taky stalo.
Digitální totalitu bych spíš viděl v možnosti dohledání všech digitálních stop, které po sobě v síti zanecháváme. Vše je zaznamenáno a nikdo neví, jak a kým může být jednou použito či zneužito, v lepším případě k marketingovým účelům, v horším třeba ke sledování státem, vedoucí třeba v zákazu přístupu ke společenským bonusům. Ale zase bych nepropadal panice. Big data se zatím špatně vyhodnocují a není kapacita, kdo by se jimi detailně zabýval. A je tu i spousta nástrojů podporujících digitální svobodu pomocí anonymizace a šifrování komunikace, které vyvinula kryptoanarchistická a cypherpunková komunita a dnes už jsou běžně dostupné pro všechny uživatele kyberprostoru.
Ve své knize se věnujete i postavě Juliana Paula Assange, zakladateli WikiLeaks. Jedni ho mají za hrdinu, odvážného bojovníka za svobodu a transparentnost, druzí za člověka, který svým zveřejňováním utajených skutečností mnohé další lidi uvedl v nebezpečí. Jaký je váš pohled na tohoto muže?
Pro mě jsou on a jemu podobní, jako třeba Edward Snowden, v symbolické rovině a v kontextu digitálního světa novodobí Robinové Hoodové. Assange se snažil zveřejnit státy utajované informace a předat je novinářům - respektive všem občanům, aby věděli, co za jejich zády jimi volení zástupci dělají za státní peníze. Samozřejmě někdo může mít pocit, že některé státní informace by měly být přísně tajné, pokud mají například rozkrýt teroristickou síť. Nejspíš by se musel posuzovat každý konkrétní případ od případu. To se ale v zásadě rozchází s transparentností státu jako instituce pro lidi nikoliv jen pro určité zájmové skupiny. Jinak, myslím, že i Západ potřebuje své kritické korektory jako právě Assange, Chomsky, Snyder nebo Graeber, kteří Západ jen neadorují jako nejlepší možnou civilizaci, ale snaží se vidět i jeho chyby a nedostatky. Pak se dá vyvíjet tlak na změnu systému, který je stále příliš individualistický a zaměřený na zisk, což vede k pošramocení mezilidských vztahů a nakonec až k vyrabování planety. Budeme se muset trochu uskromnit.
Ve vaší knize mě zaujala kapitola o temné stránce webu, DarkWebu. Mohl byste čtenářům přiblížit o co jde?
Dark web je šifrovaná, neindexovaná a těžko monitorovatelná část internetu. Takové neviditelné internetové podsvětí – kryptosvět. Je to místo jak pro svobodné aktivity, ale pro svou anonymizaci se tam daří i kriminalitě všeho druhu jako jsou kryptomarkety, kde seženete vše včetně drog či zbraní. Většinou vše nabízené za kryptoměny, nejčastěji za bitcoiny. Dá se tam dostat třeba přes volně dostupný vyhledávač Tor, ale k těm nejskrytějším informacím musíte znát přesnou adresu, kterou vám nenajde žádný běžný vyhledávač. Je to samozřejmě velmi kontroverzní a záhadná část internetu, ale je to i místo pro komunikaci pro novináře z nesvobodných zemí. Je to do jisté míry sen libertariánů, tedy místo bez regulací a faktického dohledu státu. Jistou pochybnost snad může vyvolat fakt, že původně šlo, obdobně jako v případě samotného internetu o vojenský projekt. Dál ale nechci konspirovat.
Jako jednu z pozitivních stránek otevřenosti internetu bychom mohli označit mezinárodní skupinu BellingCat, tým nezávislých investigativců, kteří mimo jiné dokázali rozkrýt vraždu Sergeje Skripala, či mnohé dezinformace související s konfliktem na Ukrajině. Dají se tyto aktivity považovat za budoucnost žurnalistiky?
Platforma BellingCat je určitě jedna z možností v době internetu a otevřených informací, kde se z obyčejných občanů mohou stát investigativní novináři. Stačí být jen pozorný k veřejně dostupným datům na sociálních sítích a umět hledat jehlu v kupce sena. BellingCat dokázali rozkrýt a veřejně zpřístupnit mnoho kauz, které státní služby zveřejnit buď neuměly nebo dokonce nechtěly. Myslím, že by to mohla být další cesta po rozpadu WikiLeaks k větší svobodě a transparentnosti informací. Ty totiž, jak známo, chtějí být svobodné.
Související
Ukrajina zažívá něco, s čím by se nevypořádal nikdo. Putin zopakoval Hitlerovu taktiku ze Sudet, říká Dzuro pro EZ
Trump, Harrisová, Biden a Vance. Klvaňa pro EZ zhodnotil hlavní postavy voleb v USA a poradil, co sledovat
rozhovor , Petr Mareš , Boj proti dezinformacím a fake news , cenzura , internet , Julian Assange , sociální sítě
Aktuálně se děje
před 10 minutami
Izrael má právo odpovědět na íránský útok. Hizballáh a Hamás jsou plné zbabělců
před 37 minutami
Jak Seznam Zprávy mystifikují čtenáře: Článkem o bombě šíří ruskou propagandu
před 1 hodinou
Půjčovna přívěsů: Výhodné a flexibilní řešení pro každou příležitost
před 1 hodinou
Evakuujeme občany z Libanonu, potvrdili pro EZ zahraniční ministři. Čechy odváží ukrajinský speciál
před 2 hodinami
Ukrajina zničila americkou balistickou střelou ruský radar za 100 milionů dolarů
před 2 hodinami
Izrael přiznal, že nesestřelil všechny íránské rakety. Řekl, kam dopadly
před 3 hodinami
Rusko údajně svrhlo na Ukrajinu jednu z nejsilnějších bomb. Podle Kyjeva je to propaganda
před 3 hodinami
Zaútočili jsme na Tel Aviv, tvrdí Húsíové. Izrael mlčí
před 4 hodinami
Izrael má další zářez. Při toku v Damašku zemřel zeť vůdce Hizballáhu Nasralláha
před 4 hodinami
Izrael slibuje odvetu. Reakce na raketový útok Íránu bude rázný
před 6 hodinami
Počasí v říjnu? Meteorologové slibují méně stupňů i srážek, jak se bude blížit listopad
včera
Podzimní počasí dělá v Evropě neplechu. Meteorologové opět varují před deštěm
včera
Změny ve Fialově vládě? Jasno má být v pátek, jeden kandidát odmítl nominaci
včera
Stačilo Fica. Mimoparlamentní Demokrati chtějí referendum a zkrácení mandátu vlády
včera
Příčina smrti královny Alžběty II. byla jiná, než se uvádí, naznačil expremiér Johnson
včera
Novinka ze života Michaela Schumachera. Legendární pilot provdal dceru
včera
Česko dá rekordní peníze na investice v dopravě. Vláda řešila i pomoc po povodních
včera
Česká armáda oznámila další důležitou investici. Získá dva speciální letouny
včera
Česká pomoc s ukrajinským nedostatkem munice. Na světě je zásadní dohoda
včera
Jurečka utnul spekulace. Řekl, kdy půjdeme do důchodu
Věková hranice pro odchod do důchodu by měla být stanovena na 67 let pro osoby narozené v roce 1989 a později. Tento návrh představil ve středu ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) poslancům. Jde o druhou změnu v důchodové reformě po jejím odeslání z vlády do Sněmovny.
Zdroj: Libor Novák